Aiguilles du Diable - Pointe Carmen

Horská oblast

Mont Blank

Horská skupina

Masiv Mont Blank

Země

Francie

Souřadnice

Prominence

36 m
sedlo k Aiguilles du Diable - L'Isolée 4 073 m

Izolace

,2 km
Aiguilles du Diable - L'Isolée

Od počátku dvacátého století tyto více než 4000 metrů vysoké jehly fascinují každého, kdo je spatří. Henri Vallot roku 1905 napsal:
„Ze všech stran je dominující linií kolmice. Existuje jen málo míst, která by se s nimi v tomto ohledu dala srovnávat. Jejich tvar je skutečně fantasticky pekelný a označení Aiguilles du Diable (Ďáblovy jehly) je pro podobnou Danteho dekoraci velice výstižné. Jehly se navzájem překrývají, takže se dají jen těžko odlišit, a ubohý topograf dostal zabrat, než se v tom zmatku věžiček a špiček vyznal.“

Když se na ně podíváme důkladněji, pak první jehla na hřebeni vystupujícím nad Grand Capucin je Corne du Diable (Ďáblův roh). Měří 4 064 metrů.
Následující jehla, Pointe Chaubert, je o deset metrů vyšší, 4074 m. Nese jméno horolezce, kterému se ji s vůdcem podařilo přelézt jako prvnímu.
Třetí se pragmaticky spokojila se svým zeměpisným určením – jmenuje se Médiane, tedy Prostřední, a měří 4097 metrů.
Další jehla, která má v sobě něco ženského. Prvovýstupce De Lépiney ji pojmenoval po Bizetově opeře Carmen. Je vysoká 4109 metrů.
Poslední jehla s výškou 4114 metrů stojí osaměle poněkud stranou od svých sester, a tak ji pojmenovali L´Isolée (Osamocená).

TROCHA HISTORIE

Historie této série čtyřtisícovek, které byly ještě na počátku dvacátých let minulého století nepokořené, je zábavná. Připomíná puzzle, které se sestavují po kouscích. Jako první padla Pointe Carmen, která je čtvrtá v řadě. Výzvu kupodivu přijali tři alpinisté bez vůdce, Brégeault, Chevalier a De Lépiney, všichni tři členové Groupe de Haut Montagne. V té době bylo náročným výkonem i dojít k Taculu. Lanovka na Aiguille du Midi neexistovala a muselo se vystoupat meandry údolí Blanche. Lanové družstvo k jehle dorazilo shora, od hřebene. V botách se speciálními hroty (trikunách) a konopným lanem kolem prsou minuli L’Isolée, aniž se o ni zajímali. O dvě lanové délky a několik sklouznutí dál stojí na úpatí hřebene. Ve cvičkách s konopnou podrážkou na nohách a obkročmo se po hřebeni opatrně propracovávají k vrcholu. Pak vystupují k Taculu a asi po 22 hodinách od chvíle, kdy vyrazili, jsou znovu v chatě Torino. To byl začátek ságy související s Aiguilles du Diable.

O dva roky později, v roce 1925, požádal jistý Blanchet, slavný pianista a horolezec z Lausanne, mladého vůdce z Argentière jménem Armand Charlet, aby ho zavedl k L’Isolée. Stejně jako jejich předchůdci k ní sestupují od vrcholu. S lanem kolem břicha a beze skob překonají nádherně exponovanou pětkovou stěnu.
Ve své knize „Vocation alpine“ Charlet píše:
„Kritický okamžik se blížil. Skála mě vytlačovala. Zápas s ní jsem rozhodl šikmým traverzem doleva nahoru pro sebe. Tam jsem se zaklínil v nepříliš odpočinkové pozici ve spáře, abych si trochu vydechl. Výsledkem kratších či delších útoků přímo vzhůru byly jen poznámky zezdola: (…) Při pokusu doleva jsem dostal vynikající nápad vzít si na pomoc cepín. Napřed jsem to zkoušel ostřím, ale nepodařilo se mi ho bezpečně zaklínit. Moje pozice byla značně nepříjemná a namáhavá a každá další minuta, kterou tu strávím, zmenšovala mé šance na úspěch. Po chvíli snažení se najednou široká část cepínu dostatečně zaklínila ve spáře a já se mohl odvážit k dalšímu pokusu. Křikl jsem na Antoina, aby mi povolil dost lana, a pak pravačka nahradila na násadě cepínu levačku. Natáhl jsem se k poměrně ostré hraně a vyšvihl se na ni jako na nějaké novodobé jezdecké zvíře. Ale ještě stále jsem neměl vyhráno. Trhlina byla plná ledu, a tak mi cepín pomohl ještě jednou. Konečně jsem stál na malé sněhové terase. Fuj! Jsem nahoře!“
 
Tři jehly zůstávaly nedotčené. O dva týdny později stojí Armand Charlet znovu na začátku hřebene, tentokrát s Jeanem Chaubertem, dalším lausannským horolezcem. Dobývá Corne du Diable a další jehlu, které, jak bylo tehdy běžné, dal jméno svého klienta.

Poslední jehla, Aiguille Médiane, padla následující rok. Blanchet a Chaubert se spojili a dali se do díla společně s Charletem a Jeanem Devouassoudem. Obešli Corne du Diable a Pointe Chaubert a dorazili přímo k Médiane.

KOMPLETNÍ TRAVERZ
Je to sice zvláštní, ale žádný z prvovýstupců se nepokusil přejít celou sérii pěti jehel najednou. Po dalších dvou letech vede Armand Charlet na Aiguilles du Diable mladou Američanku, Miriam O´Brian, a je jího krajana Roberta Uderhilla (za kterého se brzy provdá). Když se jí Charlet ptá: „Tak kterou dáme?“, miss O´Brian odpoví: „Všechny, které zvládneme!“, protože se neodvažuje říct pouze „Všechny“. Za dvanáct hodin se jim podaří první celkový přechod Aiguilles du Diable, což je dnes jedna z nejkrásnějších klasických túr v masivu Mont Blanc.

Na tomto hřebeni bez jakékoli možnosti nouzového úniku je člověk naprosto bezbranný a v případě nečasu se ocitá ve skutečné pasti. Raymond Lambert, slavný ženevský horolezec, se o tom při svém zimním výstupu v únoru 1936 krutě přesvědčil. Jemu i dvěma vůdcům z Chamonix, kteří mu přišli na pomoc, pak museli amputovat několik prstů. Dodnes tato túra neztratila na proslulosti. Patří k vynikajícím zkušenostem v životě každého horolezce. Po celá ta léta si zachovala klasifikaci D+. V Chamonix ji nikdo nebere na lehkou váhu, včetně vůdců. Ačkoli se pět jehel většinou leze jako přechod, dají se překonat i Ďáblovým kuloárem, který je poněkud obtížnější než Gervasuttiho kuloár. Nezáleží na tom, kudy se na Aiguilles du Diable vyleze, vždycky to bude velkolepý zážitek – kvintesence toho, co člověka a horu spojuje.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED