Barre
des Ecrins (4 101 m) - nejvyšší bod nejjižnější vysokohorské alpské skupiny ležící
mezi Briançonem a Grenoblem. Při pohledu ze severu překrásný ledový
vrchol, z jižní strany skála. Normální cesta patří k nejméně obtížným túrám v celých Alpách, zvlášť pro
toho, kdo se spokojí s Dôme de Neige des Ecrins.
CHARAKTER
- nejvyšší bod nejjižnější vysokohorské alpské skupiny ležící mezi Briançonem a Grenoblem
- při pohledu ze severu překrásný ledový vrchol, z jižní strany skála
- Normální cesta patří k nejméně obtížným túrám v celých Alpách, zvlášť pro toho, kdo
se spokojí s Dôme de Neige des Ecrins
Do roku 1860, kdy Savojsko a s ním i oblast Mont Blancu připadly Francii, byl Barre
des Ecrins nejvyšším vrcholem Francie. Přesto byla tato hora Dauphinských Alp,
nejjižnějších ze všech čtyřtisícovek, uznána za nejvyšší bod tehdejší Francie až v roce 1832 na základě
měření kapitána Duranda. Vrchol, nazývaný Pointe des Arsines, ztracený uprostřed horské
skupiny, která je třikrát větší než oblast Mont Blancu, stál i tenkrát ve stínu hory Pelvoux (3932
m n.m.), jež je z údolí Vallouise mnohem lépe viditelná. Dnešní název Barre des Ecrins je
spojen se zvláštním vyprávěním. Rolníci žijící v údolí doufali, že nasbírají vzácné kameny, a tak umístili
pod vodopád (la barre) Torrent des Saint-Pierre na konci údolí dřevěné skříňky („escreins“).
Horu, která se nad tím místem zvedala, pojmenovali „Barre des Ecrins“.
Kdo chce objevit tento podivuhodný vrchol ležící v nejzazší části údolí Vallouise, ten
musí vyjet k Pré des Madame Carle a pak pokračovat směrem k ledovci Blanc. Hora,
která tvoří rozvodí údolí Vénéon, má tvar střechy s dvěma nestejně velkými plochami. Čtyři strany, čtyři
stěny a každá nabízí řadu možností. Severní úbočí, kudy se táhne Normální cesta, je takřka jedna ledová
stěna. Mírné stoupání vede po ledovci Blanc. Zde se dá potkat většina horolezců. Na druhé straně se z
ledovce Noir zvedá mohutná skalní stěna vysoká takřka 1400 metrů, která je i dnes považována
za obtížnou a vyžaduje značné nasazení. Na severozápadní straně se nacházejí velký pilíř a kuloár (Couloir
Mayer-Dibona), na jejichž úpatí leží ledovec Bonne Pierre. Jedno z nej divočejších a
nejosamělejších míst v celých Alpách. Čtvrtá strana (jihozápadní) je méně mimořádná. Výstup z této strany
vede po ledovci Vallon de la Pilatte až do nadmořské výšky 3850 m, kde se zvedá krátká
a strmá stěna. Tento zeměpisný popis by byl neúplný, kdybychom se nezmínili o Dôme de Neige des
Ecrins (4 015 m), která se zvedá (v severní stěně) na západě za Pic Lory na
výrazném horském hřebenu, který rovnoměrně klesá, na tomto vrcholu se krátce zarazí a pak pokračuje dolů
přes Clocher des Ecrins hlubokým zářezem, sedlem Col des Ecrins. Odtud
je možný přechod z oblasti Durance do oblasti Vénéon.
Stejně jako u severní stěny Mont Blanc du Tacul, tak i Mönch nebo Piz
Palü, i zde máme co do činění s velice snadnou čtyřtisícovkou, kterou si oblíbili všichni začínající
vysokohorští turisté. Velká historie hory začíná roku 1860. Stejně jako na mnoha dalších místech v Alpách,
především Walliských a Bernských, to byli Britové, kteří si umínili
dobýt tento neprozkoumaný vrchol. Jako první se této výzvě postavil Francis Fox Tuckett roku
1862 v doprovodu horských vůdců Petera Perrena a Michela Croze. Jako
opatrný muž si nejprve obstaral od francouzské armády mapu v měřítku 1 : 80 000. Nebyl sice nijak nadaným
horolezcem, ale své cíle si pečlivě vybíral. Jeho zvědavost ho zavedla do mnoha pohoří, aniž by se mu
podařil nějaký skutečně významný výstup. Navštívil Korsiku, Španělsko, Afriku, Nový Zéland. Tuckettovy
zářezy, průsmyky a sedla se brzy nacházejí po celých Alpách, od Dolomitů až po Dauphinské Alpy. Když dorazil
na úpatí do míst, kde začínají první obtíže, neodvážil se pokračovat. Přešel na vénéonskou stranu sedlem Col
des Ecrins, kterým prostoupil jako první. V následujících týdnech britské družstvo, složené z Bonneye, Matthewse a Michela
Croze, vylezlo ledovou stěnou, ale krátce pod Brèche Lory narazilo na skalní
trhlinu, u níž jim došla rozhodnost, a tak sestoupilo zpět do údolí.
O dva roky později výzvu přijímá neúnavný Edward Whymper. Tento vášnivý horolezec, povoláním
kreslíř jednoho anglického nakladatelství, přirovnává vrchol Ecrins k vrcholu Matterhornu.
26. července 1864 se vydává na cestu společně s Moorem a Walkerem (svými
druhy při prvovýstupu na Grandes Jorasses) a horskými vůdci Christianem Almerem a Michelem
Crozem. Výstup byl důkladně připraven a předcházel mu překvapivý kondiční trénink. Horolezci
přicházejí k úpatí hory z údolí Maurienne. Poté co jako první provedli přechod rozsedliny Meije,
sestupují do údolí Etanc¸ons, pokračují vzhůru údolím Bonne Pierre a
přecházejí sedlem Ecrins. Ledové trhliny překonávají ze západu na východ v dolní části
severní stěny a pak nastupují šikmo směrem k horskému hřbetu přes krátký, ale více než padesátistupňový
ledový úsek, vedoucí přímo na vrchol. Oba horští vůdci se střídají a odvádějí enormní výkon při sekání
stupů v ledové stěně, která v té době představuje absolutní maximum v obtížnosti. Všechno neprobíhalo
úplně hladce, jak později Whymper napsal:
„Almer byl velice neklidný, protože věděl, že už je po poledni a nás ještě čeká spousta práce.
Proto se odvázal od lana a začal se propracovávat k vrcholu. Vedle skalních výběžků ležely sněhové plotny.
Almer byl ode mě jen několik kroků, když vkročil na špičku jedné z nich. Sněhová plotna pod ním bez sebemenšího
varování praskla a řítila se dolů na ledovec. Když jsem ho v jednom okamžiku viděl, jak nakročuje a v
následujícím jak se vsedě potácí na padající plotně, považoval jsem ho za ztraceného. Ale naštěstí spadl
na správnou stranu a dokázal se udržet. Kdyby vykročil pravou nohou místo levou, nejspíš by letěl několik
set stop vzduchem až na ledovec ležící tři tisíce stop pod námi… Vzdálenost k vrcholu byla tak krátká,
tak směšně krátká, ale přesto nám trvalo celou hodinu, než jsme ji překonali. Almer byl několik kroků
před námi, ale jako skromný muž nechtěl na nejvyšší bod hory vstoupit první a nechal nás předejít. Zavolali
jsme Croze, který při výstupu odvedl většinu práce, ale on tuto čest odmítl, a tak jsme na vrchol vystoupili
společně, to znamená, že jsme ho obstoupili ve vzdálenosti jednoho nebo dvou loktů, protože na to, abychom
se na něj postavili všichni, je příliš malý. (…) Když mi to nedostatek místa dovolil, pokusil jsem se
udělat si letmou představu o výhledu, který se nám naskytl. Rozumí se samo sebou, že panorama rozprostírající
se po oblasti velké jako celá Anglie, jaké se dokonce i v Alpách na skytne jen zřídka, opravdu stálo za
namáhavé rozhlédnutí. Ve výhledu nám nebránily žádné mraky, takže jsme viděli takřka všechny nejvyšší
vrcholy.“
Poznávání celého komplexu hory však rozhodně nebylo skončeno. 21. července 1877, jen pět dnů po dobytí Meije (symbolu
horské skupiny), vystupuje Boileau de Castelneau v doprovodu lovců kamzíků Pierra
Gasparda staršího a mladšího na ledovec Vallon de la Pilatte. Předchozí večer
vyrazili z La Bérarde a jejich cílem byla méně členitá jihozápadní stěna, jíž šikmo prochází
dlouhý kuloár. Ten lanové družstvo dovedl na vrchol Dôme de Neige des Ecrins, který zdolává
jako první. Postupně byly prozkoumány všechny strany masivu. Z údolí Bonne Pierre nabízí
pravá část severozápadní stěny nádherný pilíř zakončený skalní věží a střed stěny velký kuloár. Ten se
stává v roce 1913 cílem lanového družstva složeného z Angela Dibony z Cortiny
d’Ampezzo a Guida Mayera z Vídně. Tito prvotřídní horolezci si určili ctižádostivý
cíl. Pokořili stěnu v neuvěřitelné sněhové bouři. V jejich době skvostný výkon.
Pak už horolezcům té doby zbývala jediná výzva: obrovská jihovýchodní stěna, která se zvedá nad ledovcem
Noir. Za nejkrásnější a nejlogičtější cestu, Jižní pilíř, vděčíme dvojici z Nizzy, která se učila lézt
po skalách v Baou de Saint-Jeannet. 15. srpna 1944 Jeanne a Jean Francovi mnoho
hodin bojovali na vrcholovém svahu. Cesta je průběžně obtížná (místy až pátý stupeň), než se konečně dostali
na kombinovaný terén.
„Představte si střechu mrakodrapu se sklonem 45°, po jehož fasádě jste se právě vyšplhali nahoru. Z posledních
sil jste vyšvihli nohy do okapového žlabu a ve stejné chvíli zaslechnete, že lano je napjaté a že už nemůžete
udělat a ni jediný krůček vpřed. Střechou se táhne skulina, ale přes veškerou snahu do ní dostanete jen
čtvrtinu posledních článků prstů.“
Dodnes Barre des Ecrins neztratil nic ze své přitažlivosti. Z chaty Ecrins ve výšce 3
175 m (na straně Vallouise) se nabízí krásná klasická túra, na kterou se každoročně vydávají stovky
horolezců. A tak je tato hora nejčastěji zdolávaným alpským vrcholem, minimálně Normální cestou. Chata
Glacier Blanc vykazuje každoročně více než 10 000 noclehů. Velkou roli přitom samozřejmě hraje
i fascinující dojem, který vyvolává tento vrchol, působící alespoň ze severu naprosto pohodově, ale i
časté pěkné počasí a jasný středozemní vzduch.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
25. 6. 1864 - S stěnou vlevo Whymperovým kuloárem a dále V hřebenem, dnes varianta
Normálky Horace Walker, vůdce Christian Almer sen., vůdce Christian Almer jun., vůdce Michel - Auguste Croz, Adolphus Warburton Moore, Edward Whymper |
4. 7. 1870 - Severní stěna, direkt William Auguste Coolidge |
21. 7. 1877 - Dôme de Neige des Ecrins Boileau de Castelneau, Pierra Gasparda st. a ml. |
3. 9. 1880 - J stěna Pierre Gaspard, Henri Duhamel |
1944 - J pilíř nad ledovcem Noir Jeanne a Jean Franco |