Mont Blanc du Tacul

Horská oblast

Mont Blank

Horská skupina

Masiv Mont Blank

Země

Francie

Souřadnice

45°51′23″N 06°53′16″E

557231 / 78477

Prominence

213 m
Col Maudit (4 035 m)

Izolace

1,4 km
Mont Maudit

Vrchol, patřící s Mont Mauditem v nejužším smyslu slova do masivu Mont Blanc, se ze severu jeví jen jako prodloužení hlavního vrcholu, za kterým výškou zaostává o 600 metrů. Jenže poloha mezi sedly Maudit a Midi a jeho východní stěna, sestávající z elegantních kuloárů a pilířů, ho zřetelně odlišují od nižších jehel. Mont Blanc du Tacul optimálně slučuje vše, co k velehorám patří. Hora je snadno přístupná od lanovky na Aiguille du Midi, leží blízko pohodlné chaty Cosmiques a nabízí horolezci vše, po čem jeho srdce dychtí: nádhernou žulu a nejoblíbenější ledové žleby v masivu Mont Blanc. Současně mu umožňuje připravit se v mírně obtížném smíšeném terénu na něco většího, nebo zdolat po výstupu z lanovky jednu z lehkých alpských čtyřtisícovek jako aklimatizační túru.

POPIS, KDE, CO, JAK ...

Má dva hlavní vrcholy; častěji lezený západní vrchol vysoký 4 248 m a východní vrchol, který tvoří dvě jehly vysoké 4 247 a 4 241 metrů. Oba vrcholy spojuje 200 metrů dlouhý firnový hřeben. Tuto horu charakterizují čtyři velice typické stěny. Severozápadní stěna, divoce rozeklaný led mezi skalními žebry, která se táhnou vzhůru k Pointe de Saussure a Pointe Durier, je vyhledávaná jen zřídka, protože je vystavena padajícím kamenům a lavinám. Čistě ledovou stěnou na severní straně, nad sedlem Midi a ledovcem Jonction, vede Normální cesta na Mont Blanc du Tacul. Přechod přes skalní rozsedliny může být ožehavý. Ačkoli tu denně procházejí tucty horolezců, tato stěna není bez nebezpečí. Po silném sněžení, nebo když dlouho fouká vítr, v úseku k rameni („Epaule“) se mohou tvořit sněhové plotny. Normální cesta na Tacul tvoří i začátek přechodu Mont Blancu. Na levé straně severní stěny až k východní stěně severního ramene leží asi 300 metrů vysoký trojúhelník "Triangl" smíšeného terénu, kterým vede řada méně náročných cest (střední klasifikace), z nichž většina je přístupná velkému okruhu horolezců. Tento trojúhelník prozkoumal v šedesátých letech André Contamine, horský vůdce a učitel Ecole Nationale de Ski et d’Alpinisme, který zde podnikal cvičné túry s uchazeči o kvalifikaci horských vůdců. Zde také leží slavný, místy 70–80° strmý ledový žleb La Chéré. Ve žlebu zajištěném vrtanými slaňovacími nýty si každý může vyzkoušet, co to znamená mít vzduch pod podrážkami. Ale skutečně významnou horu dělá z Mont Blanc du Tacul až východoseverovýchodní stěna, kterou procházejí dva velké kuloáry: vpravo Gervasuttiho a vlevo Couloir du Diable. Mezi nimi stojí mohutná skalní ostruha, jejíž pilíře (Pilier de la Quille, Pilier Boccalatte, Pilier Gervasutti, Pilier des Trois Pointes, Pilier Sans Nom a Pilier du Diable) nabízejí nádherné lezení ve vynikající žule (kromě jižní strany a posledních 200 metrů, které tvoří roztříštěná rula). Zvláštní požitek umožní v zimě překrásné ledové žlaby mezi těmito pilíři (Gabarrou-Albinoni, Modica-Noury, Super-Couloir). Jihozápadní stěna nad Combe Maudite a její kuloáry a pilíře jsou rozlámané, a proto se lezou jen zřídka, leda jako přístupová cesta k Aigui lles du Diable.

TROCHA HISTORIE

Historie prvovýstupů na tuto horu je poměrně překvapivá. Před postavením lanovky (1955) byl Tacul zapomenutou horou. Přístup k tomuto vrcholu nad údolím Blanche trval dva dny a bylo nutné přejít jeden z nejdivočejších alpských ledovců. Je zvláštní, že k prvovýstupu na něj nedošlo záměrně; lanové družstvo Hudson–Kennedy spíš hledalo novou cestu na Mont Blanc. Reverend Hudson vystoupil na vrchol Taculu sólo 8. srpna 1855. Jeho systematické prozkoumávání proběhlo až v třicátých letech dvacátého století, kdy se Armand Charlet s různými klienty vydával dobýt Aiguille de Diablo. Ovelkou východní stěnu Taculu také intenzivně usilovala řada Italů. Tato tisícimetrová stěna je dodnes jedním z nejzajímavějších horolezeckých cílů, který nabízí řadu cest, z nichž některé patří k nejobtížnějším a nejkrásnějším v celých Alpách. Jednou z nejznámějších je 800 m vysoký Gervasuttiho kuloár, kterým nejdříve částečně prostoupili 1. září 1929 P. Filippi, P. Ghiglione a F. Ravelli (v polovině cesty odbočili na skalní ostruhu na levém břehu), zatímco Gervasutti a Chabot tuto stěnu s padesátistupňovým sklonem zvládli pomocí dvanáctizubových maček. Kuloár opustili levým, ještě strmějším ramenem. Při cestě nahoru se problémy nevyskytly, ale při sestupu vyzkoušeli na vlastní kůži nebezpečnost této Normální cesty. Gervasutti ve své knize vypráví:
„Najednou se v mlze ozvalo ostré zapraskání a pomalé šustění. Na chvilku se mi zatočila hlava. Nebyl jsem si jist, jestli stojím, nebo se pohybuji, a připadalo mi, že se všechno kolem točí. (…) Stál jsem na místě, kolena pokrčená, cepín zaražený hluboko do sněhu. Po levé i pravé straně jsem měl dobrých třicet centimetrů vysokou hranu zlomu mizícího v mlze. Pod mýma nohama se tiše a zrádně spustila lavina a klouzala svahem.“
 
Ale kuloár – je nutné vyrazit brzy ráno a prostoupit jím dříve, než slunce ohřeje firn – se brzy stává jakýmsi měřítkem. Hermann Buhl zde vytvořil v roce 1955 neuvěřitelný rekord: jednoho odpoledne prostoupil velkou stěnou jen tak za jednu a půl hodiny. Dnes se kuloár dokonce sjíždí na lyžích a snowboardech.

Maestro Gervasutti vtiskl této hoře svou pečeť i po druhé, a to majestátnímu centrálnímu pilíři, na kterém roku 1946 při slanění zahynul. Jeho cestu dokončili 29. a 30. července 1951 P. Fornelli a G. Mauro, kteří své vítězství věnovali svému velkému předchůdci: vzdali tím čest jednomu z největších mužů v dějinách horolezectví a současně i nejsnáze přístupnému vrcholu masivu Mont Blanc.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED