Zermattský Breithorn stojí trpělivě, zdáli viditelný z údolí Mattertal,
široký sněhový a firnový hřbet k jihu, ledem pancéřovaná skalní bariéra k severu, opřený o dva mohutné
pilíře. Stojí zde a snáší kdeco – nejspíš díky svému širokému hřbetu. Třeba i svou poněkud málo uznávanou
existenci ve stínu Matterhornu. Jistě, oproti chladnému, elegantnímu tvaru tohoto gigantického
obelisku, tohoto k nebi čnícího obřího zubu, může Breithorn zdánlivě málo nabídnout.
Snad že kvalita jeho skály je mnohem lepší než na Matterhornu. Breithorn totiž
tvoří serpentinit, metamorfovaná hornina tmavozelené barvy, který je vynikající ke stavbě kamen vyložených
mastkem. Navíc Breithorn nemá jeden, ale dokonce hned pět pahorků, které se zvedají nad osudnou značku
čtyř tisíc metrů nad mořem, seřazené za sebou na hřebeni dlouhém jeden a půl kilometru. A kromě toho Breithorn
nabídne vhodnou cestu snad skutečně každému.
Ale konkurence slavného souseda není to jediné, co Breithorn musí trpělivě snášet. Je vydán takřka bez obrany a ochrany napospas stovkám turistů, kteří vystoupí na Malém Matterhornu nebo na Testa Grigia z lanovky a proudí na západní vrchol. Často bez jakéhokoli respektu kráčejí nenavázaní po ledovcovém poli, bez maček berou útokem dobromyslný firnový hřbet a narážejí tam na další, kteří si také vybrali snadný východní hřbet, aby mohli prohlašovat, že mají za sebou přechod čtyřtisícovky (zermattští vůdci to označují za „Giro“). Je to 345 výškových metrů při třech kilometrech horizontální vzdálenosti z Malého Matterhornu. Ale ať tato nejsnazší ze všech čtyřtisícovek umožňuje i málo zkušeným milovníkům hor ponořit se ve skupinkách s vůdcem do světa ledovce a hřbetů, trhlin a převějí, prahů a propastí. Breithorn velkoryse dopřeje každému místečko na svém vrcholu a dovolí mu, aby se kochal rozhledem, který je – jen tak mimochodem – krásnější než z Matterhornu.
Proč? Na Matterhornu se totiž nedá obdivovat Matterhorn, ale z Breithornu ano.
A nejen to: celé pásmo od Dent Blanche až k Weisshornu, zubatý hřeben
skupiny Mischabel a samozřejmě masiv Monte Rosy s jeho trabanty. A na
jihu veškeré vrcholy mezi Adamello a Gran Paradiso.
Nemálo žasnoucích čekatelů na čtyřtisícovky se sem po letech vrací jako zkušení horolezci, aby překročením hřebene složili poklonu celému masivu Breithorn: od Roccia Nera (4 075 m) přes sněhový hřeben se spoustou převějí na východní Breithornzwillinge (4 106 m), odtud kombinovaným skalním a firnovým terénem na Breithorn Ost (4 141 m), než v další propadlině slaní. Pak pokračují dokonalou skálou přes tři prahy vzhůru na střední vrchol (4 160 m), odkud už je jen kousek na často navštěvovaný západní a současně hlavní vrchol (4 165 m). Dlouhá, kombinovaná vysokohorská túra, která nabízí vše, co rozbuší srdce horolezce: jako nůž ostré firnové hrany se zřetelnými převějemi, vzrušující lezecké pasáže a exponované slanění – to vše uprostřed kulisy beroucí dech. Prvovýstup této túry byl proveden roku 1884. Vůdcem skupiny byl Ulrich Almer z Grindelwaldu, kterému se společně s Michelem Augustem Crozem podařilo udělat několik vynikajících prvovýstupů na obtížné čtyřtisícovky, než Croz tragicky zahynul na Matterhornu. I zde hora ukazuje svou přívětivou tvář: do propadliny před středním vrcholem se dá pohodlně dojít z jihu, a tak se dá překonat jen polovina hřebenu nebo sestoupit dříve.
Jen málo nezlomných jedinců se odváží k těžkým výstupům v odmítavém severu. Technicky nejsnazší je hřeben
Triftji, odkud se dá vystoupit přímo na západní vrchol. Jenže k technickým potížím se přidávái
tzv. objektivní nebezpečí v podobě padajícího kamení nebo ledu. Hřeben Young vedoucí
na východní hřeben sice nabízí jasně danou linii výstupu, ale především v horní části Breithorn ukazuje
zuby, například ve velmi strmém ledovém žlabu, jehož padesátimetrový traverz vyžaduje maximální soustředění
a použití ledovcových vývrtek. Až k nástupu ze sedla Kleiner Triftji je navíc nutné přejít
od chaty Gandegg celou severní kotlinu Breithornu, což lze doporučit jen za opravdu dobrých
podmínek. Z bezpečnostních důvodů dává většina horolezců přednost přístupu do sedla od chaty Ayas nebo
z bivaku Cesare e Giorgio přes Schwarztor a ledovec Schwärzer. Bivak
Cesare e Giorgio má ideální polohu pro většinu velkých túr na Breithorn. Sedí
na skalním výběžku přímo pod Roccia Nera, tam, kde začíná přechod vrcholů. Jenže malá
chatička nabízí nocleh jen deseti osobám a stejně jako jinde i zde platí: kdo pozdě chodí… Aby si tuto
zkušenost ušetřili, horolezci většinou vystupují z chaty Ayas na italské straně nebo
se v případě přechodu pokoušejí vystačit s devítihodinovým intervalem mezi první ranní a poslední večerní
kabinkou lanovky. Chata Gandegg ztratila svůj půvab jako výchozí bod až na hřeben Triftji a
chata Monte Rosa je proklatě daleko. Rozumné ještě je připojit západní vrchol Breithornu k přechodu Liskammu
a Castora. Místem startu je slavná Capanna Margherita, nejvýše položená chata ve Švýcarských
Alpách a vlastně v Alpách vůbec!
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
13. 8. 1813 - Breithorn - W / West, Normálka
Henry Maynard, Joseph-Marie Couttet, Jean Gras, Jean-Baptiste Erin a Jean-Jacques Erin |
16. 8. 1884 - Kompletní traverz Breithornu J.Stafford Anderson, Aloys Pollinger a vůdce Ulrich Almer |