LAVINOVÁ ŠŇŮRA
Jedná se o tenkou šňůru, lanko (tloušťka 3 - 4 mm) nebo stuha dlouhá 15–25 metrů. Obvykle je vyrobena
z jasně zbarvené (červené, oranžové nebo podobné) bavlny nebo nylonu, přičemž směrové šipky jsou umístěny
v intervalech metrů a dlouhé smyčky na koncích.
Šňůra je navinuta do koule nebo role. Skialpinista nebo horolezec si naváže tuto šňůru se značkou 1 metru
(šipka proti sobě) kolem pasu nebo k postrojům. Pokud existuje nebezpečí lavin, rozhodí tuto šňůru za
sebe a táhne ji po sněhu za sebou.
HISTORIE:
První zmínka o lavinové šňůře (v němčině: Lawinenschnur ) je pravděpodobně od
Eugena Oertela,
který ji používat jako první v druhé polovině 19. století - podle něj jí také někdy říkalo Oertelova šňůra.
Lavinová šňůra se také stala okolo roku 1915 součástí osobního horolezeckého vybavení vojáků rakousko-uherských
horských jednotek v první světové válce.
PŘEDPOKLAD VÝROBCŮ:
Dojde-li k zasypání lavinou, existuje prý relativně dobrá šance, že část lavinové šňůry bude díky své
délce a světlé barvě viditelná na povrchu lavinového nánosu. Záchranáři budou moci určit ze směrových
šipek, ve kterém směru a kolik metrů musí kopat a jsou pak schopni sledovat šňůru až k zasypanému.
REALITA:
Lavinová šňůra se ukázala jako vysoce neefektivní. Na celé řadě lavinových nehod, kdy došlo k jejímu použití
vyšla naprázdno.
Dva nesmyslné požadavky:
-
chtít po tenoučké lavinové šňůře, aby zůstala na povrchu je v přímém rozporu s principem tzv. inverzní
segregace (Efekt
Brazilských ořechů)
-
i kdyby se na povrchu našla část této šňůry, muselo by se kopat podél ní dál a dál. Zkuste ji pak následovat
s lopatou třeba 3 – 5 metrů …