Severní stěna, která strmě spadá k ledovci Bionnassay, se při západu slunce stává působivým zrcadlem. Zatímco severní stěnu skrývá ledový pancíř, jižní strana je odlišnější – skála a firn jsou zde v rovnováze. Svůj název Aiguille – Jehla – si vlastně zaslouží jen při pohledu ze Saint-Gervais. Ve skutečnosti jde o dlouhý, zahnutý skalní hřeben z krystalické břidlice, součást hraniční linie, která se táhne od sedla Col de Miage do sedla Col de Bionnassay. Ze sedla Col de Bionnassay nejprve mírně stoupá, pak se náhle zvedne a pod nejvyšším bodem je ještě strmější, až posléze probíhá takřka vodorovně. Ostří hřebene se vyznačuje největšími převějemi v celém horském masivu, které jsou viditelné pouhým okem z údolí. Až do sedla Col de Bionnassay opisuje sestupující, takřka kilometr dlouhý půlkruh. Ze sedla Col de Miage až k vrcholu skalní hřeben probíhá z jiho jihozápadu na severoseverovýchod, z vrcholu do sedla Col de Bionnassay ze západojihozápadu na východoseverovýchod.

Směrem na západ leží Aiguille du Tricot (3665 m n. m.). Na francouzské straně se táhnou dvě odříznutá údolí, na jihu Vallon de Miage a na severu Vallon de Bionnassay, která sestupují ze stejnojmenných sedel a voda z nich odtéká do Bon Nant. Severní stěnu velice působivě rámují séraky, které jsou viditelné z chaty Tête-Rousse. Méně charakteristická a především z údolí neviditelná italská stěna se skrývá nad ledovcem Bionnassay ležícím na italském území. Ten se táhne nejprve směrem na východ, pak jižně a tvoří středně strmou ledovou stěnu, z níž na dvou místech vystupuje několik vrstvených polic na jižním hřebenu a na jednom místě na východním hřebenu.

TROCHA HISTORIE

Prvovýstupci kupodivu nevyužili nejsnazší cestu, ale vystoupili přímo severozápadní stěnou, která tehdy (ve stejném roce, kdy byl zdolán Matterhorn, tj. 1865) představovala poměrně značnou výzvu. Byli to Edward Buxton, Florence-C. Grove a R. J. S. Macdonald vedení Jeanem-Pierrem Cachatem, řečeným Piolet, a také Michelem Ambroisem Payotem.

V časopise „Alpin Journal“ o tom byla uveřejněna podrobná zpráva. Grove popisuje výstup:
 „Vydali jsme se tedy touto cestou. Ukázalo se, že je ožehavá, namáhavá a trochu nebezpečná. Ve skutečnosti jsme často museli postupovat lavinovým terénem nebo žlaby, kde ještě sníh neslehl a pod paprsky ranního slunce měkl, a tak jsme měli pocit, že se při každém kroku boříme hloub a hloub. (…) Když jsme konečně měli po značném vypětí kotel za sebou, ocitli jsme se na oblé zledovatělé převěji, jejíž hřbet byl tak strmý, že když jsem pod svými podpatky uviděl hlavu spolulezce postupujícího za mnou, ptal jsem se sám sebe, jestli vůbec najde místo, kam by se postavil. (…) Ubohý Cachat, který šel jako první, musel vysekávat tolik stupů, až ho rozbolely ruce. Jak už to v takových případech bývá, my jsme vůbec neměli pocit, že by nás jeho námaha posunula o kousek blíž k hřebeni, ale nezbývalo nám, než dál sekat jeden stup za druhým. Ztrácel jsem už naději a v duchu jsem si přísahal, že zbytek svého zpackaného života strávím v Bedfordu, když jsem najednou uviděl, jak se Cachatova silueta zvedá proti nebi. (…) Hřeben byl velice nepříjemný. Na jedné straně stěna z třpytivého ledu, na druhé špatná skála s vrstvou firnu, na němž noha skoro nedržela a zvolna se do něj propadala. Každý krok mi připadal obtížný. Přitom jsem byl v dobré pozici, přede mnou šel Cachat, za mnou Buxton se svými sto pětaosmdesáti centimetry, silný jako stožár plachetnice a kdykoli připravený zachytit mě, kdybych klopýtl. Přátelsky mi dodával odvahu a pobízel mě k dalšímu postupu. Snažil jsem se ze všech sil. Ale nebylo to příliš platné; do té doby nejisté počasí se zhoršilo, a když jsme opouštěli místo, kde jsme odpočívali, začalo sněžit. Vítr rychle sílil, nad sousedními vrcholky zuřila bouře a zdálo se, že se přesouvá směrem k nám. Postup byl stále obtížnější a při sekání stupů jsme od špiček cepínů slyšeli harmonicky znějící pískání, které je vždy považováno za špatné znamení, protože ohlašuje, že jsme se ocitli přímo v srdci bouře. (…) Konečně jsme dosáhli bodu, kde ledový hřbet přešel v hřeben, který byl stejně úzký jako vrcholek převracející se vlny. Pohybovali jsme se po ostří hřebene nejprve vzpřímeně, pak obkročmo, a naše pohledy naplněné strachem se pokoušely proniknout závoji, které nás obklopovaly. Věděli jsme, že musíme být na vrcholku nebo nedaleko něj, ale hřeben stoupal tak zvolna, že se nedalo odhadnout, kde je jeho nejvyšší bod. Když se sněhová opona na chvíli rozhrnula, zjistili jsme, že jsme v nejvyšším bodě nebo že jsme ho už minuli, protože hřeben začal rychle klesat dolů a byl s každým metrem užší. (…) Sedíce obkročmo na hřebeni obalení sněhem jsme připomínali barokní sochy rozestavené jako přízraky, které mají ostatní horolezce odradit od pokusů proniknout na tato místa. Přesto jsme si vychutnávali radost z toho, že se nám podařilo dobýt vrchol, který má tak pozoruhodný tvar a charakter. Vrcholek Aiguille de Bionnassay připomíná spíš ostří nože než špičku jehly, jakousi úzkou, takřka vodorovnou balustrádu vystupující z velkého ledového kuželu pod vrcholem.“

O 23 let později Georg Gruber, rakouský konzul v Ženevě, s průvodci Kasparem Maurerem a Andreasem Jaunem jejich dílo dokončil. Objevili méně obtížný jižní hřeben, který se postupem času stal Normální cestou. Ale i ta vede po úzkém ostří hřebene, který je charakteristickým znakem této hory. Kupodivu se dodnes nezměnil: je
stále stejně působivý jako tenkrát. Výzva pro každého, kdo chce objevit fascinující nádheru Aiguille de Bionnassay.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED

28. 7. 1865 - SZ stěna na hřeben Aiguille de Tricot  Florence Crauford Grove, Edward N. Buxton, Reginald S. McDonald, vůdci Jean Pierre Cachat a Michel Payot

13. 7. 1888 - J hřeben  Kaspar Maurer, Andreas Jaun, Georg Gruber

13. 8. 1888 - V hřeben  Katharine Richardson, Emile Rey, Jean-Baptiste Bich

1911 - Z hřeben  Eleonore Hasenclever, H. Wirthl, M. Helff, K.G. von Saar, Richard Weitzenbock

1926 - SZ stěna Robert Wylie Lloyd, vůdci Adolf Pollinger, Josep Pollinger

31. 8. 1953 - S stěna Bertrand Kempf, Claude Laurendeau