Obyvatelům měst ležících daleko od hor hrozí, že podlehnou běžnému klišé. Horský vůdce, není to ten postarší
muž se staromódním kloboukem a dlouhým, šedivým vousem, dýmkou v ústech, jasným pohledem a kůží zhnědlou
od slunce? V kostnaté ruce drží cepín a přes rameno má přehozené umělecky smotané konopné lano. Záda mu
zdobí zcela neergonometrický batoh, který je zhruba třikrát širší než on. Představu završuje bílá košile,
kravata, vesta, oblek z hrubé látky, onuce a vyšlápnuté, dobře promaštěné kožené boty pobité trikunami.
Je to reminiscence na horského vůdce z průkopnických dob dobývání Alp, na dávno odváté lovce kamzíků,
kteří vodili neohrožené lordy a lady ze sportem posedlé ostrovní říše Velké Británie na částečně ještě
panenské vrcholy. Přívětivě, jindy na slovo skoupě ukazovali hrdě ve svém vůdcovském deníku vázaném v
kůži zápisy prominentních hostů, které směli doprovázet. Tento obraz zvěčněný v alpských muzeích a starých
knihách částečně
na několik hodin ožívá při tradičních slavnostech vůdců. I zvuk jejich jmen stále lehce připomíná hudbu: Almer, Anderegg, Bohren, Taugwalder, Launer, Lochmatter, Kronig, Perren, Zurbriggen, Schlunegger, Knubel, Klucker, Burgener,
…
I dnes jsou vůdci – řada z nich mladých a sportovních a samozřejmě všichni s nejmodernějším vybavením pro
obyvatele měst a nováčky velice důležití a ve své podstatě nepostradatelní. S kompetentností a trpělivostí
předvádějí, jak se přivázat na lano a jak udělat jednoduché uzly. Učí budoucí vysokohorské turisty, že
túra končí až dole v údolí, ne na vrcholu. Po cestě jim ukazují podezřelé muldy, zející trhliny a jiná
rizika, kterým se bezpečně vyhýbají. V neposlední řadě otevírají městskému člověku zcela nové dimenze
naší země: hory. Při našich výstupech jsme se s naším vůdcem vždy radili o dalších túrách, které bychom
mohli podniknout. Jednoho krásného dne jsme za úplného bezvětří seděli na načervenalých skalách Zinalrothornu
a dívali se na protilehlý Dent Blanche. „To by taky šlo,“ poznamenal vůdce.
Dent Blanche? Mohutný skalní štít obklopený ledovci. Jeho hlavní osa probíhá severojižním směrem. Dlouhý,
mírně strmý jižní hřeben poněkud kontrastuje se třemi dalšími, strmými a krátkými hřebeny:
hřebeny Ferpècle, Nordgrat a Viereselsgrat. Všechny
čtyři hřebeny vedou přímo na vrchol. Dent Blanche dal ostatně jméno tektonické desce, která vyzdvihla
některé z nejkrásnějších vrcholů Penninských Alp. Jedná se o mohutný blok zemské kůry z tvrdé ruly, který
se jako část africké litosférické desky nasunul na spodní euroasijskou desku.
Z Zermattu se nejprve vyrazí přes Zmutt vzhůru k chatě Schönbiel. Na moréně poněkud nad
chatou se pak konečně objeví skalní hřeben Dent Blanche, připomínající předimenzovanou hřbetní ploutev
kanice. Jeho tmavá, tichá silueta působí za časného rána poněkud odmítavě. To je ale hora! Nebudí sice
takový rozruch a není tak obrovská jako Matterhorn, ale je mohutná a vzbuzuje respekt. Slabé, kruhovité
světlo čelovky ozařuje cestu. Všude kolem vládne chlad a tma. Vůdce kráčí zvolna a obezřetně před námi
a my si vychutnáváme rytmus jeho kroků. Svaly se zvolna zahřívají. Traverzujeme přes ledovec Schönbiel směrem
k Wandflue. Tato hora má něco do sebe, připomíná labyrint, komplikovaný systém žeber,
polic a kuloárů. Bez vůdce se tu už určitě hodně horolezců vydalo nazpět nebo vyčkávalo, až se trochu
rozední. Po několika dalších „rozcvičkách“ a kuloáru plném sutě stojíme v širokém sedle. Od chaty Dent
Blanche vede další stopa k tomuto průsmyku.
Horolezci, kteří ji udělali, měli za sebou podstatně náročnější výstup na chatu, a tak jejich dnešní výstup
do sedla byl kratší a jednodušší. Ale Dent Blanche je stále stejně vysoký, ať se na něj
vystupuje z kterékoli strany. Stoupáme výš po jižním hřebeni s vynikající skálou, přelézáme několik bloků,
obcházíme pár věží, až hřeben začne znovu klesat. Jsme na vrcholu Dent Blanche. Rozhled,
který se nám otevře, doplní velkolepý výhled, jenž se nám nabízel už z hřebenu, o severní panorama.
Když stojíte na vrcholu, tak pod sebou uvidíte Viereselsgrat (Hřeben čtyř oslů), mimořádně
atraktivní, zajímavý a klasický výstup na Dent Blanche. Říká se, že prvovýstupci Stafford
Anderson, Baker a vůdci Ulrich Almer a Aloys
Pollinger se sami označili za čtyři osly, protože se odvážili podniknout tak smělý výstup. Takřka
neuvěřitelně zní historie hřebene Ferpecle, který se pod námi příkře řítí do údolí
Hérens. Přesto paní Jacksonovou a pana Schulze s vůdci
Aloysem Pollingerem a J.-J. Trufferem na vrcholku Dent Blanche napadlo,
že by jím mohli sestoupit. První přechod tohoto velice obtížného hřebene byl vlastně sestupem. Trvalo
jim to dva dny, což naznačuje, že to byla skutečně odvážná akce, která si od účastníků vybrala všechny
jejich síly.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
8. 7. 1862 - J hřeben (Wandfluegrat), dnešní Normálka
S. Kennedy, W. Wigram, J. Croz, J. Konig |
11. 8. 1882 - V hřeben (Viereselgrat)
John Stafford Anderson, G. P. Baker, vůdci Alois Pollinger, Ulrich Almer |
1884 - Z hřeben (Ferpecle) - sestupem!!!
E. P. Jackson (žena), Karl Schulz, Aloys Pollinger, J. J. Truffer |
1889 - Z hřeben (Ferpecle)
Waiter Grobli, Aloys Pollinger |
28. 8. 1899 - S hřeben (Nordgrat)
F. W. Hill, při výstupu zahynuli spolulezec O. G. Jones a vůdci E. Furrer, C. Zurbriggen, J. Vuignier |
27. 8. 1932 - S stěna
K. Schneider, F. Singer |
12 .7. 1966 - S stěna, přímá varianta
Michel a Yvette Vaucher |