Matterhorn je nejslavnějším, nejfotografovanějším a nejobdivovanějším vrcholem Alp. Jeho
silueta s hřebenem Hörnligrat je alpským symbolem. Z kalendářů a pohlednic ji znají i lidé, kteří na horách
v životě nebyli. Vylézt na Matterhorn je snem nejen horolezců, ale i spousty nehorolezců.
Jeho severní stěna patří do trojky nejobtížnějších alpských severek spolu s Eigerem a Grandes
Jorasses.
Název vznikl z německého matte, což znamená horská louka a horn (roh), takže do češtiny se dá přeložit
jako Luční hora.
Matterhorn má dva vrcholy. Kromě hlavního švýcarského leží asi o 100 m západněji
po exponovaném hřebínku vrchol italský, o pouhý metr nižší zato s nádherným vrcholovým křížem.
Matterhorn byl tehdy poslední nezdolanou alpskou čtyřtisícovkou a dlouho byl považován
za nedobytný. Nakonec se o prvenství na vrcholu strhly opravdové závody. Vítězem se 14.7.1865 stala sedmičlenná
skupina čítající jednoho lorda, reverenda, tři vůdce atd. Za hlavní postavu byl nicméně považován Angličan
Edward Whymper. Výstup proběhl hřebenem Hörnligrat, který je i dnes považovaný
za normálku. Při sestupu však jeden z horolezců uklouzl a strhl s sebou i tři další. Následně se jim přetrhlo
lano a všichni čtyři se zřítili do severní stěny. '
CHARAKTER:
- nejslavnější alpská čtyřtisícovka
- hrdá skalní pyramida okouzluje návštěvníky z celého světa, často i nezkušené horolezce
- technicky nepříliš náročná, ale dlouhá Normální cesta místy ohrožovaná padajícími kameny
- při námraze velice riziková místa
- je vystavená prudkým změnám počasí
- obtížná orientace v dolní části, která se překonává ještě za tmy
Dva nadšenci zdolají cestu z Mnichova do Zermattu na kolech, vyrazí klidně na Matterhorn a před očima
konsternované horolezecké elity vyřeší jeden z „posledních alpinistických problémů“: severní stěnu Matterhornu.
Bratři Franz a Toni Schmidovi se opovážili vyrazit do stěny, která byla
považována za neprostupnou, a na první pokus ji zdolali. Takřka bez zkušeností s lezením v západních Alpách,
ale plní touhy po činech, v dokonalé psychické formě, ale také takřka bez prostředků. Přijeli na kolech
z Mnichova do Zermattu a utábořili se ve stanu na úpatí Matterhornu. Uprostřed noci vyrazili a za úsvitu
překročili skalní rozsedlinu. Jeden den jim na průstup stěnou nestačí. Asi tři sta metrů pod vrcholem
musí bivakovat. Odpoledne 1. srpna 1931 vystupují za sněhové bouře na vrchol.
Další legendární výkon odvedl Ital Walter Bonatti v roce 1965. Sám a v zimě udělal novou,
extrémně obtížnou cestu střední částí stěny. Zklamaný moderním alpinismem, v němž vnímá především touhu
po profilování a závist, udělá tímto výstupem senzační čáru za svou výjimečnou horolezeckou kariérou.
Rozruch vzbudil i prvovýstup na Matterhorn přes hřeben Hörnli, který byl tragický. Edward
Whymper byl přesvědčen, že cesta se dá vylézt. Soutěžení o zdánlivě neproveditelný prvovýstup
s italským vůdcem Jeanem Antoinem Carrelem způsobilo neštěstí. V sedmi vyrazili Whymper,
jeho vůdci a druhové na Matterhorn. Zdálo se, že všechno probíhá dobře. Bez zvláštních problémů dorazili
14. července 1865 na vrchol. Při sestupu však došlo k tragédii. První šel Michel Auguste Croz,
jeden z nejlepších vůdců té doby, za ním devatenáctiletý Robert Douglas Hadow. Ten uklouzl,
narazil do Croze a strhl ho s sebou. Další dva, reverend Charles Hudson a teprve osmnáctiletý lord
Francis Douglas, se neudrželi a řítili se za nimi. Jen zázrakem se vůdci Peteru Taugwalderovi,
který šel za nimi, podařilo rychle přehodit lano přes skalní výčnělek. Lano drželo, ale část mezi ním
a čtyřmi muži jdoucími vpředu se přetrhla. Ti klouzali, řítili se dolů, až zmizeli v severní stěně Matterhornu.
Třem mužům, kteří přežili, Edwardu Whymperovi, teprve pětadvacetiletému, a Peteru
Taugwalderovi staršímu i mladšímu (otec a syn) se podařilo sestoupit. Přetržené
lano bylo záhadou. Proč použili tak slabé lano? Bylo snad naříznuté? Dochází k soudnímu vyšetřování, poprvé
v historii alpinismu. Nepřineslo žádné výsledky, ale okolnosti pádu jsou dodnes záhadné. Není divu, že
po tomto neštěstí získal alpinismus špatnou pověst a anglická královna Viktorie dokonce zvažovala jeho
zákaz.
Od dob prvního výstupu na tento vrchol spadalo ze stěn několik tisíc tun kamení a ledová výzdoba je slabá
a lámavá. Přesto je tato monumentální pyramida povznášející, krásná a nepřístupná a při pohledu ze Zermattu
bezkonkurenčně dominuje horizontu. Sotva existuje hora, která by vzbuzovala více patosu: nazývali ji „nejkrásnější
hora světa“, „nádherný vysněný obraz“, ale i „netvor“ a „kamenný přízrak“,
pak zase „nejmajestátnější hora Alp“ nebo „obrovitý vůdce, jehož kamenné čelo vyjadřuje hrdost
a sílu“; jinými slovy to znamená, že Matterhorn nám „učaroval svou magickou kompaktností, kterou
v sobě nese a kterou vyzařuje, svou záhadností, tajemstvími, která v sobě skrývá, svým tichem, svým osamělým
čněním uprostřed bouře“. Nad takovými stylistickými cvičeními řada lidí jen zakroutí hlavou, ale
ruku na srdce. Ani střízlivě uvažující pozorovatel nedokáže uniknout takřka mystickému charizmatu Matterhornu. „Horu“,
jak ho v Zermattu nazývají, je pořád stejný.
Jedno se však změnilo: cestovní ruch související s horou. Změny krajiny jsou úděsné. Excesy při zpřístupňování
okolí obětovaly lyžařskému sportu krásu krajiny a atraktivitu, kterou oblast měla i v létě. Většinu horolezců
to však neodradí. Na hřeben Hörnli se stále vydává příliš mnoho nezkušených se slepou
ctižádostivostí. Celková bilance je smutná: na Matterhornu dochází ke většině nehod ve Švýcarských Alpách.
Řada z nich má smrtelné následky. Přitom hřeben Hörnli je vysloveně krásná túra. Pohledy
z hřebene do hlubin fascinují, rozhled z volně stojícího vrcholu je velkolepý. Dejme slovo Whymperovi,
když se jako první, ještě naplněný štěstím z úspěchu, rozhlédl z vrcholu:
„Ani jeden z hlavních vrcholů Alp se před námi neskryl. Nejprve jsme spatřili Dent Blanche,
drsný a velký, pak Gabelhorn a špičatý Rothorn, s ničím nesrovnatelný Weisshorn,
věžovité Mischabelhörner, vroubené Allalinhornem, Strahlhornem a Rimpfischhornem,
pak Monte Rosu a spoustu jejích štítů, Liskamm a Breithorn.
Pak následovaly hory Bernské vysočiny ovládané Finsteraarhornem, masiv
Simplon a Sankt Gotthard, Disgrazia a Ortler.
Na jihu jsme shlíželi na Chivasso v piemontské rovině a ještě mnohem dál za něj. Připadalo
nám, že 140 kilometrů vzdálené Viso je co by kamenem dohodil, Přímořské Alpy,
které od nás dělilo asi 200 kilometrů, nehalila ani stopa oparu. Pak přišla na řadu moje první láska, Pelvoux, Ecrins a Meije,
ukázal se masiv Grajských Alp a na západě, ozářený jasnými slunečními paprsky, monarcha
tohoto horského světa, Mont Blanc.“
Je nepopiratelné, že dnes citlivé oči zabolí spousta stop po civilizaci, které hyzdí úpatí hory. Nepopiratelné
také je, že skála není nejkvalitnější. Ale tisíce horolezců ji během let na trasách výstupu očistily,
takže se množství suti udržuje v rozumné míře. Jen když se člověk „zapráskne“, může to být nebezpečné.
A to se může stát dřív, než se člověk naděje. Především nástupy cest se hledají obtížně, protože horolezci
většinou vyrážejí před rozedněním. Lanová družstva, která chtějí lézt bez vůdce, udělají dobře, když o
den dříve vystoupí asi hodinu vzhůru po hřebeni a prozkoumají cestu. Zatrpklý Whymper připomínal: „Nikdy
nezapomeň, že odvaha a síla bez chytrosti nic neznamenají.“
Milujme dál tuto horu, ale překonejme lidskou slabost, která připisuje vinu za vlastní chyby Matterhornu,
počasí nebo jiným horolezcům. Buďme dostatečně sebekritičtí, poctivě odhadněme své schopnosti a případně
se výstupu předem vzdejme. I na to může být člověk hrdý.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
14. 7. 1865 - SV hřeben, Hörnligrat Edward Whymper, vůdce Michel - Auguste Croz†, vůdce Peter Taugwalder sen., vůdce Peter Taugwalder jun., Douglas R. Hadow†, Charles Hudson†, Francis Douglas† |
17. 7. 1865 - JZ hřeben, Liongrat, Lví hřeben Jean Antoine Carrel, B. Bich |
3. 9. 1879 - SZ hřeben, Zmuttgrat A. M. Mummery, A. Burgener, J. Petrus, A. Gentinetta |
9. 9. 1911 - JV hřeben, Furggengrat M. Piacenza, J. J. Carrel, J. Gaspard |
1. 8. 1931 - S stěna Franz a Toni Schmidovi |
19. 9. 1932 - V stěna Enzo Benedetti, Giuseppe Mazzotti, Maurice Bich, Louis a Lucien Carrelovi, Antoine Gaspard |
13. 8. 1962 - Z stěna Renato Daguin, Giovanni Ottin |
13. 11. 1983 - J stěna Vittorio de Tuoni, Marco BarmasseM. Piacenza, J. J. Carrel, J. Gaspard |