Píše se rok 1902, je 24. července. Dvě ženy stojí tváří v tvář: Angličanka Gertrude Bell a Němka
Helene Kuntze, nejlepší alpinistky té doby. Jejich setkání je nečekané. Neodehrálo se v útulné
ubytovně, kde by si obě ženy mohly vyprávět o spoustě zážitků z hor. Narazily na sebe na spíš nehostinném
místě: na divoce rozeklaném spojovacím hřebeni mezi Schreckhornem a Lauteraarhornem. Gertrude
Bell přicházela od Lauteraarhornu, Helene Kuntze od Schreckhornu.
Obě plánovaly prvovýstup této náročné túry. Jak si jistě dovedete představit, setkání bylo spíš mrazivé.
Přechod se zdařil oběma ženám, takže žádná z nich si nemohla přisvojit slávu prvovýstupce. Proč je v průvodcích
jako prvovýstupce většinou uváděna pouze Helene Kuntze, to není jasné. Přesto jí to dopřejme,
protože Gertrude Bell si své místo v historii alpinismu zajistila už několikrát, např.
na Finsteraarhornu, kde podnikla první pokus o výstup nebezpečnou východní stěnou. Stála
i na Wetterhornu
a přešla jako první nebezpečný hřeben mezi Grosser Wellhornem a Kleiner Wellhornem východně
od Wetterhornu. Na její počest a v neposlední řadě na její přání, které si sama sobě
vyčítala, byl po ní pojmenován jeden z Engelhornů: Gertrudespitze. Vedle
něj stojí Ulrichsspitze, pokřtěný po jejím oblíbeném vůdci Ulrichu Fuhrerovi. Historie
výstupů na Lauteraarhorn a Schreckhorn začíná už šedesát let před setkáním
těchto dvou žen na spojovacím hřebeni. Lauteraarhorn byl poprvé zdolán už roku 1842.
V té době ještě neměl název. Celý hřeben od Schreckhornu až k Lauteraarhornu se
nazýval prostě Schreckhörner.
Pánové Escher von der Linth, Desor a Girard, přírodní
vědci, chtěli se svými vůdci překonat nejvyšší z vrcholů Schreckhörner. Kvůli chybě při
zaměřování a špatné orientaci zvolili špatnou horu. Až později zjistili, že o něco dál na sever se zvedá
hora, která je vyšší – dnešní Schreckhorn, nejvyšší vrchol, který stojí celý v kantonu
Bern. O jeho přelezu se toho příliš neví. Prvovýstupcem byl sir Leslie Stephen,
kterého proslavila jeho kniha „The Alps – the Playground of Europe“, která kromě
jiného obsahuje zprávu o výstupu na Schreckhorn. Je pochopitelné, že před touto akcí
byl poněkud netrpělivý a nervózní. O časném ránu dne 14. srpna 1861 po bivaku u Strahlegg napsal: „Rychle
jsem zhltl kousek chleba a prohlásil jsem, že jsem připraven naprosto na vše.“ Jeho vůdce tak naspěch
neměl. „Dobrou půlhodinu seděl ve čtyři hodiny ráno proti mně na kousku zmrzlé trávy a zvolna žvýkal
chléb s máslem, sýr a maso (Peter Michel). Dělal to s naprostou samozřejmostí, jako by neexistoval žádný
Schreckhorn a netrpěliví turisté.“ Po trase, která se kvůli odlednění už nepoužívá, vystoupali sedlem
Schreck mírně na sever na jihovýchodní hřeben Schreckhornu. Nepočítali s tím, že hřeben bude tak exponovaný. „Bezprostřední
okolí a pohled do hlubin uchvacuje a pro člověka se slabšími nervy by mohl být nebezpečný. Dali jsme si
panáka a pustili se do práce.“ Stephen tento zvyk kritizoval. Tušil nebezpečnost alkoholu v horách.
Na dalším úseku jim dal zabrat uvolněný čerstvý sníh a několikrát „sjela část sněhové pokrývky s odporným
syčením do údolí“. Bez nějakých incidentů se jim podařilo dosáhnout vrcholu, který naštěstí nedělal čest
svému strašidelnému názvu (Hrozný vrchol). „Bylo teplo a naprosté bezvětří. Našel jsem si pohodlné místečko,
posadil jsem se, vychutnával jsem dýmku a kochal se rozhledem“, pro jehož velkolepost nedokázal najít
slova. „Mohu jen skromnými slovy vylíčit, že cítím cosi takřka nadpozemského při pohledu na rozlehlé hory
a nížiny, které vypadají tak neskutečně, jako prchavá mlha, a rozplývají se na nekonečně vzdáleném horizontu.
Jsem okouzlen dokonalým a věčným tichem.“ Při sestupu by si Stephen možná přál moderní horolezecký
úvazek, protože ho zařezávající se lano začalo bolet. Měl pocit, „jako by se mi na těle vytvořil žlábek
nebo zářez, který by v budoucnu mohl být nesmírně užitečný a mohl by posloužit k navázání lana“.
Sestup proběhl bez dalších potíží.
Název hory s hrůzou nebo úlekem (Schreck) příliš nesouvisí. Do 18. století se vedle označení Schreckhorn objevuje
i Schrickhorn, což je nejspíš starší název. „Schrick“ je v dialektu výraz
pro „steil“ – strmý. Což odpovídá. Se strmostí hory je konfrontován každý z alpinistů i na dnešní
Normální cestě přes jihozápadní hřeben.
Strmý je i její soused, Lauteraarhorn. Jeho Normální cesta je sice technicky
snadnější, ale za nepříznivých podmínek může být důkladně nebezpečná. Výstup 900 metrů vysokým kuloárem
v jižní stěně je při tání riskantní. Za vyšších teplot navíc hrozí padající kamení a za čerstvě napadaného
sněhu laviny. Přes všechny hřbety obou štítů vedou velkolepé vysokohorské túry a těm nejlepším horolezcům
nabízí nádherný výstup jižní pilíř Schreckhornu. Samé obtížné cesty, ale v mimořádně
kvalitní skále, pokud se člověk drží hřebenů a žeber a vyhýbá se lámavým stěnám a kuloárům. Schreckhorn a Lauteraarhorn stojí
ve výběžku úzké desky ze solidní ruly pojmenované erstfeldská rula dle místa svého hlavního výskytu východně
od Erstfeldu v údolí Reuss. Touto velehorskou krajinou se dá udělat hodnotná túra i bez výstupu na čtyřtisícovky.
Při přechodu průsmykem Strahlegg mezi chatou Schreckhorn a bivakem
Arr se dá z bezprostřední blízkosti poznávat možná nejpůvodnější kout Bernských Alp.
I na této trase se vystupuje na jeden vrchol. Nepříliš obtížný Strahlegghorn nabízí překrásný
výhled na obry ležící na hřebeni Schreckhornu a Finsteraarhornu.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
8. 8. 1842 - Normálka
Pierre Jean Édouard Desor, Christian Girard, Arnold Escher von der Linth, Melchior Bannholzer, Jakob Leuthold |
24. 7. 1902 - Lauteraargrat
Helene Kuntze, Peter a Rudolf Bernet. Gertrude Bell, Heinrich a Ulrich Führer Dva souběžné výstupy ve stejný den, ale v protisměru. První výprava ze Schreckhornu, druhá z Lauteraarhornu |