Přechod hřebene Rochefort patří
už dlouho k nejoblíbenějším alpským túrám. Firnový hřeben se táhne východozápadním směrem a od svého prvního
prozkoumání okouzlil každého příchozího. Sleduje markantní hraniční linii, která probíhá od Tour
Ronde až ke Grandes Jorasses a na severní straně ční nad proláklinu Périades a
ledovec Mer de Glace, zatímco na straně jižní nabízí grandiózní pohled do hlubin na italské
údolí Val Ferret. Kilometr dlouhý hřeben je mimořádný, aniž by byl extrémně náročný. Co se týká estetického
dojmu, v alpském oblouku se najde jen málo rovnocenných soupeřů. Často se srovnává s hřebenem
Biancograt na Piz Bernina, který je technicky obtížnější. Rochefortův hřeben vyžaduje
od horolezce méně, a tak má více obdivovatelů.
CHARAKTER:
- dlouhý velehorský firnový
hřeben s dvěma nepříliš náročnými čtyřtisícovkami
- probíhá
po hraniční linii mezi Tour Ronde a Grandes Jorasses a je jednou z nejkrásnějších a právem
nejslavnějších alpských túr
Všichni alpinisté od začátečníků až po zkušené vůdce, se
shodují, že tento hřeben skutečně stojí za to. Navíc nabízí možnost přidat do seznamu výstupů další dvě
čtyřtisícovky. Většina družstev na Rochefortově hřebeni se spokojí s výstupem na Aiguille
de Rochefort (4 001 m), odkud se vrací. Nejvyšší bod této skupiny, Dôme de Rochefort (4
015 m), se totiž nachází ještě o něco východněji a leze se jen zřídka. Většinou na něj vystupují družstva,
která si předsevzala přechod celého hřebene až k bivaku Canzio. První, takřka vodorovný úsek
z místa zvaného Snídaně (Frühstückplatz) je technicky nenáročný. Poněkud více pozornosti
si možná vyžádá nástup k Aiguille de Rochefort (místy III).
Zato celkový přechod, při němž se horolezci trvale pohybují v nadmořské výšce nad 4 000 metrů,
vyžaduje jak pozornost, tak i soustředění a aklimatizaci. Už přechod samotný je krásná túra a vyplatí
se i tomu, kdo nepokračuje dál přes Grandes Jorasses. Akci završuje túra k bivaku a noc v
útulné „popelnici“ na úpatí Pointe Jones je zvláštním zážitkem. Navíc je dobrým výchozím
bodem pro ranní sestup před ledovec Mont Mallet, který je považován za jeden
z nejrozpraskanějších v celém masivu Mont Blanc. Doporučuje se ho přecházet co nejdříve, dokud
jsou sněhové mosty ještě pevné.
Právě z tohoto místa podnikala výstup i první lanová družstva. Aiguille
de Rochefort je elegantní a vzdušný vrchol. Jako topografický uzel tvoří začátek hřebene
Périades oddělujícího ledovec Périades od ledovce Mont Mallet. Je také začátkem hřebene Mont
Rochefort dělícího ledovec Rochefort od ledovce Plampicieux. Prvovýstup
provedl 14. srpna 1873 James Eccles s Michel-Clémentem a Alphonsem
Payotovými. Toto trio tvoří jedno z nejslavnějších lanových družstev západních Alp a vděčíme mu –
kromě jiných výstupů – za prvovýstup na Mont Blanc přes Brouillardův a Frêneyský
ledovec a první nápad na přechod hřebene Peuterey. Přátelství mezi těmito třemi horolezci
(především mezi Ecclesem a Michelem Payotem) se neomezovalo jen na hory, zcestovali společně i jiné končiny
světa. Eccles vzal Michela Payotas sebou na průzkum Rocky Mountains,
a to v době indiánských povstání. Jejich přátelství trvalo více než čtyřicet let. Horský vůdce z Chamonix
navštívil vznešeného zákazníka i ve Skotsku, kde se společně vydali na lov tetřevů. Osm let po prvovýstupu,
12. srpna 1881, oba znovu vyrazili probádat Dôme de Rochefort. Ale vrátili se, aniž se jim
podařilo propojit body, které se později stanou součástí jednoho z nejkrásnějších horských přechodů. Traverz
z východu na západ se podařil při sestupu až o dvacet let později, 18. července 1900, Ettoru Allegrovi s Laurentem
Crouxem, Pierrem Dayné a Alexisem Brocherelem. Od nástupu (jak je to
dnes obvyklé) a dál k Dent de Rochefort překonali Aiguille de Rochefort jako
první 9. srpna 1903 Karl Blodig a M. Horten. Celkový přechod hřebene se poprvé
zdařil 13. srpna 1909 M. C. Santimu a V. Sigismondimu.
Následně byly uskutečněny další cesty, především kombinované
túry v severní stěně. S výškou přes 700 metrů a zajímavými úseky v ledu (cesta P. Chevaliera a M.
Sauvage z roku 1928) by si zasloužily být známější, ale svět dával přednost již klasickému přechodu
hřebene. Zvěčnili ho nejen spisovatelé. I všichni velcí fotografové hor přispěli snímky obrovské kremrole
přečnívající z ledovce Périades ke glorifikování této túry, např. Vittorio Sella a slavná
dynastie fotografů Tairraz z Chamonix. Po postavení chaty v sedle Géant je hřeben Rochefort
snáz přístupný, a tak se na něm v létě potkávají stovky lanových družstev. Přístup je snadný. Začíná traverzem
přes ledovec Géant na úpatí ostruhy Marbrées. Pak vzhůru malou trhlinou a
systémem polic pod Dent du Géant. Poté doprava a po obejití posledního velkého skalního bloku
na velkou sněhovou terasu na úpatí žulové věže Dent du Géant, která se dá přelézt jako další
výstup. Najednou nás obklopí velkolepé prostředí velehor. Po několika minutách člověk cítí, že mu hory
patří, alespoň na chvíli. Tato jednoduchá, bílá linie lemovaná převějemi nabízí jeden z nejkrásnějších
pohledů do údolí, jaký se člověku v Alpách naskytne.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
12. 8. 1881 – Přes ledovec Mont
Mallet
J. Eccles, vůdce Alphonse Payot, vůdce Michel-Clément Payot |
9. 8. 1903 – Traverz hřebene od JZ
Karl Blodig, Max Horten |
4. 8. 1937 - Traverz hřebene od SV
Jean-Reymond Leininger, Pierre Madeuf |