Zinalrothorn

Horská oblast

Weisshorn

Horská skupina

Walliské Alpy

Země

Švýcarsko

Souřadnice

46°3′53″N 7°41′24″E

619450 / 101497

Prominence

490 m
Hohlichtpass (3 731 m)

Izolace

4,5 km
Weisshorn

TROCHA GEOLOGIE

Před zhruba sto miliony let začala „katastrofa“ gigantických rozměrů. Africká litosférická deska se na severu podsunuje pod euroasijskou desku. Vrstvy zemské kůry se trhají, narážejí do sebe, vrásní se a nasouvají jedna na druhou, zvedají se do výše nebo jsou zatlačovány do nitra země. Vrstva hornin, které tenkrát ležely skryty na dně oceánu mezi oběma litosférickými deskami – zhruba tam, kde leží dnešní Afrika – se také nasunula na jiné vrstvy a vystoupila do výše v podobě mohutných hor. Vrstva, o níž mluvíme, se označuje jako východoalpská deska. Zbyteček této desky, útes na vrstvách úplně jiné horniny, zůstal ležet v srdci Walliských Alp. Jmenuje se deska Dent Blanche a vytvořil několik nejkrásnějších walliských vrcholů, např. Dent Blanche, který jí dal jméno, Matterhorn, Dent d’Hérens, Obergabelhorn, Weisshorn a Zinalrothorn. Milovníci hor tak dostali darem prvotřídní kousek Afriky.

Deska Dent Blanche se kromě jiných nerostů skládá z jistého druhu ruly, která vytváří nádhernou, pevnou lezeckou skálu. A tak jsme získali řadu krásných stěnových i hřebenových výstupů. Zinalrothorn alpinisty v tomto ohledu přímo hýčká, a proto se stal jednou z nejoblíbenějších hor horolezců v regionu. Jihozápadní hřeben, přezdívaný hřeben Rothorn, je sice ze tří hřebenů tím nejobtížnějším, ale podle klubového průvodce SAS nabízí „nejkrásnější hřebenové lezení v oblasti“. Jihovýchodní hřeben je Normální cestou ze zermattské strany. Komu vadí masový cestovní ruch, může mu snadno a rychle uniknout. Stačí se hned za nádražím vydat po stezce vedoucí do kotle ledovce Trift. Stěny brzy ustoupí a otevře se pohled na třpytící se ledovec a řadu vrcholů, z jejichž středu ční k obloze Zinalrothorn. Především z jihu a severu vypadá jako chladný štít.

KUDY KAM

Až do poloviny minulého století měl i francouzský název Le Moming. Dnes se mu už říká jen Zinalrothorn, což je v podstatě špatně vybrané označení. Horn neboli štít se docela hodí, ale nápadně rudý (rot) rozhodně není. Z výstupu ze zadní části údolí k údajně už nepříliš vzdálené chatě Rothorn se vyklube důkladná túra. 700 výškových metrů po strmých morénách dá za horkého letního dne důkladně  zabrat. Kdo už na začátku cesty trpí nedostatkem tekutin, může „dotankovat“ u hospůdky Trift. U chaty Rothorn jsme už zdolali 1600 výškových metrů. Díky tomu nám následující den zbývá už jen 1000 výškových metrů, které však nelze podceňovat. V řídkém vzduchu se člověk musí vypořádat s trojkovým lezením a vhod přijde i orientační smysl. Nejprve se vystupuje přes skalní police a ledovec v západní stěně hřebene až do firnového zářezu ve výšce asi 3900 m n. m. V kamenitém terénu se člověk nesmí splést a odbočit k jižní stěně příliš brzy. Ve strmém firnu zde často dochází k nehodám se stržením spolulezců. O něco výš traverz ke kuloáru usnadní dobré police. Přes západní žebro kuloáru se vystoupá do vidlice jihozápadního hřebene. Po báječném lezení přes plotny a stěnky s několika oklikami a občas poněkud exponovaně se dorazí na vrchol Rothornu.

K severnímu hřebeni se chodí z Zinalu. Zadní část údolí Zinal není naštěstí vhodná pro skialpinisty ani pro stavbu přehradní zdi. Údolí tak zůstalo ušetřeno a uchovalo si svoji původní krásu. Výstup k chatě Mountet ovládá mohutný Besso, na který vedou hodnotné výstupy. Pohled na Zinalrothorn se otevře až v bezprostřední blízkosti chaty. Prvovýstup na vrchol kupodivu proběhl z této osamělé strany. Podařil se Lesliemu Stephenovi, který kromě jiných hor nedosahujících výše 4000 m n. m. vytvořil prvovýstupy na Schreckhorn, Rimpfischhorn a Alphubel. Své zážitky z hor shrnul do humorných zpráv, které i dnes stojí za přečtení. A tak se můžeme zúčastnit jeho prvovýstupu na Zinalrothorn v roce 1864. Jeho pozorování jsou dodnes aktuální, třeba když básní o odlehlém údolí Zinal: „Během posledních dvaceti let se Zermatt stal hlavním lákadlem pro tisíce turistů. Ale jejich touha po vědění je nepatrná, zato stádní pud, který je ovládá, je natolik silný, že si těžce zkoušená údolí nedokázala uchovat příliš ze svého dřívějšího půvabu.“ Špatné počasí ho nejdříve donutilo k nečinnosti. Po několika deštivých dnech může se svými druhy a vůdci vyrazit.

Stejně jako dnešního návštěvníka i jeho přemůže nádhera zadní části údolního kotle – „obrovský cirk, jehož stěny korunují vrcholy Besso, Rothorn, Gabelhorn, Dent Blanche a Grand Cornier“. Přes firn Arête du Blanc stoupají k rameni, odkud vede skalnatý severní hřeben k Rothornu. Podmínky jsou dobré, ale fouká studený vítr, který proniká až do morku kostí. „Celou dobu jsem cítil, jak mi ledová vichřice prostupuje kabátem, jako by to byla pavučina, jak proniká kůží, píská mezi žebry a po patřičném ochlazení vnitřních orgánů s nezměněnou silou opouští mé tělo na opačné straně.“ Se ztuhlými prsty začíná lézt. V Alpách se jen velice zřídka narazí na tak ostrý hřeben. Ne nadarmo se dnes jedno z klíčových míst jmenuje Břitva (Le Rasoir). S napjatými nervy překonává hřeben, chvílemi se za něj zavěšuje, pak zase leze obkročmo. Má přitom „nepříjemný pocit, že kdyby se zřítil, jedna polovina rukou sjede na ledovec Durand, zatímco druhá poputuje k ledovci Hohlicht“. Bez vážněji pořezaných rukou dojdou na vrchol, který „vypadá jako převrácená vlna těsně předtím, než se zřítí“. K tomu hned tak nedojde, protože rula je dokonale pevná a exponované lezení je pro zkušeného horolezce skutečnou lahůdkou. Prvo výstupci si nemohli vrcholek pořádně vychutnat. Vítr byl příliš ledový a brzy je donutil k sestupu. Až poté co měli všechny obtíže a ledovec za sebou, dopřáli si vydatný odpočinek a „zapálili dýmku pohody“, což byl rituál, který Leslie Stephen po odvedené práci nikdy nevynechal. Měli zálusk i na dosud panenský Grand Cornier, který Stephenovy kamarády zjevně lákal. Stephen „se skrývanou radostí poukázal na hrozivě se shlukující mračna“, která mu slibovala alespoň jeden den odpočinku. Špatné počasí však zjevně trvalo delší dobu, protože na Grand Cornier nevystoupili.

TROCHA HISTORIE

Prvovýstup se uskutečnil v roce 1864 Severním hřebenem,tedy ne úplně nejlehčí cestou. A už tehdy si jeho aktér Leslie Stephen stěžoval, že údolí Zermattu je zamořené turisty a ztratilo svůj dřívější půvab. To je asi od pravěku stejné. Na severním hřebeni se nachází i populární úsek zvaný Le Rasoir (Břitva), který je skutečně hodně ostrý. Ale stále ve velmi kvalitní skále.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED