(ŠVÝCARSKO, FRANCIE 11. - 18. 7. 2009)

Aklimatizační část jsme zvolili v oblasti Saas Grundu. Jako úvodní výstup nás tedy čekal kompletní přechod Weissmiesu (4 017 m) přes Allmagelerhütte (2 897 m).

A asi právě proto, že to byl první výstup, dal nám trochu zabrat. Měli jsme ale relativně čas a tak jsme ho nakonec zdolali. Počasí nám zatím přálo a tak jsme se pro jistotu rozhodli ještě k jednomu aklimatizačnímu výstupu, tentokrát na Allalinhorn (4 027 m). Lanovka a metro nám výrazně pomohli a my si mohli maximálně vychutnat řídký vzduch na samotném vrcholku. Tentokrát už se šlapalo o poznání lépe a jen studený vítr nás zahnal do otočné restaurace na Mittelallalinu. 

Ve středu jsme přejížděli do Chamonix. Na čtvrtek hlásili parádní počasí, které se pak ale mělo výrazně zkazit. Proto jsme ještě ten den vyjeli lanovkou na chatu Refuge des Cosmiques. Pouze Láďa se Zuzkou zůstali dole a čekali na nás. Tady bych se chtěl na moment ve svém vyprávění zastavit a poblahopřát právě Láďovi ke dvěma čerstvě zdolaným čtyřtisícovkám. Takhle v pohodě na ně vystoupat na samotné hranici sedmdesáti let, je opravdu úctyhodný výkon!!!

Ve čtvrtek ve 2.00 vyrážíme. Postupně se nám pomocí šikovných úhybných manévrů daří dostat se až do sedla Col de la Brenva (4 303 m). Traverz k němu je opravdu výživný a jsme donuceni pro naší bezpečnost dokonce vrtat vývrtky do čistého ledu. V sedle se do nás opírá vítr a bohužel i staré Honzovo zranění. Kotník přestává fungovat a tak nezbývá nic jiného, než zavolat vrtulník. Dispečer nás ujišťuje, že záchranáři dorazí do ½ hodiny, ale už za 1 a ½ hodiny nám znovu volá, že teprve startují. Měli prý problém s mašinou … Přistávací manévry se musí několikrát opakovat, ale nakonec se pilotovi daří v tomto nárazovém větru bezpečně na moment přistát a Honzu naložit. Za pár minut už jsou v Chamonix.

My s Jirkou a Kamilem šlapeme promrzle dál. Já na tom byl ještě celkem dobře, měl jsem prozíravě na sobě expediční boty a novou zateplenou bundičku od Sira Josepha, ale kluci v sedle celkem dost vymrzli. A možná i proto se nám daří za 45 minut dorazit až na samotný vrchol Mont Blancu (4 810 m). Na samotném vrcholu fouká ještě víc a tak se schováváme kousek pod něj do závětří, telefonujeme domů a odpočíváme. Při návratu zpět se ještě vyškrábeme na Mont Maudit (4 465 m) a přes vrchol sestupujeme celkem příkře dál dolů. Klasický návrat k lanovce na Aiguille du Midi (3 842 m) bere poslední síly a za několik desítek minut jsme v Chamonix i my.