Alpy 4000

Dôme de Neige des Ecrins

4015 m A
Horská oblast
Barre des Ecrins
Horská skupina
Dauphinské Alpy
Země
Francie
Souřadnice
44°55'28'' N, 6°21'15'' E
Prominence
41 m
Brèche Lory (3 974 m)
Izolace
,2 km
Barre des Écrins
Prvovýstup
27.07.1877
Pierre Gaspard sen., Pierre Gaspard jun., vůdce Emmanuel Boileau de Castelnau
ÚVOD

Barre des Ecrins (4 101 m) - nejvyšší bod nejjižnější vysokohorské alpské skupiny ležící mezi Briançonem a Grenoblem. Při pohledu ze severu překrásný ledový vrchol, z jižní strany skála. Normální cesta patří k nejméně obtížným túrám v celých Alpách, zvlášť pro toho, kdo se spokojí s Dôme de Neige des Ecrins.

CHARAKTER
- nejvyšší bod nejjižnější vysokohorské alpské skupiny ležící mezi Briançonem a Grenoblem
- při pohledu ze severu překrásný ledový vrchol, z jižní strany skála
- Normální cesta patří k nejméně obtížným túrám v celých Alpách, zvlášť pro toho, kdo se spokojí s Dôme de Neige des Ecrins

TROCHA HISTORIE

Do roku 1860, kdy Savojsko a s ním i oblast Mont Blancu připadly Francii, byl Barre des Ecrins nejvyšším vrcholem Francie. Přesto byla tato hora Dauphinských Alp, nejjižnějších ze všech čtyřtisícovek, uznána za nejvyšší bod tehdejší Francie až v roce 1832 na základě měření kapitána Duranda. Vrchol, nazývaný Pointe des Arsines, ztracený uprostřed horské skupiny, která je třikrát větší než oblast Mont Blancu, stál i tenkrát ve stínu hory Pelvoux (3932 m n.m.), jež je z údolí Vallouise mnohem lépe viditelná. Dnešní název Barre des Ecrins je spojen se zvláštním vyprávěním. Rolníci žijící v údolí doufali, že nasbírají vzácné kameny, a tak umístili pod vodopád (la barre) Torrent des Saint-Pierre na konci údolí dřevěné skříňky („escreins“). Horu, která se nad tím místem zvedala, pojmenovali „Barre des Ecrins“.

Kdo chce objevit tento podivuhodný vrchol ležící v nejzazší části údolí Vallouise, ten musí vyjet k Pré des Madame Carle a pak pokračovat směrem k ledovci Blanc. Hora, která tvoří rozvodí údolí Vénéon, má tvar střechy s dvěma nestejně velkými plochami. Čtyři strany, čtyři stěny a každá nabízí řadu možností. Severní úbočí, kudy se táhne Normální cesta, je takřka jedna ledová stěna. Mírné stoupání vede po ledovci Blanc. Zde se dá potkat většina horolezců. Na druhé straně se z ledovce Noir zvedá mohutná skalní stěna vysoká takřka 1400 metrů, která je i dnes považována za obtížnou a vyžaduje značné nasazení. Na severozápadní straně se nacházejí velký pilíř a kuloár (Couloir Mayer-Dibona), na jejichž úpatí leží ledovec Bonne Pierre. Jedno z nej divočejších a nejosamělejších míst v celých Alpách. Čtvrtá strana (jihozápadní) je méně mimořádná. Výstup z této strany vede po ledovci Vallon de la Pilatte až do nadmořské výšky 3850 m, kde se zvedá krátká a strmá stěna. Tento zeměpisný popis by byl neúplný, kdybychom se nezmínili o Dôme de Neige des Ecrins (4 015 m), která se zvedá (v severní stěně) na západě za Pic Lory na výrazném horském hřebenu, který rovnoměrně klesá, na tomto vrcholu se krátce zarazí a pak pokračuje dolů přes Clocher des Ecrins hlubokým zářezem, sedlem Col des Ecrins. Odtud je možný přechod z oblasti Durance do oblasti Vénéon.

PRVOVÝSTUPY ZE VŠECH STRAN

Stejně jako u severní stěny Mont Blanc du Tacul, tak i Mönch nebo Piz Palü, i zde máme co do činění s velice snadnou čtyřtisícovkou, kterou si oblíbili všichni začínající vysokohorští turisté. Velká historie hory začíná roku 1860. Stejně jako na mnoha dalších místech v Alpách, především Walliských a Bernských, to byli Britové, kteří si umínili dobýt tento neprozkoumaný vrchol. Jako první se této výzvě postavil Francis Fox Tuckett roku 1862 v doprovodu horských vůdců Petera Perrena a Michela Croze. Jako opatrný muž si nejprve obstaral od francouzské armády mapu v měřítku 1 : 80 000. Nebyl sice nijak nadaným horolezcem, ale své cíle si pečlivě vybíral. Jeho zvědavost ho zavedla do mnoha pohoří, aniž by se mu podařil nějaký skutečně významný výstup. Navštívil Korsiku, Španělsko, Afriku, Nový Zéland. Tuckettovy zářezy, průsmyky a sedla se brzy nacházejí po celých Alpách, od Dolomitů až po Dauphinské Alpy. Když dorazil na úpatí do míst, kde začínají první obtíže, neodvážil se pokračovat. Přešel na vénéonskou stranu sedlem Col des Ecrins, kterým prostoupil jako první. V následujících týdnech britské družstvo, složené z Bonneye, Matthewse a Michela Croze, vylezlo ledovou stěnou, ale krátce pod Brèche Lory narazilo na skalní trhlinu, u níž jim došla rozhodnost, a tak sestoupilo zpět do údolí.

O dva roky později výzvu přijímá neúnavný Edward Whymper. Tento vášnivý horolezec, povoláním kreslíř jednoho anglického nakladatelství, přirovnává vrchol Ecrins k vrcholu Matterhornu. 26. července 1864 se vydává na cestu společně s Moorem a Walkerem (svými druhy při prvovýstupu na Grandes Jorasses) a horskými vůdci Christianem Almerem a Michelem Crozem. Výstup byl důkladně připraven a předcházel mu překvapivý kondiční trénink. Horolezci přicházejí k úpatí hory z údolí Maurienne. Poté co jako první provedli přechod rozsedliny Meije, sestupují do údolí Etanc¸ons, pokračují vzhůru údolím Bonne Pierre a přecházejí sedlem Ecrins. Ledové trhliny překonávají ze západu na východ v dolní části severní stěny a pak nastupují šikmo směrem k horskému hřbetu přes krátký, ale více než padesátistupňový ledový úsek, vedoucí přímo na vrchol. Oba horští vůdci se střídají a odvádějí enormní výkon při sekání stupů v ledové stěně, která v té době představuje absolutní maximum v obtížnosti. Všechno neprobíhalo úplně hladce, jak později Whymper napsal:

 „Almer byl velice neklidný, protože věděl, že už je po poledni a nás ještě čeká spousta práce. Proto se odvázal od lana a začal se propracovávat k vrcholu. Vedle skalních výběžků ležely sněhové plotny. Almer byl ode mě jen několik kroků, když vkročil na špičku jedné z nich. Sněhová plotna pod ním bez sebemenšího varování praskla a řítila se dolů na ledovec. Když jsem ho v jednom okamžiku viděl, jak nakročuje a v následujícím jak se vsedě potácí na padající plotně, považoval jsem ho za ztraceného. Ale naštěstí spadl na správnou stranu a dokázal se udržet. Kdyby vykročil pravou nohou místo levou, nejspíš by letěl několik set stop vzduchem až na ledovec ležící tři tisíce stop pod námi… Vzdálenost k vrcholu byla tak krátká, tak směšně krátká, ale přesto nám trvalo celou hodinu, než jsme ji překonali. Almer byl několik kroků před námi, ale jako skromný muž nechtěl na nejvyšší bod hory vstoupit první a nechal nás předejít. Zavolali jsme Croze, který při výstupu odvedl většinu práce, ale on tuto čest odmítl, a tak jsme na vrchol vystoupili společně, to znamená, že jsme ho obstoupili ve vzdálenosti jednoho nebo dvou loktů, protože na to, abychom se na něj postavili všichni, je příliš malý. (…) Když mi to nedostatek místa dovolil, pokusil jsem se udělat si letmou představu o výhledu, který se nám naskytl. Rozumí se samo sebou, že panorama rozprostírající se po oblasti velké jako celá Anglie, jaké se dokonce i v Alpách na skytne jen zřídka, opravdu stálo za namáhavé rozhlédnutí. Ve výhledu nám nebránily žádné mraky, takže jsme viděli takřka všechny nejvyšší vrcholy.“

Poznávání celého komplexu hory však rozhodně nebylo skončeno. 21. července 1877, jen pět dnů po dobytí Meije (symbolu horské skupiny), vystupuje Boileau de Castelneau v doprovodu lovců kamzíků Pierra Gasparda staršího a mladšího na ledovec Vallon de la Pilatte. Předchozí večer vyrazili z La Bérarde a jejich cílem byla méně členitá jihozápadní stěna, jíž šikmo prochází dlouhý kuloár. Ten lanové družstvo dovedl na vrchol Dôme de Neige des Ecrins, který zdolává jako první. Postupně byly prozkoumány všechny strany masivu. Z údolí Bonne Pierre nabízí pravá část severozápadní stěny nádherný pilíř zakončený skalní věží a střed stěny velký kuloár. Ten se stává v roce 1913 cílem lanového družstva složeného z Angela Dibony z Cortiny d’Ampezzo a Guida Mayera z Vídně. Tito prvotřídní horolezci si určili ctižádostivý cíl. Pokořili stěnu v neuvěřitelné sněhové bouři. V jejich době skvostný výkon.

Pak už horolezcům té doby zbývala jediná výzva: obrovská jihovýchodní stěna, která se zvedá nad ledovcem Noir. Za nejkrásnější a nejlogičtější cestu, Jižní pilíř, vděčíme dvojici z Nizzy, která se učila lézt po skalách v Baou de Saint-Jeannet. 15. srpna 1944 Jeanne a Jean Francovi mnoho hodin bojovali na vrcholovém svahu. Cesta je průběžně obtížná (místy až pátý stupeň), než se konečně dostali na kombinovaný terén.

„Představte si střechu mrakodrapu se sklonem 45°, po jehož fasádě jste se právě vyšplhali nahoru. Z posledních sil jste vyšvihli nohy do okapového žlabu a ve stejné chvíli zaslechnete, že lano je napjaté a že už nemůžete udělat a ni jediný krůček vpřed. Střechou se táhne skulina, ale přes veškerou snahu do ní dostanete jen čtvrtinu posledních článků prstů.“
 
Dodnes Barre des Ecrins neztratil nic ze své přitažlivosti. Z chaty Ecrins ve výšce 3 175 m (na straně Vallouise) se nabízí krásná klasická túra, na kterou se každoročně vydávají stovky horolezců. A tak je tato hora nejčastěji zdolávaným alpským vrcholem, minimálně Normální cestou. Chata Glacier Blanc vykazuje každoročně více než 10 000 noclehů. Velkou roli přitom samozřejmě hraje i fascinující dojem, který vyvolává tento vrchol, působící alespoň ze severu naprosto pohodově, ale i časté pěkné počasí a jasný středozemní vzduch.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED

25. 6. 1864 - S stěnou vlevo Whymperovým kuloárem a dále V hřebenem, dnes varianta Normálky
Horace Walker, vůdce Christian Almer sen., vůdce Christian Almer jun., vůdce Michel - Auguste Croz, Adolphus Warburton Moore, Edward Whymper
4. 7. 1870 - Severní stěna, direkt
William Auguste Coolidge
21. 7. 1877 - Dôme de Neige des Ecrins
Boileau de Castelneau, Pierra Gasparda st. a ml.
3. 9. 1880 - J stěna
Pierre Gaspard, Henri Duhamel
1944 - J pilíř nad ledovcem Noir
Jeanne a Jean Franco

MAPA
Členství v:
Spolupráce s:
Partneři