Lavinová dráha

VYSOKÉ KOLO
24) Martinova jáma (1 350–1 225 m n. m.)

LABSKÝ DŮL - ZÁVĚR
25) Malá Labská rokle (1 450 - 950 m n.m.)
26) Labská rokle (1 300–1 150 m n. m.)
27) Navorská jáma (1 275 - 1 050 m n.m.)

PANČAVSKÁ JÁMA
28) Schustlerův žlab (1 350–970 m n. m.)
29) Pančavská stěna (1 350–970 m n. m.)
30) Hančův žlab (1 350–970 m n. m.)
31) Jestřábí stěna (1 350–970 m n. m.)

HARRACHOVY KAMENY
32) Vrbatův žlab (1 350–970 m n. m.)
32A) Vrbatovy skály (1 350–970 m n. m.)
33) Harrachova jáma (1 350–970 m n. m.)

ZLATÉ NÁVRŠÍ
Velká lavina (1 375–900 m n. m.)

Charakteristika

Západní Krkonoše jsou v porovnání s východními v průměru o 100 m nižší (nejvyšší vrchol Vysoké kolo dosahuje 1 550 m, náhorní rovina v okolí Labské boudy 1 340 m), terén není tak výrazně členitý jako ve východní části. Lavinové terény jsou vázané s výjimkou Martinovy jámy na svahy karů Labského dolu a Kotelních jam. Sběrnou oblastí pro sníh, který je na jejich hrany přefoukáván, jsou ploché terény Labské, Pančavské a Harrachovy louky.

Martinova jáma
Je velmi málo aktivní lavinovou oblastí v blízkosti Martinovy boudy. Jedná se o JV svah Vysokého Kola, odkud se velmi zřídka uvolňují menší laviny, častější jsou sněhové splazy délky 10–15 m. Jak vlastní lavinová dráha, tak i splazy zasahují tyčovanou turistickou cestu od Martinovky na Labskou boudu. Ke sjetí sněhu však dochází za výjimečných sněhových podmínek. Při lyžařském výcviku v roce 1967 byli po pás zasypáni dva z 15 studentů lyžařského kurzu UK.

LABSKÝ DŮL
Lavinové terény jsou soustředěny do jeho uzávěru – do karové části. Je zde 10 pravidelných lavinových drah. Vzhledem k orientaci stěn karu (Labská rokle JZ a JV, Navorská a Pančavská jáma V, Harrachova jáma V a SV) může vzniknout lavinové nebezpečí v některé z jeho částí při jakémkoli směru větrného proudění. Sníh je sem svíván z okolí Vysokého Kola až Violíku a z náhorních plošin Labské, Pančavské a Harrachovy louky.
Pod hranou Navorské jámy v blízkosti Labské boudy sníh vyplňuje výraznou sníženinu, v níž do začátku června zůstává sněhové pole. Na hranách Pančavské a Harrachovy jámy se v závislosti na množství převátého sněhu a rychlosti větru tvoří mohutné převěje. Z důvodu bezpečnosti je proto zimní tyčovaná cesta mezi Labskou a Vrbatovou boudou vedena v dostatečné vzdálenosti od hrany, tj. mimo letní turistickou cestu.
Laviny z Labské rokle (č. 25), Navorské jámy (č. 27), Jestřábí stěny (č. 31), Vrbatova žlabu (č. 32), Harrachovy jámy (č. 33) a Velké laviny (č. 34) mohou při větším objemu sněhu zasáhnout prostor letní cesty Labským dolem na Labskou boudu.
Laviny z Pančavské stěny (č. 28, 29) přejíždějí přes meandry Labe. V březnu 2005 se uvolnily dvě větší prachové laviny i z nedávno zalesněných svahů západně od Pudlavy, tj. z protisvahu Velké laviny, a zasáhly letní cestu ve vzdálenosti necelých 100 m od konce trasy „Buď fit“. Zimní tyčovaná turistická cesta Labským dolem nevede!
Pro Labský důl je typické množství ledopádů vznikajících v zimním období na mokvavých skalních stěnách. S výjimkou Schustlerova žlabu se tvoří na všech lavinových drahách. Lezení po ledopádech z důvodu ochrany přírody (I. zóna NP) a bezpečnosti zde nelze provozovat.

Malá Labská rokle, Labská rokle
Obě lavinové dráhy se soustřeďují do skalnatých žlabů v blízkosti vodopádu Labe a jsou závislé na převívání sněhu ze svahu Vysokého Kola, Violíku a SZ části Labské louky. Odtrhové zóny leží při horní hranici lesa, tzn. že část převátého sněhu zůstává zachycena v řídkém porostu kosodřeviny a ojediněle rostoucích smrků. Laviny dosahují menších rozměrů, což je dáno charakterem skalnatých žlabů. Dráha č. 25 má tvar  písmene „Y“, protože se žlab v horní části rozděluje na dva hluboké skalnaté žlábky. Dráha č. 26 zahrnuje Labský vodopád, na němž se vytvářejí velké ledové krusty až ledová stěna. Odtrhová zóna zasahuje do blízkosti turistické cesty z Labské boudy na Martinovu boudu. Z hlediska bezpečnosti je třeba respektovat tyčové značení.

Ve stržené lavině zde takto za špatného počasí dne 2. 2. 1935 zahynuli dva důstojníci československé armády Přikryl a Pazdírek. V únoru 2012 prachová lavina strhla na dně Labského dolu mostek turistické cesty a projela dalších 150 m lesem a korytem Labe.

Navorská jáma
Jedná se o druhou největší lavinovou dráhu v Labském dole s odtrhovou zónou šířky téměř 180 m. Převátý sníh zde zůstává ležet až do počátku června. V horní třetině svahu je 40 m vysoký skalní práh. V této části zvláště prachové laviny nabírají velkou rychlost, po dosažení dna jámy se řítí přes tok Labe do protisvahu, kde končí asi 20 m za turistickou cestou.

Lavinový svah se nachází v těsné blízkosti Labské boudy, proto je nezbytné při pohybu v jejím okolí neopouštět tyčové značení. Známý je případ z ledna 1970, kdy zde turista, který nerespektoval tyčové značení, odřízl prachovou lavinu a zřítil se s ní až na dno Labského dolu.

PANČAVSKÁ JÁMA
Schustlerův žlab, Pančavská stěna, Hančův žlab, Jestřábí stěna
Lavinové dráhy lemují po celém obvodu Pančavskou jámu. Jedná se o příkré skalnaté žlaby či stěny karu, které z nadmořské výšky cca 1 300 m prudce spadají na dno karu téměř až k toku Labe. Na hraně jámy se vytvářejí mohutné převěje – zvláště v prostoru dráhy č. 29, které se při oteplení odlamují. Laviny mají charakter lavin deskových i prachových, v Hančově žlabu dochází vzhledem k trvalému smáčení stěn vodou i k utržení převějí spolu s ledopády. V odtrhové zóně Jestřábí stěny jsou dva nápadné skalní útvary „hlavy“. Ty rozdělují svah na tři lavinové dráhy, které se pod nimi spojují v jeden celek. Obecně z každého i menšího žlabu v prostoru Pančavské jámy mohou sjet laviny.

HARRACHOVY KAMENY
Vrbatův žlab , Vrbatovy skály
Laviny se odtrhávají po celé hraně Harrachovy jámy. Vzhledem k tomu, že Labský důl se v této části stáčí k JV, jsou lavinové dráhy závislé na převívání sněhu jak ze západního, tak i z JZ–J směru. Harrachova jáma byla přemodelována tzv. visutým ledovcem. Jeho báze ležela zhruba v horní třetině svahu nad skalním stupněm (Velký skalní práh) a vytvořila zde viditelnou depresi. Její mírně se sklánějící část se nazývá Assmanova plošina. Severně od plošiny (v pravé části při pohledu ze dna Labského dolu) strmě spadá k Labi Vrbatův žlab. Menší laviny sjíždějí na Assmanovu plošinu větší se rozdělují na dvě části: jedna směřuje přes Assmanovu plošinu, druhá mezi skalní stěny Vrbatova žlabu a končí cca 20 m před tokem Labe.

V březnu 1998 zde strhli lavinu dva horolezci. Jeden zahynul na místě, druhý zmrzl v řečišti Labe, když v důsledku zranění neměl dostatek sil, aby se dostal k cestě.

Harrachova jáma
Na dráze č. 33 sjíždějí poměrně velké laviny. Odtrhávají se v šíři cca 150 m, nabírají na rychlosti na skalních stupních v horní polovině svahu (Velký skalní práh, Malý skalní práh). Poté se dráha zužuje asi na 40 m, znovu rozšiřuje a končí v zářezu Labe. Lavina zde vytvoří až 7 m vysoký lavinový nános nebo vyjíždí do protisvahu až k turistické cestě, tam se stočí zpět a ve výjimečných situacích pokračuje tokem Labe až k dráze Velké laviny (dráha č. 34).

Tak tomu bylo např. 8. 3. 1956, kdy si mohutná lavina prorazila ve 150letém smrkovém lese podél toku Labe dráhu dlouhou 50 m a širokou 200 m. Zároveň se spojila se zcela novou, v ten den spadlou, dosud největší lavinou v Krkonoších, která byla pro svou mohutnost nazvána Velkou lavinou. Velké rozměry lavin na drahách č. 33 a 34 souvisejí s tím, že na obou drahách laviny vznikají při vysokých sněhových srážkách a méně obvyklém J–JZ větrném proudění.

ZLATÉ NÁVRŠÍ
Velká lavina
Největší novodobá lavinová dráha v Krkonoších vznikla dne 8. 3. 1956 na severovýchodním svahu Zlatého návrší. Po vydatném týdenním sněžení z J–JZ směru dosáhla sněhová pokrývka na hřebenech výjimečné výšky 4 m. Těsně pod vrcholem Zlatého návrší v místech, kde je svah kryt sutí, nesouvislými porosty kosodřeviny a travními společenstvy, došlo k odtržení laviny v šíři 300 m. Starý smrkový porost, který zde tvoří horní hranici lesa, nevydržel mohutný nápor sněhu a lavina ho na dráze přes 1 km dlouhé doslova smetla. Na rychlosti získala pravděpodobně v polovině svahu, kde přeskočila přes skalnatý práh a přejela přes tok Labe. Tlaková vlna pak vylámala smrky i v protisvahu za turistickou cestou směřující do Labského dolu. Nahromaděný sníh s polámanými stromy zde vytvořil 15 m vysokou vrstvu, která odtála až následující rok. Od roku 1956 zde k pádu laviny nedošlo a svah bude mít pravděpodobně charakter tzv. stoleté lavinové dráhy, kdy interval mezi mimořádně ničivými lavinami je několik desítek let.