Weisshorn je vysoká hora, která se elegantně a nesmírně vzletně zdvihá z pohoří spíš střední velikosti. Jeho bezprostřední sousedé Bishorn, Bunegghorn a Schalihorn jsou zhruba o pět set metrů nižší. Při pohledu z výšky nebo na mapu tvoří Weiss horn a jeho tři prominentní hřebeny dokonalou hvězdu. Severní hřeben se vyznačuje strmým firnem, enormní délkou a skalními věžemi, které ho přerušují. Kdo si zvolí tuto nezaměnitelnou klasickou cestu, musí je přelézt. Tři stěny mají zcela rozdílný charakter. Zatímco jihovýchodní stěnu a celou západní stěn u tvoří hlavně tmavá skála přerušovaná několika malými zbytky ledovce a zaledněnými kuloáry, severovýchodní stěnu charakterizuje mohutný ledovec, který dal Weisshornu jeho jméno (Bílý štít). Weisshorn je manifestací dynamiky. Stojí izolovaně a je vidět odevšad, i z velké dálky. Navíc je ze všech stran atraktivní a povznášející – je synonymem krásné hory.

Leo Summermatter, postarší, dlouhatánský vůdce z Randy, jednou vyprávěl, že na Weisshorn, který je jeho domovskou horou, vystoupil ve svém dlouhém životě už více než 170krát. Zmínil se přitom o jedné moudrosti, která platí i pro jiné hory. Horská túra se nikdy nedá zopakovat, je vždy jedinečná. Každý z jeho 170 výstupů byl natolik jiný, že bezmála věřil, že zdolal 170 různých vrcholů. Počasí, účastníci, poměry, teplota, průběh túry a aktuální vlastní kondice jsou vždycky odlišné. Nikdy nemohou být a také nejsou stejné. Hora je jako mrak, vždy jedinečná, nová, jako by tu nikdy předtím nebyla. Při pohledu z údolí Randa na každého zapůsobí nezvykle obrovské dimenze horských masivů a hrozivé masy ledovce, které vypadají, že jsou na nich přilepené. Z obou stran vesnice se dá bez problémů vystoupat 3100 výškových metrů, východně od údolí na Dom, západně na Weisshorn. Cesta k chatě Weisshorn je pohodová díky příjemnému stoupání a mimořádné kráse krajiny. Ve stínu starého modřínového lesa zvolna stoupá do Rötibodenu, kde alma a pramen s báječně chladnou vodou zvou k odpočinku. Je naším zvláštním privilegiem, že v Alpách máme ještě tolik vynikající vody. Často je její kvalita natolik dobrá, že postačí menší lahev na vodu, protože u cest čeká na poutníky spousta studní a pramenů. Nad hranicí lesa narazíme v přiměřené vzdálenosti na horskou pastvinu Jatz, kde se to hemží zvědavými ovcemi s černými nosy. Dál pokračujeme po cestě klikatící se k chatě pozvolným svahem zalitým sluncem.

Rozhodli jsme se, že zkusíme Normální cestu přes východní hřeben. Severní hřeben si chceme nechat na později. Prozatím pohrdneme i hřebenem Schali, protože tam je náročný už samotný výstup do exponovaného bivaku. Za špatného počasí se navíc může sestup ze sedla Schali do údolí Randa proměnit ve velice choulostivou a obtížnou túru. Velkolepý, klasický hřeben Schali je plný potíží; z toho důvodu a také vzhledem ke značné výšce, v níž se leze, by se měl prostupovat jen za optimálních podmínek. Vydáváme se proto na východní hřeben, na cestu, kterou bychom měli zvládnout bez větších problémů. Časně ráno jsme už na cestě. Dobře naladění svižně kráčíme vzhůru. Připadá nám, že jsme v optimální formě, jak fyzicky, tak i psychicky naladění na výstup. Skály jsou zasněžené a částečně dokonce zledovatělé. Na hřebeni nás očekává hluboký sníh. Stoupáme vzhůru jako po nádherném nebeském žebříku. A pak stojíme na nejkrásnějším alpském vrcholu, na Weisshornu, na hoře připomínající oblak.

TROCHA GEOLOGIE

Před zhruba sto miliony let začala „katastrofa“ gigantických rozměrů. Africká litosférická deska se na severu podsunuje pod euroasijskou desku. Vrstvy zemské kůry se trhají, narážejí do sebe, vrásní se a nasouvají jedna na druhou, zvedají se do výše nebo jsou zatlačovány do nitra země. Vrstva hornin, které tenkrát ležely skryty na dně oceánu mezi oběma litosférickými deskami – zhruba tam, kde leží dnešní Afrika – se také nasunula na jiné vrstvy a vystoupila do výše v podobě mohutných hor. Vrstva, o níž mluvíme, se označuje jako východoalpská deska. Zbyteček této desky, útes na vrstvách úplně jiné horniny, zůstal ležet v srdci Walliských Alp. Jmenuje se deska Dent Blanche a vytvořil několik nejkrásnějších walliských vrcholů, např. Dent Blanche, který jí dal jméno, Matterhorn, Dent d’Hérens, Ober Gabelhorn, Weisshorn a Zinalrothorn. Milovníci hor tak dostali darem prvotřídní kousek Afriky 😊

Deska Dent Blanche se kromě jiných nerostů skládá z jistého druhu ruly, která vytváří nádhernou, pevnou lezeckou skálu. A tak jsme získali řadu krásných stěnových i hřebenových výstupů. Zinalrothorn alpinisty v tomto ohledu přímo hýčká, a proto se stal jednou z nejoblíbenějších hor horolezců v regionu. Jihozápadní hřeben, přezdívaný Rothorngrat, je sice ze tří hřebenů tím nejobtížnějším, ale podle klubového průvodce SAS nabízí „nejkrásnější hřebenové lezení v oblasti“.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED

1860 - pokus J stěnou (otočily je laviny) C. E. Mathews s vůdci Melchiorem Andereggem a Johannem Kronigem

19. 8. 1861 - V hřeben, dnešní Normálka (výstup jim trval 20 hodin) vůdce Johann Joseph Brennen, John Tyndall, vůdce Ulrich Wenger

1871 - SV stěna pod Grand Gendarmem J. H. Kitson s vůdci Christian Almer a jeho syn

1877 - JV stěnou a později J hřeben (Schaligrat) W. E. Davidson, J. W. Hartley a H. S. Hoare s vůdci P. Rubi, J. Juan a A. Pollinger

1895 - kompletní J hřeben (Schaligrat) J. M. Biner, A. Imboden a E. Broome

21. 9. 1898 - kompletní traverz přes Bishorn, S hranou a V hranolů sestup H. Biehly a H. Burgener

1909 - SV stěna středem G. W. Young a J. Knubel

PÁD VRTULNÍKU
31. 7. 1983 - se na ledovci Schalihletscher při nočním letu zřítil při záchranné akci vrtulním Air Zermatt Alouette III, když se poukoušel ve výšce 3 160 m přistát. Zemřel asistnet pilota, pilot a horský vůdce s mnoha zraněními přežili. Oba dva pohřešovaní horolezci byli později nalezeni mrtví.