Ober Gabelhorn

Horská oblast

Weisshorn

Horská skupina

Walliské Alpy

Země

Švýcarsko

Souřadnice

46°02′18″N 7°40′04″E

617766 / 98573

Prominence

536 m
Triftjoch (3 527 m)

Izolace

3,1 km
Zinalrothorn

Obergabelhorn - souměrná, dokonalá pyramida, vzácně estetická, zasazená do horského pásma mezi Weisshornem a Dent Blanche. Při pohledu ze severu Matterhorn s cukrovou polevou, jen, jak mnozí říkají, ještě krásnější. Žádný z přístupů k této hoře není snadný a všechny vedou přímo k obloze. Především cesta severní stěnou, která se pyšní bezchybnou bělostí. Pět set výškových metrů pevného firnu nebo pět set výškových metrů čirého ledu se strmostí 55° – symfonie pro dva cepíny a jednu přilbu. Až v roce 1930 prostoupili touto stěnou ve vší tajnosti jako první Rakušané Hans Kiner a Rudolf Schwarzengruber.

Dlouho ji znalci považovali za klenot. Nová generace cepínů před nedávnou dobou způsobila, že stěnu zaplavili i ti méně zkušení. Na internetu se pak tzv. špičkoví horolezci chlubí sólo - výstupy této cesty. Takový sólový výstup je možný jen v případě, že výstup usnadňuje sníh, kterým se dá jít. Když je stěna holá, mění se na pekelnou skluzavku a akce severní stěna se stává akcí kamikadze, při níž se k tupým úderům cepínu přidává skřípání ledovcových vývrtek a lýtka hoří. Pak tudy nikdo sólo neprojde. Za takových podmínek je spíš vhodnější tzv. normální přístup od Wellenkuppe. Jediný oříšek: věž Kluckerturm, pojmenovaná po slavném engadinském vůdci a prvovýstupci této cesty Christianu Kluckerovi. 1. srpna 1890, 29 let po prvovýstupu na Obergabelhorn, nachází Klucker společně se svým hostem Ludwigem Normanem-Nerudou cestu z chaty Mountet přes sedlo Trift na Wellenkuppe.

Mezi Wellenkuppe a firnem pokrytým vrcholovým hřebenem se jim postavila do cesty velká hřebenová věž. Co udělal Klucker? „Tuto věž jsme po tvrdé práci s vysekáváním stupů obešli ze strany Zinalu velmi strmou ledovou stěnou,“ uvádí do protokolu. Takže jí neprostoupil, ale traverzoval pod věží severní stěnou se strmostí 55°! Až v roce 1918 zermattský vůdce „zneškodnil“ Kluckerturm fixním lanem. Od té doby se cesta těší neustálé oblibě a za Kluckerturmem většinou vede vyšlapaná stopa podél hřebenové převěje přímo na vrchol.

Obergabelhorn má i slunečnou tvář. Obrácenou na jih, kde už nejsou žádné ledové stěny, ale dokonalá skála, tzn. hrubozrnné, drsné a neklouzavé žuly tektonické desky Dent Blanche. Tato deska o rozloze 20 500 km2 se před čtyřiceti miliony let přesunula z východních Alp nad celé centrální Alpy. Mezitím tato nádherná vrstva hornin zvětrala, neuvěřitelným způsobem erodovala a zůstaly z ní jen statné čtyřtisícovky vyrovnané v jedné řadě mezi Weisshornem a Obergabelhornem. Na Obergabelhornu je tato vrstva silná více než tisíc metrů. To znamená báječné lezení v jižní stěně, báječné lezení i na neprávem opomíjeném jihovýchodním hřebenu a především na západojihozápadním hřebenu, tzv. hřebenu Arbengrat. Technicky je hřeben Arbengrat obtížnější než hřeben Coeur, který masivně klesá severozápadně mezi ledovci Durand a Mountet a jehož horní část potažená firnem svou na odiv vystavovanou krásou připomíná hřeben Biancograt na Piz Bernina. Ale když jsou podmínky optimální, skála je suchá a žádné zbytky sněhu nenutí k lezení smačkami, pak je Arbengrat tím nejkrásnějším, co Alpy mohou nabídnout. Vpravo Matterhorn, vlevo pohled do hlubin na Zinal, v zádech mohutný Dent Blanche a před sebou dobře odstupňovaný terén, pevné chyty a dobré dvě stovky metrů lezení k nebesům.
Ke klasickým cestám se hřeben Arbengrat zařadil poté, co byla postavena bivaková chata Arben. Ta se od roku 1976 krčí pod jižní stěnou na skalním výběžku ve výšce 3 224 m n. m. Čtyři stěny, dvě okna a jedny dveře – a proslavené WC o padesát metrů níž: když se dveře domku z vlnitého plechu nechají dokořán, člověk má přímo před očima Matterhorn s hřebenem Zmutt, severní stěnou a hřebenem Hörnli. V sezoně se už stalo, že se o dva vařiče, osmnáct lůžek a právě o toto WC v bivaku Arben dělilo více než třicet horolezkyň a horolezců.

Úplně jiné jsou podmínky v chatě Mountet, která se skrývá v přímém prodloužení hřebene Coeur na druhé straně hory za boční morénou ledovce Mountet. 120 lůžek a moderní biologické WC, ale zato žádný výhled jako v bivaku Arben a žádná původní romantika horské chaty. Ale odškodní nás pohled do severní stěny a na hřeben Coeur Obergabelhornu. A tam, na hřebeni Coeur, se takřka večer co večer odehrávají stejné scény: lanová družstva, kterým výstup zabral příliš mnoho času, sestupují pod oblohou zataženou temnými bouřkovými mračny dolů do noci, takřka se topí v rozměklém sněhu, klopýtají a znovu se narovnávají, potácejí se, kráčejí naslepo po strmých, mokrým sněhem těhotných stěnách, lhostejní vůči zákeřným trhlinám v ledovci Obergabelhorn. Družstva, která při výstupu nevynechala žádnou skobu, nezanedbala jedinou možnost jištění, teď jednají nedbale. Jen dolů! Kdo něco podobného sledoval, ten zvolí opačnou cestu: ráno, když nehrozí klouzající sníh a sněhové mosty přes trhliny jsou zmrzlé, vystoupí po hřebeni Coeur a přes Kluckerturm a Wellenkuppe sestoupí k chatě Rothorn. Ale jak slunce dorazí na lámavou stěnu, i sestup z Wellenkuppe bývá minutu od minuty nebezpečnější.

TROCHA GEOLOGIE

Před zhruba sto miliony let začala „katastrofa“ gigantických rozměrů. Africká litosférická deska se na severu podsunuje pod euroasijskou desku. Vrstvy zemské kůry se trhají, narážejí do sebe, vrásní se a nasouvají jedna na druhou, zvedají se do výše nebo jsou zatlačovány do nitra země. Vrstva hornin, které tenkrát ležely skryty na dně oceánu mezi oběma litosférickými deskami – zhruba tam, kde leží dnešní Afrika – se také nasunula na jiné vrstvy a vystoupila do výše v podobě mohutných hor. Vrstva, o níž mluvíme, se označuje jako východoalpská deska. Zbyteček této desky, útes na vrstvách úplně jiné horniny, zůstal ležet v srdci Walliských Alp. Jmenuje se deska Dent Blanche a vytvořil několik nejkrásnějších walliských vrcholů, např. Dent Blanche, který jí dal jméno, Matterhorn, Dent d’Hérens, Ober Gabelhorn, Weisshorn a Zinalrothorn. Milovníci hor tak dostali darem prvotřídní kousek Afriky 😊

Deska Dent Blanche se kromě jiných nerostů skládá z jistého druhu ruly, která vytváří nádhernou, pevnou lezeckou skálu. A tak jsme získali řadu krásných stěnových i hřebenových výstupů. Zinalrothorn alpinisty v tomto ohledu přímo hýčká, a proto se stal jednou z nejoblíbenějších hor horolezců v regionu. Jihozápadní hřeben, přezdívaný Rothorngrat, je sice ze tří hřebenů tím nejobtížnějším, ale podle klubového průvodce SAS nabízí „nejkrásnější hřebenové lezení v oblasti“.

TROCHA HISTORIE

Prvovýstup byl uskutečněn dne 6. července 1865 Adolphusem Warburtonem Moorem, Horacem Walkerem a Jakobem Andereggem. Hned následující den dorazili na vrchol poražení v závěrečném závodě Lord Francis Douglas, Peter Taugwalder, Joseph Vianin, byl to dokonce jejich třetí pokus. Francis Douglas se zabil o týden později při sestupu z Matterhornu, během slavného prvovýstupu. Peter Taugwalder tehdy přežil.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED