Dent d'Hérens

Horská oblast

Matterhorn

Horská skupina

Walliské Alpy

Země

Itálie, Švýcarsko

Souřadnice

45°58′12.2″N 7°36′18.3″E

612911 / 90943

Prominence

692 m
Colle Tournanche (3 479 m)

Izolace

4,2 km
Matterhorn

TÚRA NA VRCHOL

K hoře nebo nejdříve k chatě Schönbiel, kde začínají túry ze švýcarské strany, se dá dorazit i přímější trasou. Výstup na vrchol je však spojen s důkladnou námahou. Všechny cesty jsou dlouhé a náročné, a proto se zdolávají jen zřídka.

Než jsme se odvážili vyrazit na samotnou horu, vydali jsme se napřed cestou k chatě a chtěli jsme si Dent d’Hérens obhlédnout z dálky. Ale v Zermattu, kde naše cesta začala, jsme ho vyhlíželi marně; není odtud vidět. Před ním se usadil mohutný a panovačný Matterhorn, který alpské vrásnění drze upřednostnilo. A tak jsme vyrazili vzhůru údolím Zmutt. Ruch a hluk jsme brzy nechali za sebou. Krajina byla stále divočejší. Matterhorn byl ještě blíž, především severní stěna, která se tyčila přímo před námi jako kolmé průčelí z ledu a skály. Současně se za hřebenem Zmutt objevil nový vrchol. Napřed byl nenápadný, ale s každým krokem mohutněl a rostl do nepřístupné krásy: Dent d’Hérens. Zato Matterhorn s každým krokem ustupoval do pozadí a ztrácel svou výhradní vládu nad světem. U chaty Schönbiel jsme si už byli jistí: Matterhorn sice může být knížetem mezi horami, ale králem, i když nekorunovaným, je Dent d’Hérens. Od západu vypadá jako štíhlý štít. Při pohledu od chaty Schönbiel se představuje jako protáhlá, takřka čtyři kilometry dlouhá severní stěna s jedinečným charakterem. Měří 1300 metrů. Ve dvou třetinách výšky ji zdobí ledovcový věnec, který se láme na strmých stěnách a tvoří děsivou ledovou bariéru. Jen na jedné ostruze, která se vyčleňuje ze stěny ve spádnici vrcholu, zůstal ledovec
zachovaný. Po této ostruze vede jedna z nejvelkolepějších cest v regionu, ne-li v celých Alpách. Stav ledového věnce je směrodatný pro obtížnost túry. Za určitých okolností je průchod mezi obrovskými séraky nemožný.

TROCHA HISTORIE

Jako první touto stěnou prostoupil Mnichovan Willo Welzenbach v létě 1931. Byl jedním z nejúspěšnějších prvovýstupců éry velké horečky dobývání severních cest a vytvořil v Alpách celou řadu prvovýstupů, především v masivu Mont Blanc, Glockner a v Bernské vysočině. Celkem se mu podařilo udělat asi padesát prvovýstupů. Pak jeho život tragicky vyhasl v roce 1934, kdy v pouhých 33 letech umírá vHimálaji na Nanga Parbatu vyčerpáním a chladem poté, co strávil několik dnů ve strašlivé bouři. Spolu s ním zahynulo i několik nosičů a kamarádů.

Kromě severní stěny patří respekt a uznání i Normální cestě. Dokonce i ta nejjednodušší cesta od chaty Schönbiel západoseverozápadní stěnou je totiž mimořádně obtížná. I tento výstup mohou znemožnit rozeklané ledovce. Kdo najde cestu ledovým labyrintem, ten si ještě musí vrchol zasloužit plotnovým lezením přes západní hřeben. K prvovýstupu západoseverozápadní stěny došlo v roce 1904 při sestupu z prvovýstupu na východní hřeben. Ten je sice stále považován za klasickou cestu, ale leze se jen zřídka, protože je velice obtížný, dlouhý, namáhavý a lámavý.

Zbývá ještě popsat Normální cestu z Itálie, která byla přelezena již v roce 1863. Co se týká ledovcových úseků, jsou snadnější než úseky z chaty Schönbiel. Obě cesty se scházejí na západním hřebeni, a tak se i na této cestě musí lézt „trojkou“. Příjezd přes Aostu do Valpeline a výstup k chatě Aosta je sám o sobě náročný. Izolovaný Dent d’Hérens se z jižní strany jeví ještě o něco osamělejší.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED