Gran Paradiso

Horská oblast

Gran Paradiso

Horská skupina

Grajské Alpy

Země

Itálie

Souřadnice

45°30′52″N 7°16′11″E

586570 / 40682

Prominence

1879 m
poblíž Kleiner Sankt Bernhard (2 182 m)

Izolace

45,1 km
Grandes Jorasses

KOZOROH A NÁRODNÍ PARK

„Pokud by nějaký stát měl zájem zřídit v oblasti Gran Paradiso v Grajských Alpách národní park, aby zachoval cennou alpskou květenu a faunu, nebo vytvořit rezervaci s cílem ochránit poslední přeživší exempláře nádherného kozorožce před vymřením, pak Jeho Výsost král je ochoten přenechat tomuto státu za tímto účelem 2200 hektarů, které tam osobně vlastní.“ Tuto „velkorysou“ nabídku adresoval italský král Viktor Emanuel III. italskému parlamentu. Tím byl položen základní kámen dnešního národního parku Gran Paradiso. Že uvedených 2200 hektarů bylo po staletí výhradním loveckým revírem královské rodiny, která přesně tohoto „nádherného kozorožce“ štvala, až ho bezmála vyhubila, to je jiná kapitola. Tak roku 1922 vznikla v Itálii první přírodní rezervace, která dnes tvoří společně se sousedním francouzským národním parkem Vanoise druhou největší chráněnou oblast v Alpách o rozloze více než 1200 km2. Tehdejší zhruba stovka stambecchi se už dávno zotavila natolik, že dnes v rezervaci žije zhruba čtyři tisíce těchto impozantních zvířat, která se znovu zabydlela i v dalších částech Alp, např. ve Vysokých Taurách nebo ve švýcarském národním parku. Kozorožci tvoří společně s asi pěti tisícovkami kamzíků, sedmdesáti ledovci a čtyřmi sty plesy nejdůležitější kapitolu národního parku Gran Paradiso a jsou nejspíš nejčastějším motivem záběrů z tohoto regionu. S trochou štěstí se brzy na jaře ocitají před objektivem fotoaparátů dokonce i v blízkosti údolí, např. poblíž Pontu v údolí Val Savarenche.

TÚRA NA VRCHOL

„Pomoc! Pomoc! Umírám,“ křičí zoufale postarší Italka, která rozechvěle oběma rukama svírá skalní blok a čeká, až vůdce jejich skupiny natáhne fixní lano přes vrcholek k Madoně a zase dolů. Od smrti je tato žena naštěstí sice na míle vzdálená, ale překonání posledních značně exponovaných metrů mezi bloky kamenů Gran Paradisa na ni bylo zjevně příliš. Několikrát jsem se ji pokusil uklidnit, ale pak jsem opatrně přelezl kolem ní, což nebylo při značném provozu v obou směrech vůbec jednoduché. Ve výšce nad čtyři tisíce metrů jsem si připadal skoro jako na nádraží v Aostě. Za bohatou návštěvnost děkuje Gran Paradiso své pověsti jedné z nejsnazších alpských čtyřtisícovek. Stejně rušná je i Normální cesta přes chatu Vittorio Emanuele II. Když to počasí dovolí, pohybují se po ní den co den větší i menší skupiny nejrůznějšího původu a složení, aby složily poklonu nejvyššímu vrcholu Grajských Alp a možná s Gran Paradiso otevřely svou vlastní „sbírku“ čtyřtisícovek.

Přídavné jméno „lehká“ si však rozhodně nikdo nesmí zaměnit s výrazem „bez námahy“. Převýšení 2100 metrů až na vrchol Gran Paradisa musí každý překonat vlastními silami a bez pomoci při výstupu. To podceňuje řada lidí, kteří zde nahoře vlastně nemají co pohledávat, protože jim chybí kromě adaptace a aklimatizace i vysokohorské zkušenosti. Když se navíc náhle zhorší počasí a rozlehlý ledovec masivu Paradiso se promění v difuzní moře mlhy, mají problémy s nalezením správné cesty i zkušení horolezci. Pont s horolezeckým hotelem, kempem a obrovským parkovištěm se dá projít velice rychle, a tak se návštěvníci rádi vydávají po široké cestě podél zurčícího horského potoka do nitra údolí a poté znovu vystupují širokými serpentinami vedoucími řídkým lesíkem. Neúrodný terén pokrytý loukami amorénami vede k útulné půlkulaté chatě Vittorio Emanuele II v nadmořské výšce 2732 m, kde se v často přeplněné chatě mohou o radost i trápení podělit s jinými milovníky hor. Odměnou je pohled na ledové obry La Tresenata, Ciarforon a Becca di Monciair, kteří se takřka na dosah ruky vypínají k obloze. Jen ten nejvyšší, Gran Paradiso, dál skrývá svůj bílý vrcholek.

Ukáže se následující den až mnohem později po jitřním klopýtání přes skalní bloky za chatou a dlouhém pochodu přes mírné až strmé firnové svahy Ghiaccaio di Gran Paradiso a vzhůru k Oslímu hřbetu, Schiena di asino. Zabloudit se nedá, protože cesta je takřka neustále doširoka roztažená. Nejpozději zde turisté odpočívají a bloudí pohledem po horských velikánech Walliských Alp, kteří se třpytí v ranním slunci jeden za druhým jako perly náhrdelníku. Za podívanou stojí i strmý svah k Ghiacciao di Laveciau, po kterém nejspíš stoupá vzhůru několik horolezců. Přicházejí z chaty Federico Chabod. Zvolili si nejen podstatně klidnější chatu, a také náročnější, ale krásnější výstupovou trasu. Zde se napojuje na Normální cestu, vedoucí na skalní ostroh Becca del Moncorve a podél strmých svahů směrem na sever, pod slavným a často fotografovaným skalním hřebenem Roc až k horské rozsedlině. Po jejím snadném překonání následuje krátké, vzdušné lezení na vrcholovou věžičku s Madonou. Ani zde horolezci většinou nenarazí na problémy, maximálně na totálně vyčerpané „aspiranty čtyřtisícovek“. Příliš času na kochání rozhledem z vrcholku Gran Paradisa však nezbývá. Na severu je vidět Mont Blanc, Grand Combin a walliský hraniční hřeben až k Monte Rose, na jihu Dauphiné až k Monvisu. Nával u sochy Panny Marie, odolávající větru a počasí, je značný a na úpatí vrcholu už čekají další horolezci. Takže je nutné rychle zašeptat pozdrav na rozloučenou, otřást se při pohledu do hlubiny na východní stěnu Paradisa a vydat se dolů. Při sestupu vedoucím stejnou cestou se dá plně vychutnat pocit z úspěšného výstupu. Dolů do Pontu to je dobrých 2000 výškových metrů. A zatím nahoře, nedotčený okolním shonem, dál majestátně trůní Gran Paradiso.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED