Hora je komplexní. Není vidět odevšad, například z údolí Chamonix ji nespatříte. Z okolí
plesa Lac Blanc u Aiguilles Rouges se dá sice zahlédnout, ale kdo chce
obdivovat 1200 metrů vysokou severní stě nu, ten musí vyjet na Montevers, sestoupit na
ledovec Mer de Glace, vystoupit na ledovec de Leschaux a po třech hodinách
dorazí na chatu de Leschaux, která je výchozím bodem všech výstupů v této mimořádné stěně.
Pohled na ni bere dech a šest pilířů oddělených kuloáry, vedoucími vzhůru ke každému z šesti vrcholků,
kterými pravidelně duní kameny, přímo fascinuje. Linceul (Rubáš), pravidelně tvarovaná ledová stěna se
sklonem více než 60° úplně vlevo, dodává zvláštní půvab hoře, která zapůsobí stejně jako Eiger svou strohostí
a obrovskými rozměry.
Na počátku 20. století bylo vzhledem k obtížnosti této stěny zcela nemyslitelné, aby se o ni dokonce i
nejlepší horolezci pokoušeli. Slavnému lanovému družstvu Young–Knuber posílenému o Jonese se
podařil první přechod Grandes Jorasses od stejnojmenného zářezu až do blízkosti Pointe
Whymper. Při této příležitosti dorazili 14. srpna 1911 jako první na Pointe Young a Pointe
Croz. Ale celkový přechod se podařil až roku 1930 slečně G. I. Fitzgeraldové s
vůdci A. Couttetem a A. Bolzonem z Chamonix. Ještě
dnes je přechod tohoto hřebene velkou výzvou a cesta zůstává vyhrazena jen zkušeným horolezcům. 6. srpna
1911 se do něj odvážili pustit Young a Jones pod vedením Josepha
Knubela. Bylo to několik dnů před jejich prvním průstupem východní stěnou Grépon,
kdy zvládli první místa s klasifikací 5+ v masivu Mont Blanc. I oni ztroskotali na slavné spáře V a zaveleli
k ústupu. 11. srpna 1911 znovu sestoupili na vrchol Grandes Jorasses a slanili přes hřeben. Young
nekompromisně konstatoval: „Nevěřím, že některou část slaňovaného úseku dokáže některý horolezec vylézt,
dokonce ani ten nejlepší.“ Toto místo překonal až 5. srpna 1927 vůdce A. Rey s A.
Chanozem pomocí tří skob a mimořádného lezeckého umění. Od těch dob se jmenuje Reyova
spára. O pět dnů později se oběma vůdcům se třemi zákazníky podaří první celkový přechod hřebene.
Dobytí severní stěny Matterhornu bratry Schmidovými v roce 1931 představuje
nový impuls. Společně se severní stěnou Eigeru je severní stěna Grandes Jorasses považována
za „jednu z posledních nepřekonaných alpských výzev“, které lákají horolezce z celého světa. O dva roky
později sem dorazí Němci Anderl Heckmair a Grusti Kröner, Leo
Rittler a Hans Brehm. Tu druhou dvojici překvapí bouře a při sestupu zahynou. Armand
Charlet podniká další pokus, tentokrát na pilíři Croz. O překonání severní stěny
usilují i Italové Boccalatte, Crétier, Gervasutti a Chabod,
Němci Heckmair, Steinauer a Welzenbach, Švýcaři Lambert, Gréloz a Loulou Boulazová,
jediná žena, dále Francouzi Charlet, Pierre Allain a Frendo –
abychom uvedli jen ty nejznámější. V roce 1934 došlo k 24 pokusům! Ve stejném roce se mění „směr útoku“.
Všichni kandidáti se teď soustředí na tisíc metrů vysoký pilíř Croz, který vypadá přístupněji. Armand
Charlet se svými osmi pokusy měl největší zkušenosti. Jenže zůstává věrný své taktice: leze rychle,
ale nepřipouští možnost bivaku, což není příliš reálné s ohledem na problémy, které je při výstupu nutné
překonat. 29. července 1934 vyráží Armand Charlet a jeho přítel Fernand Bellin,
který je také vůdcem, z chaty Leschaux a o několik hodin později předstihují lanové družstvo
dvou nově příchozích – Rudolfa Peterse a Rudolfa Haringera, kteří už
mají za sebou druhý bivak. Charlet nasazuje mohutné tempo. Němci zažívají další překvapení
– předbíhá je další lanové družstvo vedené Giustem Gervasuttim. Ale pak to obě přední
lanová družstva vzdávají kvůli spoustě ledu – ale Bavoráci neustupují. 200 metrů pod vrcholem bivakují
potřetí. Pak je překvapila bouře a museli slanit. Konopná lana, bavlněné oblečení, jen jeden pár maček
a jediný cepín pro dva, jejich vybavení je nedostatečné. Na konci jednoho slanění Haringer,
který už není na laně, uklouzne na ledu a padá do hlubin. Peters je sám. Beze skob a bez brýlí se mu podaří
dostat na druhou věž, kde bivakuje popáté. Tam ho následující den ráno objeví Franz Schmid,
tvrdě spícího, jako by se nic nestalo. V té době navzájem soupeří dva způsoby horolezectví. Na jedné straně
blahobytní občané s jejich místními vůdci, na druhé nadšení, ale chudí obyvatelé měst, často nezaměstnaní,
pro které hory znamenají únik z šedi každodenního života. Peters zná stěnu nejlépe a
navzdory tragickému vyústění svého pokusu se nevzdává. O rok později, 28. června 1935, překoná skalní
rozsedlinu společně s Martinem Meierem. Vymysleli novou „válečnou lest“: aby je konkurence nezpozorovala,
obcházejí chatu Leschaux. Večer 29. června stojí po tvrdém boji na vrcholu.
Tím však souboj o Jorasses zdaleka nekončí. Krásnější a obtížnější Walkerův pilíř, který vede na nejvyšší
bod, je stále neprostoupený. A zůstane to tak další čtyři roky. Většina německých a rakouských lanových
družstev se soustředí na severní stěnu Eigeru. Francouzský horolezec Pierre Allain (později
udělá prvovýstup severní stěnou Drus) překoná s Raymondem Leiningerem první
plotnu a znovu sestoupí. Nemají naspěch a čekají na lepší podmínky. Nevědí, že se této stěně upsal obyčejný
dělník z Lecca, který ostrouhal kolečka při prvovýstupu severní stěnou Eigeru. Ricardo Cassin je
cokoli jiného než začátečník. Má za sebou několik extrémních prvovýstupů v Dolomitech,
např. na Cima Picolissima nebo Cima Ovest di Lavaredo a severozápadní
stěnu Badile v Bergellu. Aby se utěšil, obrací se s Ugem Tizzonim a Luigim
Espositem, již si vydobyli ostruhy při lezení v Grigne, ke Grandes Jorasses, který znají jen
z pohlednic. Cassinovi je třicet let a je to čistě skalní lezec. V Courmayeuru hledají vůdce, který by
jim ukázal cestu k Jorasses. Nedočkají se příliš srdečného přijetí a na jejich skrovné finanční možnosti
je to stejně příliš drahá záležitost. Lidé z Milána jim vysvětlují, že musí nahoru do sedla Géant, pak
dolů do údolí Blanche a tam zabočit doprava. Doporučenou trasu si ověřují u správce chaty Requin, který
to považuje za dobrý vtip. U chaty Leschaux zpozorují, že cesta je náročnější, než tušili. Zavolají na
pomoc třetího, Gina Esposita, který má za úkol obstarat více materiálu. 4. srpna 1938
opouštějí chatu a v knize zanechávají následující zápis: „4 agosto 1938, ora una. Partiamo per la
P. Valcher.“ Cassin neumí ani dobře napsat název svého cíle a píše ho foneticky podle italské výslovnosti.
První den zvládnou 400 metrů. Následující den dolézají na Šedou věž, kde bivakují podruhé. Třetí den stojí
po 35 hodinách lezení, zatlučení 50 skob a několika kramlí na vrcholu bičovaném bouří. Do chaty Jorasses
dorazí až následující den. Podařil se jim jeden z nejkrásnějších výstupů v celé alpské historii.
O dobrých šedesát let později je v této stěně více než třicet cest, většina z nich extrémních. Všechna
velká jména alpinismu od Waltera Bonattiho přes René Desmaisona a Anderla
Heckmaira jsou tu zastoupena buď prvovýstupem, nebo zimním či sólo výstupem. I když se Walkerův
pilíř s více než 200 skobami stal významnou klasickou cestou [mimořádně obtížná (AS), s úseky 6a], i když
byl překonán více než stokrát, tato legendární cesta, tato severní stěna, tento pilíř, sahající do nadmořské
výšky více než 4000 metrů, je stále prestižní záležitostí. Je to skutečně jedna z velkolepých stěn…
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
24. 6. 1865 - Pointe Whymper z jižní strany
Edouard Whymper, Michel Croz, Ch. Almer, F. Biener |
30. 6. 1868 - Hlavní vrchol, Pointe Walker, z jižní strany Horace Walker, Melchior Anderegg, Johann Jaun a Julien Grange |
srpen 1896 - Pointe Margherita a Pointe Héléne, z jižní strany
Vévoda Abruzský, vůdci J. Petigax, L. Croux, C. Ollier, F. Ollier |
14. 8. 1911 - Pointe Young a Pointe Croz v rámci pokusu o Kompletní přechod hřebene G. W. Young a vůdce Joseph Knubel |
10. 7. 1927 - Hřeben des Hirondelles, SV hřeben G. Gaia, S. Matteoda, F. Ravelli, G. A. Rivetti, A. Rey, A. Chenoz |
28. - 29. 6. 1935 - Pilíř Croz na Pointe Croz, první výstup severní stěnou Rudolf Peters, Martin Meier |
22. - 23. 8. 1936 - Hřeben Tronchey, JV Titta Gilberti, Elisée Croux |
4. - 6. 8. 1938 - Walkerův pilíř, severní stěna Ricardo Cassin, Luigi Esposito, Ugo Tizzoni |
17. - 25. 1. 1968 - Linceul (Rubáš), levá strana severní stěny René Desmaison, Robert Flematti |