Nad východní stěnou Mont Blanc du Tacul s jejími velkými pilíři ční k nebi jako pět prstů
ruky pět vrcholků Aiguilles du Diable. Jsou velmi fotogenické a zubaté jako samo peklo. Proto také dostaly
název Aiguilles du Diable - Ďáblovy jehly. Do seznamu čtyřtisícovek však patří spíše
z historických než z topografických důvodů. Prominence ani jedné z nich nepřesahuje 100
m. Každá z jehel se pyšní vlastním názvem, od východu jsou to:
- L'Isolée (Pointe Blanchet) (4 114 m)
- Pointe
Carmen (4 109 m)
- Pointe
Médiane (4 097 m)
- Pointe
Chaubert (4 074 m)
- Corne
du Diable (4 064 m)
CHARAKTER:
- pět žulových jehel na jednom z koutových pilířů Mont Blanc du Tacul
- přístup je těžký. Pět vrcholů se zpravidla překonává v rámci přechodu Aiguilles du Diable
- velkolepá túra, která vyžaduje velmi vysoké nasazení, ale je jednou z nejkrásnějších
v masivu Mont Blanc - jen pro velmi zkušené horolezce ...
Od počátku dvacátého století tyto více než 4000 metrů vysoké jehly fascinují každého, kdo je spatří. Henri
Vallot roku 1905 napsal:
„Ze všech stran je dominující linií kolmice. Existuje jen málo míst, která by se s nimi v tomto ohledu
dala srovnávat. Jejich tvar je skutečně fantasticky pekelný a označení Aiguilles du Diable (Ďáblovy
jehly) je pro podobnou Danteho dekoraci velice výstižné. Jehly se navzájem překrývají, takže se dají jen
těžko odlišit, a ubohý topograf dostal zabrat, než se v tom zmatku věžiček a špiček vyznal.“
Když se na ně podíváme důkladněji, pak první jehla na hřebeni vystupujícím nad Grand Capucin je Corne
du Diable (Ďáblův roh). Měří 4 064 metrů.
Následující jehla, Pointe Chaubert, je o deset metrů vyšší, 4074 m. Nese jméno horolezce,
kterému se ji s vůdcem podařilo přelézt jako prvnímu.
Třetí se pragmaticky spokojila se svým zeměpisným určením – jmenuje se Médiane, tedy
Prostřední, a měří 4097 metrů.
Další jehla, která má v sobě něco ženského. Prvovýstupce De Lépiney ji pojmenoval po
Bizetově opeře Carmen. Je vysoká 4109 metrů.
Poslední jehla s výškou 4114 metrů stojí osaměle poněkud stranou od svých sester, a tak ji pojmenovali L´Isolée (Osamocená).
Historie této série čtyřtisícovek, které byly ještě na počátku dvacátých let minulého století nepokořené,
je zábavná. Připomíná puzzle, které se sestavují po kouscích. Jako první padla Pointe Carmen,
která je čtvrtá v řadě. Výzvu kupodivu přijali tři alpinisté bez vůdce, Brégeault, Chevalier a De
Lépiney, všichni tři členové Groupe de Haut Montagne. V té době bylo náročným
výkonem i dojít k Taculu. Lanovka na Aiguille du Midi neexistovala a muselo se vystoupat
meandry údolí Blanche. Lanové družstvo k jehle dorazilo shora, od hřebene. V botách se speciálními hroty
(trikunách) a konopným lanem kolem prsou minuli L’Isolée, aniž se o ni zajímali. O dvě
lanové délky a několik sklouznutí dál stojí na úpatí hřebene. Ve cvičkách s konopnou podrážkou na nohách
a obkročmo se po hřebeni opatrně propracovávají k vrcholu. Pak vystupují k Taculu a asi po 22 hodinách
od chvíle, kdy vyrazili, jsou znovu v chatě Torino. To byl začátek ságy související s Aiguilles
du Diable.
O dva roky později, v roce 1925, požádal jistý Blanchet, slavný pianista a horolezec
z Lausanne, mladého vůdce z Argentière jménem Armand Charlet, aby ho zavedl k L’Isolée.
Stejně jako jejich předchůdci k ní sestupují od vrcholu. S lanem kolem břicha a beze skob překonají nádherně
exponovanou pětkovou stěnu.
Ve své knize „Vocation alpine“ Charlet píše:
„Kritický okamžik se blížil. Skála mě vytlačovala. Zápas s ní jsem rozhodl šikmým traverzem doleva
nahoru pro sebe. Tam jsem se zaklínil v nepříliš odpočinkové pozici ve spáře, abych si trochu vydechl.
Výsledkem kratších či delších útoků přímo vzhůru byly jen poznámky zezdola: (…) Při pokusu doleva jsem
dostal vynikající nápad vzít si na pomoc cepín. Napřed jsem to zkoušel ostřím, ale nepodařilo se mi ho
bezpečně zaklínit. Moje pozice byla značně nepříjemná a namáhavá a každá další minuta, kterou tu strávím,
zmenšovala mé šance na úspěch. Po chvíli snažení se najednou široká část cepínu dostatečně zaklínila ve
spáře a já se mohl odvážit k dalšímu pokusu. Křikl jsem na Antoina, aby mi povolil dost lana, a pak pravačka
nahradila na násadě cepínu levačku. Natáhl jsem se k poměrně ostré hraně a vyšvihl se na ni jako na nějaké
novodobé jezdecké zvíře. Ale ještě stále jsem neměl vyhráno. Trhlina byla plná ledu, a tak mi cepín pomohl
ještě jednou. Konečně jsem stál na malé sněhové terase. Fuj! Jsem nahoře!“
Tři jehly zůstávaly nedotčené. O dva týdny později stojí Armand Charlet znovu na začátku
hřebene, tentokrát s Jeanem Chaubertem, dalším lausannským horolezcem. Dobývá Corne
du Diable a další jehlu, které, jak bylo tehdy běžné, dal jméno svého klienta.
Poslední jehla, Aiguille Médiane, padla následující rok. Blanchet a Chaubert se
spojili a dali se do díla společně s Charletem a Jeanem Devouassoudem.
Obešli Corne du Diable a Pointe Chaubert a dorazili přímo k Médiane.
KOMPLETNÍ TRAVERZ
Je to sice zvláštní, ale žádný z prvovýstupců se nepokusil přejít celou sérii pěti jehel najednou. Po
dalších dvou letech vede Armand Charlet na Aiguilles du Diable mladou
Američanku, Miriam O´Brian, a je jího krajana Roberta Uderhilla (za
kterého se brzy provdá). Když se jí Charlet ptá: „Tak kterou dáme?“, miss O´Brian odpoví: „Všechny,
které zvládneme!“, protože se neodvažuje říct pouze „Všechny“. Za dvanáct hodin se jim podaří
první celkový přechod Aiguilles du Diable, což je dnes jedna z nejkrásnějších klasických túr v masivu
Mont Blanc.
Na tomto hřebeni bez jakékoli možnosti nouzového úniku je člověk naprosto bezbranný a v případě nečasu
se ocitá ve skutečné pasti. Raymond Lambert, slavný ženevský horolezec, se o tom při
svém zimním výstupu v únoru 1936 krutě přesvědčil. Jemu i dvěma vůdcům z Chamonix, kteří mu přišli na
pomoc, pak museli amputovat několik prstů. Dodnes tato túra neztratila na proslulosti. Patří k vynikajícím
zkušenostem v životě každého horolezce. Po celá ta léta si zachovala klasifikaci D+. V Chamonix ji nikdo
nebere na lehkou váhu, včetně vůdců. Ačkoli se pět jehel většinou leze jako přechod, dají se překonat
i Ďáblovým kuloárem, který je poněkud obtížnější než Gervasuttiho kuloár. Nezáleží na tom, kudy se na Aiguilles
du Diable vyleze, vždycky to bude velkolepý zážitek – kvintesence toho, co člověka a horu spojuje.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
13. 8. 1923 - Pointe Carmen H. Bregeault, Paul Chevalier, Jacques de Lépiney |
8. 7. 1925 - L’Isolée Armand Charlet, A. Ravanel |
1. 9. 1925 - Corne du Diable, Pointe Chaubert
Jean Chaubert, Armand Charlet, A. Ravanel |
27. 7. 1926 - Pointe Médiane
E. R. Blanchet, J. Chaubert, Armand Charlet, J. Devouassoux |
4. 8. 1928 - Kompletní přechod od Corne du Diable
Armand Charlet, G. Cachat, Miriam O'Brian (žena), Robert Underhill |