Jungfrau není hora – je to masiv! Velkolepá krajina skal a ledu smohutnými ledovci, dlouhými
hřebeny, strmými skalními stěnami amasami ledu, s kotlinami plnými trhlin, klouzajícími firnovými plotnami
a zónami ohlušivě praskajících skal a ledu. Není divu, že se Jungfrau stala symbolem a logem celé oblasti.
Už z Bernu je pohled na výrazný trojlístek Eiger, Mönch a Jungfrau nesmírně
působivý.
A když fouká fén, který vysušuje vzduch a umožňuje dokonalou viditelnost, člověk má pocit, že hory leží
bezprostředně za švýcarskou metropolí. Nejpozději v Interlakenu se Jungfrau stává absolutně
nejdo minantnějším pohořím. Interlaken, turistické středisko s atraktivní polohou mezi Thunerským a Brienzerským jezerem,
do značné míry žije z velkolepé kulisy Jungfrau. Když na jaře a na podzim nakreslí zapadající
rudé slunce stín kříže na stěnu Jungfrau, necítí teplo u srdce jen Švýcaři.
CHARAKTER
- horský masiv působivé krásy, symbol celé oblasti
- díky blízké chatě Mönchsjoch není Normální cesta příliš dlouhá, ale přesto jde o náročný podnik
s velice strmými firnovými partiemi a nebezpečnou skálou
- při změně počasí a při sestupu není snadné najít cestu
Do stanice Jungfraujoch s námi jel celý zástup turistů. V davu jsme na Kleine Scheidegg přestoupili. Když
vlak projel pod Eigerem a Mönchem, cílevědomě jsme zamířili k tunelu Sphinxstollen. Výstup z tmavého tunelu
do zářícího sněhu byl pro naše oči utrpením. Rychle si nasazujeme sluneční brýle. Konečně si můžeme vychutnat
pohled na pohádkový ledovcový svět. Po pravici nám trůní Jungfrau. My se však obracíme doleva k chatě
v sedle Mönch, která je nejvýše položenou chatou se správcem ve Švýcarsku. Ještě za svitu hvězd vyrážíme.
Je slyšet jen sníh, který nám vrže pod nohama. Po krátkém sestupu pokračujeme po hřebeni skalnaté ostruhy
Rottalsporn. Když začne být strmější, traverzujeme trochu doprava a pak musíme přímo vzhůru. Terén je
důkladně strmý, ale firn je ještě tvrdý. Po našich předchůdcích tu ještě zůstalo pár stop. Přesto používáme
přední hroty maček. Traverz pod jihovýchodním firnovým hřebenem k západním skalkám je riskantní záležitost.
Ale jsou tu jisticí tyče a skoby. Pokračujeme dál podél skal, částečně firnem. Konečně vrchol!
Masiv Jungfrau proslavila i horská železnice, vedoucí z údolí až na sedlo Jungfraujoch ve
výšce 3454 m. Zdejší stanice je nejvýše položeným evropským "nádražím"'. Uvozovky jsou na místě, protože
dnes už se jedná spíše o rozsáhlý turistický komplex s názvem Top of Europe s restauracemi,
ledovým palácem, ... Výtahem se dostaneme ještě o 117 m výše na vyhlídkovou terasu vědecké observatoře Sphinx do
nadmořské výšky 3 571 m.
Železnice se začala budovat již v roce 1896 a jednalo se o výkon na hranici tehdejších technických možností.
Masivem Eigeru a Mönchu bylo třeba prorazit tunel o délce 7100 m. Celý
projekt byl dokončen po průtazích až v roce 1912. Původní záměr byl železnici vést až na vrchol Jungfrau,
z čehož však naštěstí sešlo.
Na jihu vidíme švýcarské vrcholky a Mont Blanc. Na severu pohled klouže po předhůří Alp
přes Švýcarskou plošinu až k vrcholkům Jury a dokonce až za hranice k Vogézám a Černému lesu. Na západě
nás připraví o dech pohled do údolí Lauterbrunnen, ležícího tři tisíce metrů pod námi, v jehož zadní části
se nachází původní kotlina s divokými potoky, modřínovými a limbovými lesy a tyrkysově se třpytícím plesem Oberhornseelein. Méně
známý je vzácný, nenápadný šedohnědý lišejník, který se jmenuje „Jungfrau - Flechte“
(Umbilicaria virginis), protože byl poprvé nalezen na vrcholu Jungfrau. Je to malý zázrak.
Tato rostlina miluje extrémní podmínky ve velkých výškách. Přežila poslední dobu ledovou díky tomu, že
dokázala přečkat na nejvyšších vrcholcích, které během obrovského zalednění čněly z ledu. Zda tento lišejník
ještě dnes na Jungfrau roste, to se neví. Ale doufejme, že ta spousta horských bot s mačkami ještě nedokázala
všechen zničit.
S menším množstvím firnu než na Normální cestě se setkáme na hřebeni Rottal, který tvoří
převážně skála. Ze Stechelbergu, poslední vesnice v údolí Lauterbrunnen,
je k chatě Rottal nutné překonat 1800 výškových metrů. Od chaty na vrchol zbývá ještě
dalších 1 400 m. Zajímavé je střídání hornin, které se dá po cestě sledovat. Mohutný severní zlom Bernských
Alp vznikl tím, že se vrstva krystalických hornin z jihu nasunula na vápencové sedimenty usazené
na krystalickém podkladu. Přesně v této vrcholové linii se posun zastavil. Zbyla jen vyvržená vápencová
vrstva, která se klínovitě táhne severními stěnami těchto vrcholů. Na Eigeru je nejmohutnější. Eiger totiž
tvoří jen vápenec. Zato vrchol Mönchu se skládá z ruly nasunuté krystalické plotny. Vápencová
police se směrem na západ zužuje, ale prochází všemi severními stěnami zadní části údolí Lauterbrunnen,
od Gletscherhornu až k vrcholku Lauterbrunner Breithorn. Výstup k chatě Rottal vede
podél kontaktních zón rozmanitých hornin. Chata stojí na krystalické hornině. Na vedlejším hřebeni Rottal
se už leze po mohutných vápencových vrstvách a ve vrcholových partiích se znovu narazí na krystalické
horniny.
Na Jungfrau dnes vedou ze všech stran velkolepé cesty, ale dlouho byla považována za nedobytnou. Možná
právě proto horu pojmenovali Jungfrau – panna. Jiné vysvětlení mají augustiniáni z kláštera Interlaken
Weiden na Wengernalpu na úpatí Jungfrau. Okolní louky se prý
jmenovaly „Jungfrauberg“ a tento místní název se posléze přenesl na celý horský masiv.
Ať je to jak chce, přitažlivost Jungfrau byla odjakživa enormní, možná právě proto, že byla považována
za nelezitelnou. Jenže to bratry Johanna Rudolfa a Hieronyma Meyera z Aarau neodradilo.
V roce 1811 chtěli prozkoumat ledovec na jižní straně Jungfrau, ale spekulovali i s výstupem
na vrchol. Jejich dlouhá cesta vedla nejprve průsmykem Grimsel, údolím Rhôny a
z Fiesche vzhůru k ledovci Aletschgletscher. Netušili, že výstup přes
ledovec Aletsch by byl nejlepším řešením, a proto se vydali po ledovci Oberaletsch, přešli
ze sedla Beich – i tohle byl prvovýstup – do údolí Lötschen a přes Lötschenlücke se
dostali do oblasti ledovce Aletschgletscher. Na úpatí Kranzbergu bivakovali.
Výstup na Jungfrau se jim podařil zhruba po dnešní Normální cestě, jenže
než se dostali na začátek ostruhy Rottal, byli na cestě již šest namáhavých dnů, zatímco dnes se od chaty Mönchsjoch na
toto místo dorazí za hodinu. Překonání strmého firnového pole bez cepínu a maček byl vynikající výkon.
Po Mont Blancu v roce 1786 byla překonána druhá alpská čtyřtisícovka. Štěstí bratrů Meyerových
z dobytí vrcholu však netrvalo dlouho. Jejich úspěch nebyl uznán, protože černá vrcholová vlajka nebyla
z údolí vidět. Proto se následující rok rozhodli vystoupit na vrchol znovu. Výstup se jim znovu podařil
a tentokrát vlajku z údolí spatřili. Rodinná čest byla zachráněna.
3. 8. 1811 - J hřeben, dnes součást Normálky
J. Meyer, H. Meyer, A. Volken, J. Bortis |
1865 - Z strana z Lauterbrunnenu kolem Schneehornu a Silberhornu, dřívější Normálka
Geoffrey Winthrop Young, H. Brooke George, Christian Almer |
21. 9. 1885 - Přes hřeben Rottal, Z strana Fritz a Heinrich von Allmen, Ulrich Brunner, Fritz Graf, Karl Schlunegger, Johann Stäger |
30. 8. 1911 - SV hřeben ze sedla Jungfraujoch
Albert Weber, Hans Schlunegger |
1927 - J stěna
Ernest Gertsch, Fritz Fuchs |