Dufourspitze je nejvyšším vrcholem masivu Monte Rosy. Na několika kilometrech tohoto masivu se oficiálně nachází 9 čtyřtisícovek, které jsou dosažitelné během 2 - 3 dnů a to i pro horolezce-hobíky.
Hora je pojmenovaná nikoliv po horolezci, ale po kartografovi. Gillaume Henri Dufour vytvořil
do r. 1864 soubor velmi kvalitních map Švýcarska v měřítku 1 : 100 000. A to s takovou přesností a pečlivostí,
že i dnes podle nich můžeme vyhodnocovat úbytek ledovců.
Mezi celebritami na Dufourspitze najdeme i papeže Pia XI (1889) či tehdy 20-letého Winstona
Churchilla (1894).
CHARAKTER:
- Dufourspitze je nejvyšším bodem masivu Monte Rosa a nejvyšším
bodem Švýcarska
- leží o 150 metrů na západ od hraničního vrcholku (4618 m) na švýcarském území na markantním, lehce rozeklaném,
tmavém skalním hřebeni z metamorfované variské žuly
- na vrcholu má člověk pocit, že stojí na samotné střeše Švýcarska
Poslední kuloár na cestě k vrcholu Dufourspitze bývá většinou zledovatělý. Skleněný,
tvrdý led tam na krátkou chvíli zatarasí cestu k nejvyššímu bodu. Ale po překonání této překážky, po skřípavém
škrábání maček na zledovatělé skále, má člověk skutečně pocit, že stanul na střeše Švýcarska. V celé Evropě
jsou jen Mont
Blanc a vzdálené vrcholky Kavkazu vyšší než tento skalní štít horské
skupiny Monte Rosa. Tento úžasný horský masiv vyzvedla nesmírně obrovská tektonická skalní
deska nazývaná Monte Rosa. Vytvořil ji mohutný klín afrického kontinentu, který se nasunul
pod euroasijskou tektonickou (litosférickou) desku.
Dufourspitze je vlastně navzdory výraznému skalnímu hřebenu lyžařská hora, která na jaře
láká nádhernými sjezdy na ledovec Monte Rosa. Přitom se ve většinou velice kvalitním
sněhu překonávají značné výškové rozdíly. Pocity štěstí přináší i výstup na Dufourspitze jako
součást přechodu tzv. Haute Route. Tento slavný přechod Penninských Alp přes mnoho walliských
ledovců zpravidla začíná v Saas Fee a končí v Chamonix. Dá se zvládnout
dvěma způsoby: bez vrcholů a včetně vrcholů. Varianta bez vlastního výstupu na jednotlivé hory je sice
krásná a dá se uskutečnit během kratší doby, protože se omezuje pouze na ledovce a ledovcové průsmyky,
ale varianta s vrcholy se může za krásného počasí stát fenomenální horskou akcí. Jako tréninkové túry
jsou vhodné výstupy na Allalinhorn a Strahlhorn.
Přes průsmyk Adler se nejprve vystoupí do arktické krajiny ledovců Findelen a Gorner.
Pak se už jako cíl nabízí Dufourspitze. Následuje Castor, Breithorn, Tête
de Valpelline, Pigne d’Arolla, Tournelon Blanc, Grand
Combin, Mont Vélan a kruh, který se dá takřka libovolně rozšiřovat, posléze
uzavírá Mont
Blanc. Po cestě je k dispozici spousta hor. Jak lze poznat i z prostého výčtu názvů,
horolezci přitom překračují i jazykové hranice.
Jak ale Dufourspitze přišla ke svému keltskému označení? Na počátku 19. století se ve
Švýcarsku začalo usilovat o jednotné úřední zaměření země. Stejně jako v ostatních zemích i zde převzala
tento náročný úkol armáda. Mezi lety 1832 –1864 vybudoval Guillaume Henri Dufour, vrchní
ubytovatel švýcarské armády, v Ženevě topografickou kancelář tzv. Eidgenössische topographische
Bureau. Dufour v té době vytvořil obsáhlý, mimořádně přesný a navíc i esteticky zdařilý soubor
map s vysokou uměleckou hodnotou. Mapy vměřítku 1 : 100 000 jsou dodnes pastvou pro oko. Topografii Švýcarska
zachycují s pečlivou věrností detailů. Jsou zajímavé i tím, že zachycují maximální rozlohu ledovců na
konci tzv. malé doby ledové. V roce 1865 Spolková rada rozhodla, že na počest velkého kartografa ponese
jedna z hor jeho jméno: Dufourspitze. Dufoura vystřídal jako šéf zemských zeměměřičů
plukovník Hermann Siegfried a úřad byl pod jeho řízením přeložen do Bernu. I on za sebou
zanechal velkolepé dílo: v roce 1916 vyšel „Siegfriedatlas“ Švýcarska, velkolepý soubor
map, který poprvé pracoval s vrstevnicemi, které dnes tak důvěrně známe. Siegfriedovy
mapy se už velice blíží dnešním mapám vydávaným Spolkovým úřadem pro zemskou topografii. Siegfried vytvořil
mapy vnitrozemí v měřítku 1 : 25 000 a mapy Alp v měřítku 1 : 50 000. Při svých pracích se však mohl opírat
o rozsáhlé terénní práce a bádání generála Dufoura. Když překonáme poslední metry na Dufourspitze zledovatělým
kuloárem, můžeme věnovat chvíli vzpomínce na tohoto velkolepého průkopníka, kartografa a státníka. Vystoupili
jsme skutečně na střechu Švýcarska. Rozmar přírody chtěl, že vlastní hraniční vrchol leží asi o 150 m
východně a o několik metrů níž. Ačkoli je Dufourspitze především oblíbenou zimní horou, může se na ni
samozřejmě vystoupit i v létě. Jenže dlouhé výstupy a sestupy od chaty Monte Rosa přes nekonečné ledovcové
terasy jsou velice monotónní. Jen přechod od chaty Margherita nabízí kombinovaný požitek: ledovec, skálu,
firn
a led a řadu vysokých vrcholů, nad nimiž ční Dufourspitze.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
1. 8. 1855 - Z hřeben, těžší a dnes méně využívaná varianta Normálky Charles Hudson, John Birbeck, vůdce Ulrich Lauener, Christopher Smyth, James G. Smyth, Edward J.W. Stevenson, vůdce Johannes Zumtaugwald, vůdce Matthäus Zumtaugwald |
12. 8. 1848 - Grenzgipfel přes Silbersattel Johann Madutz, Matthias Zumtaugwald |
1. 9. 1854 - Ostgipfel přes Silbersattel Ulrich Lauener, Christopher Smyth, Edmund Smyth, James Smyth |
22. 7. 1872 - V stěna Richard Pendlebury, William Taylor, Charles Taylor, Ferdinand Imseng, Gabriel Spechtenhauser, Giovanni Oberto |