Mont Maudit

Horská oblast

Mont Blank

Horská skupina

Masiv Mont Blank

Země

Francie

Souřadnice

45°50′52″N 6°52′33″E

CH 556270 / 77455

Prominence

132 m
Col de la Brenva (4 333 m)

Izolace

1,9 km
Mont Blanc

TROCHA MÍSTOPISU

Mont Maudit patří k triptychu tří vrcholů Mont Blancu a je především známý jako jedno z náročných míst celkového přechodu. Jeho severní stěna se nepatrně zvedá na půl cesty mezi Mont Blancem a Mont Blanc du Tacul a působí spíš jako předvrchol na cestě ke střeše Evropy. Zato z jihu hora budí úplně jiný dojem: velkolepá ledová a skalní stěna posetá více než 800 metrů vysokými cestami, které začínají v horní kotlině ledovce Brenva. Severovýchodní rameno tvoří další stěnu vysokou 650 metrů, spadající přímo ke  Combe Maudite. 4468 metrů vysoký vrchol z jihu ohraničuje sedlo Brenva (4 305 m), které ho odděluje od Mont Blancu, na severozápadě sedlo Maudit (4 035 m) a na jihovýchodě sedlo Fourche (3 682 m). Na severovýchodě se zvedá významné rameno, z něhož vycházejí dva hřebeny: jeden směřuje na severovýchod, táhne se až k sedlu Maudit a odtud dál přes Mont Blanc du Tacul až k sedlu Midi. Druhý sestupuje jihovýchodním směrem až k sedlu Fourche, pak
zahýbá na východ a dále přes Tour Ronde a sedlo Géant. Tvoří část francouzsko-italské hranice, která probíhá z Mont Blancu přes Tour Ronde k sedlu Géant. Na hraniční linii leží i Kuffnerův hřeben, jedna z nejkrásnějších túr v oblasti Mont Blancu. Poslední hřeben se táhne přímo z vrcholku Mont Maudit severoseverozápadním směrem až k ledovci Bossons. Zde leží bod nejmenšího odporu u sedla Maudit, kde horolezci musí překonat krátký, strmý úsek (50°). Hřeben pokračuje dál přes Pointe Mieulet (4 287 m), jehož název připomíná jméno kapitána Mieuleta, který roku 1863 topograficky ztvárnil masiv Mont Blancu v měřítku 1 : 40 000.

ZLOŘEČENÁ HORA

Mont Maudit zdědil původní název Mont Blancu. Jako „Montagne Maudite“, Zlořečená hora, se dřív označovala celá horská skupina a především její hlavní vrchol. Jistý M. Burnet roku 1687 napsal: „Mimochodem poznamenáno, existuje hora nedaleko Ženevy nazývaná Montagne Maudite a pokrytá věčným sněhem, jejíž výška činí dvě míle, a to dle pozorování slavného matematika a filozofa Nicolase Fatia de Duilliers.“ (Výtah z „Voyage de Suisse, d’Italie et de quelques endroits d’Alemagne et de France fait ès années 1685 et 1686.) Jako nejvyšší vrchol masivu byla hora v 18. století oficiálně pojmenována Mont Blanc, a tak název „Mont Maudit“ přešel na dosud bezejmenný sousední vrchol.

PRVOVÝSTUP

Tato velká čtyřtisícovka byla poprvé zdolána až později, a to roku 1878, více než dvacet let po prvovýstupu na Mont Blanc. Jižní hřbet přitom není náročný a ze sedla Brenva se dá přejít za necelou hodinu. Přesto zájem horolezců zjevně patřil především nejvyššímu vrcholu. 12. září 1872 dosáhl vrcholu H. Seymour Hoare a W. Davidson s J. Jaunem a J. von Bergenem. Seymour líčil členům klubu Alpine svůj výstup takto: „Chtěl bych Mont Maudit doporučit těm z vás, kteří by chtěli mít možnost ocitnout se v koridoru a vychutnat si neuvěřitelný rozhled na horský masiv, a to po mnohem méně jednotvárném a mnohem méně namáhavém lezení než na Mont Blanc přes Mur de la Côte.“

PARÁDNÍ TÚRY

Devět let po prvovýstupu Alexander Burgener s J. Furrerem a jedním nosičem vedl rakouského horolezce M. von Kuffnera na vrchol z protilehlé strany. Skupina dosáhla vrcholu po dvoudenním namáhavém a obtížném lezení 4. července 1887. Ale cenila si ho méně než velkolepého přechodu po hřebeni plném převějí a strmých stěn. Dodnes tato obtížná túra patří k nejkrásnějším alpským cestám. Mohutná jižní stěna tím byla oloupena o panenství stejně jako výstupem stěnou Brenva vylezenou ve stejné oblasti. Tato túra ve smíšeném terénu vyžaduje značné nasazení a do roku 1930 měla jen čtyři přelezy. Jedním z nich byl v roce 1901 Canzio a Mondini s H. Brochelerem, dalším v roce 1911 Irving, Tyndall a Mallory. Než Mallory zmizel na severním hřebeni Everestu, napsal o této túře velice poetický text, který přispěl k její oblibě. V létě ji pravidelně lezou tucty lanových družstev. Určité úseky cesty, jako např. převěje na úpatí Pointe de l’Androsace (pojmenovaného na počest slavného ženevského horolezeckého sdružení), zvěčnili nejvýznamnější fotografové hor. Cesta je nesmírně elegantní, vede firnovým kuloárem, pak přes hřeben plný sněhových převějí přes nádhernou hřebenovou věž (úseky 4b) nebo okolo ní, traverzuje kamenitým terénem a posléze končí na severovýchodním hřebeni, který se táhne alpskou scenerií až na vrchol Mont Mauditu. Tento hřeben je nejspíš nejkrásnější částí cesty, o kterou bychom se neměli nechat připravit předčasným sestupem z ramene (4 336 m). Velký potenciál má i dlouhou dobu nedotčená jihovýchodní stěna. Zde, na zadní straně hory, padající kusy ledu nehrozí. Stěnu charakterizuje krásná ostruha. Až roku 1929 italské lanové družstvo ve složení L. Binel, R. Chabod a A. Crétier vystoupilo 4. srpna vzhůru legendární „Crétierovou cestou“. Krátká túra, ale obtížnější než Major. V osmdesátých letech se jižní stěna stala díky rozvoji moderního ledovcového vybavení doménou francouzského vůdce Patricka Gabarroua (a takřka ve stejné míře Itala Giana Carla Grassiho). Gabarrou systematicky přelézal jeden ledový žleb za druhým a vytvářel cesty ve smíšeném terénu (čtyři) a v jižní stěně (další čtyři). Dlouho opomíjený Mont Maudit, známý svou jedinou cestou, se stal vrcholem, na němž jsou úctyhodnou měrou zastoupeny všechny nové i klasické způsoby vysokohorského lezení.