Tento nádherný vrchol patří ke slavnému hřebenu Peuterey, jednomu z nejdelších a nejobtížnějších
alpských hřebenů. Hora má tři vrcholky:
první, který je na mapě vyznačený jako samostatný jihovýchodní vrchol s 4 107 m výšky, se jmenuje Pointe
Seymour King.
Nejvyšším bodem je 4 114 m vysoký Pointe Paul Güssfeldt.
Méně významný, charakteristický, severozápadní vrcholek na frêneyské straně (4 104 m) se jmenuje Pointe
Jones.
CHARAKTER:
- vysoký, extrémně divoký a izolovaný vrchol na hřebeni Peuterey
- jedna z nejobtížněji přístupných čtyřtisícovek
- Normální cesta přes jihovýchodní stěnu (Dames Anglaises) se už
takřka samostatně neleze
- s moderním vybavením je to rychlejší severní stranou a většina družstev pak pokračuje přes hřeben
Peuterey k vrcholu Mont Blancu
Aiguille Blanche se zvedá nad původní ledovcovou kotlinou a její stěny měří více než
700 metrů. Má právem pověst zvlášť divokého vrcholu. Dodnes je Blanche de Peuterey obtížně
zdolatelnou horou, která vyžaduje značné nasazení. Žádná z jejích stěn není snadná. Prvovýstupci – H.
Seymour, Emil Rey, Ambros Supersaxo a Alois Andenmatten –
zvolili 31. července 1885 cestu nejmenšího odporu tím, že vystoupili ze sedla Peuterey přes severozápadní
hřeben. Tato cesta s klasifikací poměrně obtížná (PD) je velmi dlouhá a od chaty Monzino zabere 10 až
12 hodin. Dnes se už takřka neleze, a pokud ano, tak jen jako sestupová trasa při přechodu celého hřebene
Peuterey. Normální cesta dlouho vedla přes jižní hřeben, popř. přes Arête des Dames Anglaises.
Z chaty Monzino se nejprve muselo dojít na ledovec Frêney a odtud sestoupit k Brèche
Nord des Dames Anglaises. Touto přístupovou cestou prošli 30. července 1927 jako první L.
Obersteiner a K. Schreiner, čímž současně vytvořili klasickou cestu přes hřeben
Peuterey.
Za několik desetiletí vystoupilo obrovskou stěnou Brenva minimum lanových družstev (v letech 1892 až 1926
pouhých 6 výstupů). Komplexnější stěnu si člověk dokáže jen těžko představit. Divoce rozeklaný ledovec
v neustálém pohybu s pravidelně padajícími séraky: ledovec Brenva je považován za nejnebezpečnější ledovec
v masivu Mont Blanc. Další skalní stěna s výškou 1200 m se skládá z lokrů, což znamená časté padání kamenů,
a firnových teras, rozpálených sluncem. Kamenité laviny bývají slyšet až do údolí Veni. Tato stěna si
svou špatnou pověst plně zaslouží. Místní cesty nejsou obtížné, ale zato nebezpečné. Třeba cesta, kterou Emile
Rey, Christian Klucker a César Ollie vytvořili 14. až 17. srpna
1893, když doprovázeli Paula Güssfeldta, s nímž pak pokračovali na vrchol Mont Blancu
a sestupovali přes ledovec Dôme.
Güssfeldt, svého času jeden z nejhorlivějších objevitelů masivu Mont Blanc, o této zdlouhavé
akci ve své knize „Der Mont Blanc“ z roku 1894 píše:
„Expedice byla nová, a tak se tu a tam mohly objevit určité pochybnosti o správnosti zvolené trasy. Bylo
to však spíš nebezpečí než obtížnost, co náhle zastavilo naše kroky a vyžadovalo poradu. Rychle jsme se
dohodli. Vždycky šlo o totéž: kde je hrozba padajících kamenů nejmenší? Stěna Brenva na Aiguille Blanche
vypadá jako model ve skutečné velikosti, jehož úkolem je vysvětlit nejvhodnější konfiguraci ledových a
kamenných lavin. Když postupujete šikmo podél takového svahu – říká se tomu vzestupný traverz – křižujete
trhliny, v nichž se uvolněný materiál shromažďuje jako v trychtýři a padá do hloubky. Často bývají plné
tvrdého ledu a dají se zvolna přejít. Když už nějaký kámen padá dolů, nedá se mu většinou vyhnout, protože
člověk je odkázaný na vysekané stupy. (…) Poté co jsme na střídačku přelezli sekundární skalní žebra,
přetraverzovali úzké ledové pole a vypracovali se nad okrajovou trhlinu kuloáru, po pravici skála, po
levici led, ve výšce 3540 m jsme se dostali na pravé straně do nového ledového kuloáru širokého asi třicet
kroků. Zde hrozilo největší nebezpečí a občas kolem zasvištěl nějaký kámen. Rey se rozhodným gestem odvázal
od lana a ihned začal sekat stupy, oči upřené na led. Klucker měl za úkol koukat nahoru a hlasitě křiknout,
kdyby shora padal nějaký kámen; v tom případě měl Rey uskočit dolů na stupy, které už vysekal. Šťastně
se dostal na druhou stranu, čímž jsme měli za sebou to nejhorší. Po něm jsme přešli i my, každý sám a
relativně rychle. Pak jsme vylezli ke skalám a odpočívali ve výšce 3710 m, tedy čtyři sta metrů pod vrcholem.
Sněhový hřeben zde končil a až k základně vrcholové pyramidy jsme lezli po skále. K překonání posledního
úseku jsme museli vysekat sto stupů do ledu a třicet do tvrdého sněhu. Krátce před jedenáctou jsme vystoupili
na špičku Aiguille Blanche de Péteret (tak se název psal do dvacátých let minulého století). Bílá, do
dáli zářící pyramida má čtyři hrany; dvě z nich tvoří hřebínek hřebene Péteret, a tak Aiguille Blanche
lehce připomíná sněhovou čepici na vrcholku Piz Scerscen v Engadinu nebo Wellenkuppe u Zermattu.“ Na závěr
Güssfeldt, jehož zásadou bylo „troufalost v koncepci – opatrnost při realizaci“, stroze poznamenal: „Náš
výstup přes Aiguille Blanche de Péteret proběhl dle této zásady.“
Aiguille Blanche de Peuterey se paradoxně stala klasikou až s vývojem desetihrotých maček na počátku třicátých
let. A právě severní stěna, která působí nejodpudivěji, se změnila v eldorádo nové horolezecké generace. André
Roch považoval tuto stěnu pokrytou ledovcem uprostřed skalních hřebenů a ledových žlebů za skrytý
poklad Alp. 4. září roku 1933 se Renatu Chabaudovi (právnímu zástupci a horskému vůdci
v Courmayeuru) podařilo společně s Aimé Grivelem prostoupit přímo severní stěnou. Další
cesta napravo od ledovcových trhlin doplnila v roce 1952 tuto dosud zapomenutou stěnu, která tím získala
na popularitě.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
31. 7. 1885 - Ze západu do sedla Peuterey a pak SZ hřebenem Henry Seymour King, Emile Rey, Ambros Supersaxo, Aloys Anthamatten |
16. 8. 1893 - V stěna Paul Güssfeldt, Emile Rey, Christian Klucker, Cesar Ollier |
30. 7. 1927 - Ze západu do sedla Bréche Nord Dames Anglaises a poté
JV hřebenem L. Obersteiner, K. Schreiner |
4. 9. 1933 - Levá strana severní stěny Renato Chabod, Aime Grivel |
31. 7. 1934 - Komplet V hřeben přes Mont Noir a Aiguille Noire
Adolf Gottner, Ferdinand Krobath, Ludwig Schmaderer |
6. 7. 1952 - Pravá strana S stěny
Michel Bastien, M. Coutin, G. Gaudin, Pierre Julien |
26. 7. 1953 - Komplet J hřeben přes Aiguille Noire
Richard Hechtel, Günther Kittelmann |