Alpy 4000

Ludwigshöhe

4341 m B-
Horská oblast
Monte Rosa
Horská skupina
Walliské Alpy
Země
Itálie, Švýcarsko
Souřadnice
45°55′02″N 7°51′44″E
632981 / 85096
Prominence
58 m
Fiodejoch (4 283 m)
Izolace
,7 km
Parrotspitze
Prvovýstup
25.08.1822
Ludwig von Welden, splulezci
ÚVOD

Ludwigshöhe je jedním z menších vrcholů v masivu Monte Rosa. Má velmi nevýrazný tvar a samostatným cílem nebývá moc často, bývá součástí přechodu Monte Rosy.

Prvovýstup uskutečnil v r. 1822 rakouský vojenský topograf Ludwig von Welden s kamarády. Prošel bez povšimnutí, protože tento výstupek ani tehdy nikdo za horu nepovažoval a jméno dostal až se zpožděním. Podle jedné z verzí von Welden vrchol pojmenoval po francouzském králi Ludvíku IX a nikoliv po sobě. To je ale vzhledem k sebestřednosti mnohých horolezců dost nepravděpodobné.

CHARAKTER:
- skupina Monte Rosa zahrnuje dle oficiálního výčtu devět vrcholů přesahujících čtyři tisíce metrů, přičemž některé z nich jsou neviditelné vyvýšeniny na jižním hřebeni, zatímco jiné jsou samostatnými vrcholy
 - ale ať jde o markantní vrchol, strmý hřbet nebo dlouhou stěnu, na Monte Rose se vždy pohybujeme ve vysoké nadmořské výšce navíc se značnou expozicí
- výškové rozdíly od chat k vrcholu jsou velké, ledovce bývají často rozeklané a hora je ze všech stran vystavena řádění počasí

TROCHA HISTORIE

„Při pozorování nekonečné rozlohy a krásy kouzelných scenerií, které se našim zrakům naskytnou z vysokých alpských vrcholků, se naše okřídlená duše vznáší k Bohu, tvůrci a pánu přírody.“
 To napsal ten, kdo vystoupal jako horolezec i v církevní hierarchii na nejvyšší vrcholy: Achille Ratti, známý jako papež Pius XI. Na Monte Rosu se vydala řada církevních hodnostářů. Achille Ratti byl jedním z nejslavnějších. Roku 1889 překročil s dalšími duchovními a dvěma horskými vůdci jako první „Colle del Papa“ – Papežské sedlo. Tento název sice není uveden na mapách, kde se sedlo jmenuje Grenzsattel neboli Hraniční sedlo, ale v italských údolích Monte Rosy je obecně rozšířený. Vrchol, na kterém leží chata Margherita, Švýcaři prozaicky nazývají Signalkuppe, zatímco Italové ho označují Punta Gnifetti po opatovi Giovannim Gnifettim, který patřil v roce 1842 mezi prvovýstupce. Právě on oba názvy navrhl: „Punta del Segnale“ nebo „Punta Gnifetti“, „pokud to příliš nezavání touhou po slávě, což nemám v úmyslu“, jak prý dodal. Řadu horolezců z řad duchovních doplňuje farář z Alagna Don Carlo Elgo, který na svou „domácí horu“ vystoupil více než třistakrát a poznamenal: „Monte Rosa mi učarovala.“

KOMPLETNÍ TRAVERZ MONTE ROSY

Úplný přechod všech vrcholů masivu Monte Rosa – z toho devět oficiálně měří více než čtyři tisíce metrů – umožňuje velký počet chat na této hoře. Z italské strany vede z Alagna lanovka až na Punta Indren, odkud to už není daleko k chatě Gnifetti. Následující den se dá za dobrých podmínek „nasbírat“ i několik čtyřtisícovek, jak občas horolezci s despektem říkají: vystoupí se na Punta Giordani, pak se pokračuje přes Piramide Vincent, Corno Nero, Ludwigshöhe a Parrotspitze až k Signalkuppe, kde se nocuje v chatě Margherita. Následující den se dá kombinovaným, pestrým lezením vystoupit na tři další markantní vrcholy Monte Rosy, které přesahují výšku čtyři tisíce metrů: Zumsteinspitze, Dufourspitze – ten je nejvyšší – a Nordend. Ze Silbersattel, průsmyku mezi  ufourspitze a Nordendem, spadá pohled do hlubin na východní stěnu Monte Rosy, která člověka doslova připraví o dech. Den se zakončí sestupem na švýcarskou stranu k chatě Monte Rosa.

CHATA MARGHERITA

Chata Margherita, „nejvýše položená telefonní budka v Evropě“, toho už hodně prožila. V roce 1893 vyvlekli lidé a mezci dvanáct tun stavebního materiálu na stavbu první chaty na čtyřtisícovce. Ubytování bylo v první řadě určeno pro lékařský výzkum organismu ve velehorských podmínkách a k meteorologickému výzkumu. Jejího otevření se zúčastnila i italská královna Margherita. V roce 1942 se průběh zemské hranice mezi Itálií a Švýcarskem lehce změnil, takže chata se ocitla výhradně na italském území. K prominentním návštěvníkům chaty patřili i americký prezident John F. Kennedy, generální sekretář OSN Dag Hammarskjöld a italský prezident Sandro Pertini. V posledních letech zde Oswald Oelz a Peter Bärtsch dosáhli významných pokroků při výzkumu výškové nemoci a výškového edému plic. Kdo dokáže přenocovat navzdory dýchacím potížím nebo dokonce bez fyzického omezení v chatě, přezdívané „krabice na bolení hlavy“, toho odměna nemine: místní východ a západ slunce je prostě jedinečný a nezaměnitelný. Hra světla v průběhu dne je v této výšce neopakovatelným zážitkem!

NÁZEV MASIVU

Neví se, zda byl masiv pojmenován podle barvy, do níž horu dokáže zahalit východ či západ slunce. Název může pocházet i od slova „ros“, které keltsky znamená štít, a v dialektu, kterým se mluví v údolí Aosta, se tak dodnes označuje ledovec. Většina názvů hor v tomto masivu připomíná lidi, kteří tudy prošli: Ludwigshöhe je vzpomínkou na barona Franze Ludwiga von Welden, vojáka, který publikoval důležitou zeměpisnou práci o masivu Monte Rosa, Dufourspitze zase připomíná švýcarského generála a zemského měřiče Guillauma Henriho Dufoura. Sedlo mezi Dufourspitze a Ludwigshöhe a Corno Nero se jmenuje Zurbriggen po zermattském horském vůdci Matthiasu Zurbriggenovi, který vytvořil velkolepé cesty nejen tady, ale i po celém světě, například různé prvovýstupy na Novém Zélandu, a jako druhý vystoupil na tamní nejvyšší horu Mont Cook.

TUDY PROŠLA HISTORIE

Příběhy související s druhou nejvyšší alpskou horou, která je více než jen pouhým vrcholem, je spíš vlastním pohořím, i když propojeným s jinými velehorami – čtyřtisícovkou uprostřed čtyřtisícovek. Horský masiv je jevištěm, místem inscenací vytvořeným lidmi, jejich vášní a jejich tragédiemi. Zažil je každý hřeben, každá stěna, každý, i ten nejmenší průsmyk. Když lidé sestoupí zpět do údolí nebo se uchýlí do horských chat, vítr sviští kolem, víří sníh a šeptá jména: Quintino Sella, jeden ze zakladatelů italského Alpského klubu, Angelo Mosso, který jako první zkoumal výškovou nemoc, Damiano Marinelli, jehož pohltila ledová lavina v kuloáru východní
stěny, Julius Kugy, který jako první zvládl východní stěnu, Karl Blodig, jehož později přezdívali „čtyřtisícovkový Blodig“, Pietro Andrea Manfredi, jenž padl v Isonzo jako velitel sardinských grenadýrů v 1. světové válce, Pietro Ferraris, který jako strážce parkoviště pečuje o zvířata v Parco Naturale Alta Valsesia, a řady dalších…
V neposlední řadě i jména těch neznámých horolezců, kteří vyrážejí s dokonalou výbavou a přítelkyní, ale nikdy se nedostali dál než k posledním modřínům pod Monte Rosou.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED

25. 8. 1822 - Normálka
Ludwig von Welden, splulezci

MAPA
Členství v:
Spolupráce s:
Partneři