Mont Blanc du Tacul, jak už název napovídá, je menším bratříčkem Mont
Blancu nebo spíš vnoučkem, mezi oběma leží ještě Mont
Maudit.
Je horou mnoha tváří. Nabízí severní ledovcovou stěnu, spoustu skalních pilířů i ledových žlabů. Skála
je žulová a většinou velmi kvalitní. Mont Blanc du Tacul má dva vrcholy, spojené 200
m dlouhým firnovým hřebenem - hlavní západní a jen o metr nižší východní. Je obklopen řadou zajímavých
skalních věží a útvarů. Ze severního ledovce vystupuje 300 m vysoký Triangle du Tacul.
Tento trojúhelník nabízí řadu lezeckých cest nižší a střední obtížnosti. Na východě leží řada skalních
věží označovaná jako Satelity. Nejvýraznější z nich je Grand Capucin (3 838 m), protkaný
řadou cest pro pokročilé. Ze SV lemuje hlavní masiv trojvrcholí kolem Pointe Lachenal (3
613 m). Z východního hřebene potom trčí pětice Ďáblových jehel - , jejichž traverz tvoří
velmi ceněnou výstupovou trasu na Mont Blanc du Tacul. Přitom Normálka na vrchol ze severu
není nijak obtížná. Když připočteme blízkost chaty Cosmiques a lanovky na Aiguille
du Midi, výsledkem je téměř horolezecký sen. Zmíněná lanovka není jediná, kolem masivu projíždí
další až na Helbronner (a k chatě Torino), která je součástí soustavy lanovek z Chamonix do Courmayeuru.
Prvovýstup proběhl jaksi mimochodem. Skupina horolezců pod vedením reverenda Hudsona hledala
novou cestu na Mont Blanc ze severu a v rámci této akce se dostala i na vrchol Mont
Blanc du Tacul. Je ale pravděpodobné, že už předtím na vrcholu stanuli vůdci z Courmayeuru.
CHARAKTER:
- tento vrchol na úpatí vlastního Mont Blancu nabízí relativně snadno přístupnou,
700 metrů vysokou severní stěnu (občas nebezpečné skalní rozsedliny) a především více než 800 metrů vysokou
východní stěnu s mnoha možnostmi ve skále i v ledu
- nahoře dva sousední vrcholy, 4 248 m vysoký západní vrchol a o 200 metrů dál za firnovým hřebenem (méně
navštěvovaný) východní vrchol s výškou 4 241 m
Vrchol, patřící s Mont Mauditem v nejužším smyslu slova do masivu Mont Blanc,
se ze severu jeví jen jako prodloužení hlavního vrcholu, za kterým výškou zaostává o 600 metrů. Jenže
poloha mezi sedly Maudit a Midi a jeho východní stěna, sestávající z
elegantních kuloárů a pilířů, ho zřetelně odlišují od nižších jehel. Mont Blanc du Tacul optimálně
slučuje vše, co k velehorám patří. Hora je snadno přístupná od lanovky na Aiguille du Midi,
leží blízko pohodlné chaty Cosmiques a nabízí horolezci vše, po čem jeho srdce dychtí:
nádhernou žulu a nejoblíbenější ledové žleby v masivu Mont Blanc. Současně mu umožňuje
připravit se v mírně obtížném smíšeném terénu na něco většího, nebo zdolat po výstupu z lanovky jednu
z lehkých alpských čtyřtisícovek jako aklimatizační túru.
Má dva hlavní vrcholy; častěji lezený západní vrchol vysoký 4 248 m a východní vrchol, který tvoří dvě
jehly vysoké 4 247 a 4 241 metrů. Oba vrcholy spojuje 200 metrů dlouhý firnový hřeben. Tuto horu charakterizují
čtyři velice typické stěny. Severozápadní stěna, divoce rozeklaný led mezi skalními žebry,
která se táhnou vzhůru k Pointe de Saussure a Pointe Durier, je vyhledávaná
jen zřídka, protože je vystavena padajícím kamenům a lavinám. Čistě ledovou stěnou na severní straně,
nad sedlem Midi a ledovcem Jonction, vede Normální cesta na Mont
Blanc du Tacul. Přechod přes skalní rozsedliny může být ožehavý. Ačkoli tu denně procházejí tucty
horolezců, tato stěna není bez nebezpečí. Po silném sněžení, nebo když dlouho fouká vítr, v úseku k rameni
(„Epaule“) se mohou tvořit sněhové plotny. Normální cesta na Tacul tvoří i začátek přechodu Mont Blancu.
Na levé straně severní stěny až k východní stěně severního ramene leží asi 300 metrů vysoký trojúhelník "Triangl" smíšeného
terénu, kterým vede řada méně náročných cest (střední klasifikace), z nichž většina je přístupná velkému
okruhu horolezců. Tento trojúhelník prozkoumal v šedesátých letech André Contamine, horský
vůdce a učitel Ecole Nationale de Ski et d’Alpinisme, který zde podnikal cvičné túry
s uchazeči o kvalifikaci horských vůdců. Zde také leží slavný, místy 70–80° strmý ledový žleb La
Chéré. Ve žlebu zajištěném vrtanými slaňovacími nýty si každý může vyzkoušet, co to znamená mít
vzduch pod podrážkami. Ale skutečně významnou horu dělá z Mont Blanc du Tacul až východoseverovýchodní
stěna, kterou procházejí dva velké kuloáry: vpravo Gervasuttiho a vlevo Couloir
du Diable. Mezi nimi stojí mohutná skalní ostruha, jejíž pilíře (Pilier de la Quille, Pilier
Boccalatte, Pilier Gervasutti, Pilier des Trois Pointes, Pilier
Sans Nom a Pilier du Diable) nabízejí nádherné lezení ve vynikající žule (kromě
jižní strany a posledních 200 metrů, které tvoří roztříštěná rula). Zvláštní požitek umožní v zimě překrásné
ledové žlaby mezi těmito pilíři (Gabarrou-Albinoni, Modica-Noury, Super-Couloir).
Jihozápadní stěna nad Combe Maudite a její kuloáry a pilíře jsou rozlámané, a proto se
lezou jen zřídka, leda jako přístupová cesta k Aigui lles du Diable.
Historie prvovýstupů na tuto horu je poměrně překvapivá. Před postavením lanovky (1955) byl Tacul zapomenutou
horou. Přístup k tomuto vrcholu nad údolím Blanche trval dva dny a bylo nutné přejít jeden z nejdivočejších
alpských ledovců. Je zvláštní, že k prvovýstupu na něj nedošlo záměrně; lanové družstvo Hudson–Kennedy spíš
hledalo novou cestu na Mont Blanc. Reverend Hudson vystoupil na vrchol
Taculu sólo 8. srpna 1855. Jeho systematické prozkoumávání proběhlo až v třicátých letech dvacátého století,
kdy se Armand Charlet s různými klienty vydával dobýt Aiguille de Diablo.
Ovelkou východní stěnu Taculu také intenzivně usilovala řada Italů. Tato tisícimetrová stěna je dodnes
jedním z nejzajímavějších horolezeckých cílů, který nabízí řadu cest, z nichž některé patří k nejobtížnějším
a nejkrásnějším v celých Alpách. Jednou z nejznámějších je 800 m vysoký Gervasuttiho kuloár, kterým nejdříve
částečně prostoupili 1. září 1929 P. Filippi, P. Ghiglione a F.
Ravelli (v polovině cesty odbočili na skalní ostruhu na levém břehu), zatímco Gervasutti a Chabot tuto
stěnu s padesátistupňovým sklonem zvládli pomocí dvanáctizubových maček. Kuloár opustili levým, ještě
strmějším ramenem. Při cestě nahoru se problémy nevyskytly, ale při sestupu vyzkoušeli na vlastní kůži
nebezpečnost této Normální cesty. Gervasutti ve své knize vypráví:
„Najednou se v mlze ozvalo ostré zapraskání a pomalé šustění. Na chvilku se mi zatočila hlava. Nebyl
jsem si jist, jestli stojím, nebo se pohybuji, a připadalo mi, že se všechno kolem točí. (…) Stál jsem
na místě, kolena pokrčená, cepín zaražený hluboko do sněhu. Po levé i pravé straně jsem měl dobrých třicet
centimetrů vysokou hranu zlomu mizícího v mlze. Pod mýma nohama se tiše a zrádně spustila lavina a klouzala
svahem.“
Ale kuloár – je nutné vyrazit brzy ráno a prostoupit jím dříve, než slunce ohřeje firn – se brzy stává
jakýmsi měřítkem. Hermann Buhl zde vytvořil v roce 1955 neuvěřitelný rekord: jednoho odpoledne prostoupil
velkou stěnou jen tak za jednu a půl hodiny. Dnes se kuloár dokonce sjíždí na lyžích a snowboardech.
Maestro Gervasutti vtiskl této hoře svou pečeť i po druhé, a to majestátnímu centrálnímu
pilíři, na kterém roku 1946 při slanění zahynul. Jeho cestu dokončili 29. a 30. července 1951 P.
Fornelli a G. Mauro, kteří své vítězství věnovali svému velkému předchůdci:
vzdali tím čest jednomu z největších mužů v dějinách horolezectví a současně i nejsnáze přístupnému vrcholu masivu
Mont Blanc.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
8. 8. 1855 - Normálka Charles Hudson, Edward John Stevenson, Christopher, James Grenville Smith, E. S. Kennedy, Charles Ainslie, G. C. Joad |