Hohberghorn / Hohbärghorn

Horská oblast

Mischabel

Horská skupina

Walliské Alpy

Země

Švýcarsko

Souřadnice

46°06′45.7″N 7°51′13.9″E

632104 / 106862

Prominence

75 m
Hohbergjoch (4 144 m)

Izolace

,4 km
Stecknadelhorn

Logické by vlastně bylo začít přechod hřebene Nadelgrat „úplně dole“, Dirruhornem, aby se obtíže při výstupu daly lépe zvládnout. Sestup z Nadelhornu se dá klasifikovat jako snadný. Při výstupu na Lenzspitze se však nastupuje stěnou Dreieselwand a pak se zvolna sestupuje na Nadelgrat. Tento hřeben je prostě velkolepý. Pohled dolů přes obrovský ledovec Ried a do údolí Rhôny až na Bernskou vysočinu a pohled na sousední velikány, Dom a Weisshorn, je nezapomenutelný.

TÚRA NADELGRAT

Začíná nádherný letní den. Sedíme na skále na prvním vrcholu dnešního dne a posilujeme se. Úplně dole stoupají ve stěně Dreieselwand dva horolezci, nejspíš Angličané, s nimiž jsme mluvili na chatě. Kolem skalních bloků a věžiček pokrytých čerstvým sněhem, které musíme částečně přelézat, se dostáváme do sedla Nadeljoch. Ve stěně vidíme zvolna, ale vytrvale stoupat dva horolezce. Pokračujeme vzhůru. Ve vynikající skále přelézáme mohutný práh na Nadelhorn (4327 m), náš druhý dnešní vrchol. Přitom překračujeme několik věžiček, které na první pohled působí spíš odpudivě, ale dají se elegantně prostoupit. Skála je kvalitní a pevná, chůze po hřebeni je radost. Skoro litujeme, že jsme už na vrcholu. Po Normální cestě ze sedla Windjoch přichází několik lanových družstev. Angličané jsou zhruba v polovině stěny, ale už se nehýbají z místa. Dalekohledem vidíme, jak se ten první otáčí a gestikuluje. Nadelhorn je jedním z mála vrcholů v okolí, který nedobyl Angličan. Prvovýstupcem byl místní dělník, který měl za úkol umístit na vrchol zaměřovací signál. Právě zde začíná vlastní Nadelgrat. Po firnovém hřebeni a několika skalách pokračujeme ke třetímu a současně nejméně viditelnému vrcholu naší túry, ke Stecknadelhornu (4 241 m). V deset hodin si tam znovu podáváme ruce. Všichni ostatní horolezci znovu sestoupili směrem k sedlu Windjoch, Nadelgrat patří jen nám – a tuctu horských kavek, které nás objevily a bedlivě nás sledují. Následující plochý hřeben k Hobärghornu charakterizují silné převěje směrem k severovýchodu. Výškový rozdíl mezi oběma vrcholy není příliš velký, Hobärghorn leží jen o dvaadvacet metrů hlouběji než Stecknadelhorn. Lano prokluzuje rukavicí a tiše popiskuje. Rychle vystupujeme na náš dnešní čtvrtý vrchol. Výhled je jedinečný, především nás uchvacuje pohled na Dom.

Na jeho mohutný, dominantní vzhled se nedá zapomenout. Následuje nejchoulostivější část hřebene Nadelgrat. Sestup z Hobärghornu do sedla Dirrujoch vede nejdříve firnem, pak následují skalní stupně, které jsou pořádně strmé a uvolněné. Skálu pokrývá čerstvý sníh a ztěžuje sestup. Ale sedlo je stále blíž, až jsme konečně dole. Vůdce se krátce podívá dolů doprava: „Sestoupíme tudy!“ prohlásí a ukáže do strmého, úzkého kuloáru, který končí na bezmála dva kilometry širokém ledovci Ried. Ale předtím nás ještě čeká jedna čtyřtisícovka. Kavky jako by nám chtěly ukázat cestu. Přes lehké, ale nesoudržné skalky přerušované jednotlivými firnovými policemi šplháme půl hodiny k nejvyššímu bodu vrcholku číslo pět. Dirruhorn (4 035 m) bývá kvůli své relativní odloučenosti často tou čtyřtisícovkou, která „sběratelům čtyřtisícovek“ ve sbírce chybí. Z údolí Mattertal se dá z chaty Bordier vystoupit do sedla Dirrujoch a odtud na vrchol. Jenže sedlu Dirrujoch se v poslední době kvůli roztávání firnu každý raději vyhne. Hrozí zde padající kameny. Zhluboka jsme si oddechli. Vystoupili jsme na všechny vrcholy. Hluboko pod sebou vidíme nepatrný červený vláček projíždějící údolím Mattertal. Znovu sestupujeme do sedla Dirrujoch a pouští me se kuloárem. Firn dobře nese, a tak opatrně slézáme dolů. Únava se už začíná projevovat. Náš elán brzdí i respekt před tímto nevypočitatelným žlabem. Vlevo a vpravo ohraničují strmý firn odmítavé skály. Scházíme beze slova, opatrně, krok za krokem, bezpečně, rozvážně. Sklon terénu se zmenšuje, kuloár ústí na ledovec. Jsme dole. Oddechli jsme si, protože potíže jsou už za námi. Čeká nás jen relativně snadný návrat na chatu.

V bezpečné vzdálenosti od hrozících zlomů ledovce Hobärg sestupujeme do sedla Windjoch. Traverz ledovcem Ried je poněkud jednotvárný, kráčíme přímo přes zdánlivě nekonečné, takřka rovné ledové plochy. Nevidíme žádnou trhlinu. A už jsme nahoře. Co takhle dát si na závěr jako „dortíček“ ještě Ulrichshorn? 75 výškových metrů bychom mohli zvládnout. Jsou teprve tři hodiny, sníh se pod námi nepropadá, i když slunce intenzivně praží. Chladný vítr totiž brání rozměknutí sněhu. O něco později sedíme na pohodlné lavici na Ulrichshornu. Odtud se už jen sestupuje dolů k chatám Mischabel. V půl páté otevíráme dveře, sedáme si, zouváme  horské boty a vychutnáváme si přinesené nápoje. Správce se ptá, zda jsme neviděli ty dva Angličany. Ještě se nevrátili. Možná sestoupili do chaty Dom… Žhavíme telefon. Ale v chatě Dom neviděli nikoho, kdo by odpovídal jejich popisu. Správce má těžkou hlavu, protože mu chybí dva hosté. Za chvíli se telefon znovu rozezvoní. Angličané dorazili na chatu Dom. Všem se nesmírně ulevilo.

NESKUTEČNÝ REKORD 

19. srpna 2015 vytvořil Andreas Steindl (Horský vůdce UIAGM) rychlostní rekord na neskutečně zvolené trase: Zermatt, kostel - Alphubel (4 206 m) - Täschhorn (4 491 m) - Dom (4 545 m) - Lenzspitze (4 294 m) - Nadelhorn (4 327 m) - Saas Fee, kostel  v čase 7:45:44!
Převýšení vzhůru 4 015 m, převýšení dolů 3 900 m, vzdálenost 30,66 km

K tomu není co dodávat, my půjdeme určitě krapet pomaleji, na pohodu 😊

Více najdete třeba tady: New Alps Mountain Running Record

The first ascent was made in december 1955 by Joseph Zimmerman, butt Supersoxo and Baptist Epiney, led by the guide Franz Andermatten via the Windjoch and NE Ridge.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED