Alpy 4000

Grandes Jorasses - Punta (Pointe) Whymper

4180 m C
Horská oblast
Grandes Jorasses
Horská skupina
Masiv Mont Blank
Země
Francie, Itálie
Souřadnice
45°52'7'' N, 6°59'6'' E
564774 / 79779
Prominence
51 m
sedlo k Grandes Jorasses - Punta (Pointe) Walker (4 129 m)
Izolace
,2 km
Grandes Jorasses - Punta (Pointe) Walker
Prvovýstup
24.06.1865
Edward Whymper, vůdce Michel - Auguste Croz, vůdce Christian Almer, vůdce Franz Biner
ÚVOD

Grandes Jorasses jsou jedním z nejslavnějších alpských vrcholů. Hora ležící na východě masivu Mont Blanc je ve skutečnosti mohutná, více než kilometr dlouhá zeď, která tvoří jednu z nejpůsobivějších žulových formací v celých Alpách a kulminuje v Pointe Walker v nadmořské výšce 4208 m. Grandes Jorasses nejsou klasickým nebo pyramidovým vrcholem jako např. Drus. Vrcholový hřeben se skládá z šesti jehel, které jsou od sebe odděleny řadou hlubokých zářezů. Od západu na východ to jsou Pointe Young, Punta Margherita, Punta Elena, Pointe Croz, Pointe Whymper a Pointe Walker. Masiv vedoucí východozápadním směrem končí na východě sedlem Hirondelles (3480 m) a na západě sedlem Grandes Jorasses

Grandes Jorasses je masivem s 6 vrcholy:
-      Punta (Pointe) Walker (4 206 m)
-      Punta (Pointe) Whymper (4 180 m)
-      Punta (Pointe) Croz (4 108 m)
-      Punta Margherita (Pointe Marguerite) (4 065 m)
-      Punta Elena (Pointe Hélène) (4 045 m)
-      Pointe Young (3996 m)

CHARAKTER:
- jedna z legendárních severních alpských stěn
- stěnu vysokou v nejvyšším bodě (Pointe Walker) 1200 metrů tvoří šest skalních pilířů obklopených ledovými stěnami

Hora je komplexní. Není vidět odevšad, například z údolí Chamonix ji nespatříte. Z okolí plesa Lac Blanc u Aiguilles Rouges se dá sice zahlédnout, ale kdo chce obdivovat 1200 metrů vysokou severní stě nu, ten musí vyjet na Montevers, sestoupit na ledovec Mer de Glace, vystoupit na ledovec de Leschaux a po třech hodinách dorazí na chatu de Leschaux, která je výchozím bodem všech výstupů v této mimořádné stěně. Pohled na ni bere dech a šest pilířů oddělených kuloáry, vedoucími vzhůru ke každému z šesti vrcholků, kterými pravidelně duní kameny, přímo fascinuje. Linceul (Rubáš), pravidelně tvarovaná ledová stěna se sklonem více než 60° úplně vlevo, dodává zvláštní půvab hoře, která zapůsobí stejně jako Eiger svou strohostí a obrovskými rozměry.

KOMPLETNÍ TRAVERZ

Na počátku 20. století bylo vzhledem k obtížnosti této stěny zcela nemyslitelné, aby se o ni dokonce i nejlepší horolezci pokoušeli. Slavnému lanovému družstvu Young–Knuber posílenému o Jonese se podařil první přechod Grandes Jorasses od stejnojmenného zářezu až do blízkosti Pointe Whymper. Při této příležitosti dorazili 14. srpna 1911 jako první na Pointe Young a Pointe Croz. Ale celkový přechod se podařil až roku 1930 slečně G. I. Fitzgeraldové s vůdci A. Couttetem a A. Bolzonem z Chamonix. Ještě dnes je přechod tohoto hřebene velkou výzvou a cesta zůstává vyhrazena jen zkušeným horolezcům. 6. srpna 1911 se do něj odvážili pustit Young a Jones pod vedením Josepha Knubela. Bylo to několik dnů před jejich prvním průstupem východní stěnou Grépon, kdy zvládli první místa s klasifikací 5+ v masivu Mont Blanc. I oni ztroskotali na slavné spáře V a zaveleli k ústupu. 11. srpna 1911 znovu sestoupili na vrchol Grandes Jorasses a slanili přes hřeben. Young   nekompromisně konstatoval: „Nevěřím, že některou část slaňovaného úseku dokáže některý horolezec vylézt, dokonce ani ten nejlepší.“ Toto místo překonal až 5. srpna 1927 vůdce A. Rey s A. Chanozem pomocí tří skob a mimořádného lezeckého umění. Od těch dob se jmenuje Reyova spára. O pět dnů později se oběma vůdcům se třemi zákazníky podaří první celkový přechod hřebene.

PILÍŘ CROZ

Dobytí severní stěny Matterhornu bratry Schmidovými v roce 1931 představuje nový impuls. Společně se severní stěnou Eigeru je severní stěna Grandes Jorasses považována za „jednu z posledních nepřekonaných alpských výzev“, které lákají horolezce z celého světa. O dva roky později sem dorazí Němci Anderl Heckmair a Grusti Kröner, Leo Rittler a Hans Brehm. Tu druhou dvojici překvapí bouře a při sestupu zahynou. Armand Charlet podniká další pokus, tentokrát na pilíři Croz. O překonání severní stěny usilují i Italové Boccalatte, Crétier, Gervasutti a Chabod, Němci Heckmair, Steinauer a Welzenbach, Švýcaři Lambert, Gréloz a Loulou Boulazová, jediná žena, dále Francouzi Charlet, Pierre Allain a Frendo – abychom uvedli jen ty nejznámější. V roce 1934 došlo k 24 pokusům! Ve stejném roce se mění „směr útoku“. Všichni kandidáti se teď soustředí na tisíc metrů vysoký pilíř Croz, který vypadá přístupněji. Armand Charlet se svými osmi pokusy měl největší zkušenosti. Jenže zůstává věrný své taktice: leze rychle, ale nepřipouští možnost bivaku, což není příliš reálné s ohledem na problémy, které je při výstupu nutné překonat. 29. července 1934 vyráží Armand Charlet a jeho přítel Fernand Bellin, který je také vůdcem, z chaty Leschaux a o několik hodin později předstihují lanové družstvo dvou nově příchozích – Rudolfa Peterse a Rudolfa Haringera, kteří už mají za sebou druhý bivak. Charlet nasazuje mohutné tempo. Němci zažívají další překvapení – předbíhá je další lanové družstvo vedené Giustem Gervasuttim. Ale pak to obě přední lanová družstva vzdávají kvůli spoustě ledu – ale Bavoráci neustupují. 200 metrů pod vrcholem bivakují potřetí. Pak je překvapila bouře a museli slanit. Konopná lana, bavlněné oblečení, jen jeden pár maček a jediný cepín pro dva, jejich vybavení je nedostatečné. Na konci jednoho slanění Haringer, který už není na laně, uklouzne na ledu a padá do hlubin. Peters je sám. Beze skob a bez brýlí se mu podaří dostat na druhou věž, kde bivakuje popáté. Tam ho následující den ráno objeví Franz Schmid, tvrdě spícího, jako by se nic nestalo. V té době navzájem soupeří dva způsoby horolezectví. Na jedné straně blahobytní občané s jejich místními vůdci, na druhé nadšení, ale chudí obyvatelé měst, často nezaměstnaní, pro které hory znamenají únik z šedi každodenního života. Peters zná stěnu nejlépe a navzdory tragickému vyústění svého pokusu se nevzdává. O rok později, 28. června 1935, překoná skalní rozsedlinu společně s Martinem Meierem. Vymysleli novou „válečnou lest“: aby je konkurence nezpozorovala, obcházejí chatu Leschaux. Večer 29. června stojí po tvrdém boji na vrcholu.

WALKERŮV PILÍŘ

Tím však souboj o Jorasses zdaleka nekončí. Krásnější a obtížnější Walkerův pilíř, který vede na nejvyšší bod, je stále neprostoupený. A zůstane to tak další čtyři roky. Většina německých a rakouských lanových družstev se soustředí na severní stěnu Eigeru. Francouzský horolezec Pierre Allain (později udělá prvovýstup severní stěnou Drus) překoná s Raymondem Leiningerem první plotnu a znovu sestoupí. Nemají naspěch a čekají na lepší podmínky. Nevědí, že se této stěně upsal obyčejný dělník z Lecca, který ostrouhal kolečka při prvovýstupu severní stěnou Eigeru. Ricardo Cassin je cokoli jiného než začátečník. Má za sebou několik extrémních prvovýstupů v Dolomitech, např. na Cima Picolissima nebo Cima Ovest di Lavaredo a severozápadní stěnu Badile v Bergellu. Aby se utěšil, obrací se s Ugem Tizzonim a Luigim Espositem, již si vydobyli ostruhy při lezení v Grigne, ke Grandes Jorasses, který znají jen z pohlednic. Cassinovi je třicet let a je to čistě skalní lezec. V Courmayeuru hledají vůdce, který by jim ukázal cestu k Jorasses. Nedočkají se příliš srdečného přijetí a na jejich skrovné finanční možnosti je to stejně příliš drahá záležitost. Lidé z Milána jim vysvětlují, že musí nahoru do sedla Géant, pak dolů do údolí Blanche a tam zabočit doprava. Doporučenou trasu si ověřují u správce chaty Requin, který to považuje za dobrý vtip. U chaty Leschaux zpozorují, že cesta je náročnější, než tušili. Zavolají na pomoc třetího, Gina Esposita, který má za úkol obstarat více materiálu. 4. srpna 1938 opouštějí chatu a v knize zanechávají následující zápis: „4 agosto 1938, ora una. Partiamo per la P. Valcher.“ Cassin neumí ani dobře napsat název svého cíle a píše ho foneticky podle italské výslovnosti. První den zvládnou 400 metrů. Následující den dolézají na Šedou věž, kde bivakují podruhé. Třetí den stojí po 35 hodinách lezení, zatlučení 50 skob a několika kramlí na vrcholu bičovaném bouří. Do chaty Jorasses dorazí až následující den. Podařil se jim jeden z nejkrásnějších výstupů v celé alpské historii.

O dobrých šedesát let později je v této stěně více než třicet cest, většina z nich extrémních. Všechna velká jména alpinismu od Waltera Bonattiho přes René Desmaisona a Anderla Heckmaira jsou tu zastoupena buď prvovýstupem, nebo zimním či sólo výstupem. I když se Walkerův pilíř s více než 200 skobami stal významnou klasickou cestou [mimořádně obtížná (AS), s úseky 6a], i když byl překonán více než stokrát, tato legendární cesta, tato severní stěna, tento pilíř, sahající do nadmořské výšky více než 4000 metrů, je stále prestižní záležitostí. Je to skutečně jedna z velkolepých stěn…

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED

24. 6. 1865 - Pointe Whymper z jižní strany
Edouard Whymper, Michel Croz, Ch. Almer, F. Biener
30. 6. 1868 - Hlavní vrchol, Pointe Walker, z jižní strany
Horace Walker, Melchior Anderegg, Johann Jaun a Julien Grange
srpen 1896 - Pointe Margherita a Pointe Héléne, z jižní strany
Vévoda Abruzský, vůdci J. Petigax, L. Croux, C. Ollier, F. Ollier
14. 8. 1911 - Pointe Young a Pointe Croz v rámci pokusu o Kompletní přechod hřebene
G. W. Young a vůdce Joseph Knubel
10. 7. 1927 - Hřeben des Hirondelles, SV hřeben
G. Gaia, S. Matteoda, F. Ravelli, G. A. Rivetti, A. Rey, A. Chenoz
28. - 29. 6. 1935 - Pilíř Croz na Pointe Croz, první výstup severní stěnou
Rudolf Peters, Martin Meier
22. - 23. 8. 1936 - Hřeben Tronchey, JV
Titta Gilberti, Elisée Croux
4. - 6. 8. 1938 - Walkerův pilíř, severní stěna
Ricardo Cassin, Luigi Esposito, Ugo Tizzoni
17. - 25. 1. 1968 - Linceul (Rubáš), levá strana severní stěny
René Desmaison, Robert Flematti

MAPA
Členství v:
Spolupráce s:
Partneři