Finsteraarhorn je nejvyšší horou Bernských Alp, tedy jednoho ze tří
velkých alpských uskupení. Přesto je poměrně neznámý a zůstává ve stínu populárnějších Jungfrau, Aletschhornu či Eigeru.
Neprávem, protože se jedná o jeden z nejkrásnějších vrcholů. Navíc s druhou největší prominencí všech
čtyřtisícovek, hned po Mont Blancu. Jeho nižší popularita je způsobena hlavně odlehlostí.
Vyrostl nerozumně v místech, kde jsou jen samá ledovcová údolí a nikde žádná lidská obydlí.
CHARAKTER:
- nejvyšší vrchol Bernských Alp, špičatý, s vynikajícím rozhledem
- v odlehlé části v srdci Bernských Alp
- dlouhé přístupy k chatám
- hodnotná, ale na vrcholovém hřebeni vzdušná Normální cesta, která je i vynikající skialpovou túrou
- pro zkušené a jisté lezce, kterým nevadí exponované lezení
Sotva někoho překvapí, že toto kopí čnící k nebi jitřilo mysli už v prvních letech alpinismu a provokovalo horolezce. Přesto je neuvěřitelné, že odlehlý Finsteraarhorn, ležící v srdci Bernských Alp, byl překonán již v roce 1812 jako třetí ze všech alpských čtyřtisícovek, po Mont Blancu v roce 1786 a Jungfrau v roce 1811.
Prvovýstup byl sporný. O pozdvižení se opět postarala rodina Meyerova z Aarau, stejně
jako u Jungfrau, kterou také dobyla jako první. Meyerové vlastnili továrnu
na výrobu hedvábných stužek, byli přírodovědci a navíc vášnivými horolezci. Zdolání vrcholu Jungfrau bratry Johannem
Rudolfem a Hieronymem Meyerovými v roce 1811 nebylo napřed uznáno, protože vlajka
na vrcholu nebyla z údolí vidět. Tuto nespravedlnost nenechali jen tak. O rok později, tedy v roce 1812, Gottlieb
Meyer, syn Johanna Rudolfa, výstup suverénně zopakoval. Tentokrát byla vlajka
z údolí viditelná. Ve stejném roce podnikl Rudolf Meyer, druhý syn Johanna Rudolfa,
expedici k Finsteraarhornu. Společně se čtyřmi průvodci vyrazil přes sedlo Oberaarjoch ke Gemschlicke,
kde strávili ledovou noc. Ráno 16. srpna vystoupili z východu přes strmý firn a ledovec na jihovýchodní
hřeben. Rudolf Meyer musel zůstat pod vrcholem, byl příliš vyčerpaný. Jeho vůdci pokračovali
ve výstupu a o několik hodin později prý
dosáhli vrcholu. Znovu jim nikdo nevěřil, nebo jim jejich úspěch nechtěli dopřát. Ještě dnes je výstup
přes jihovýchodní hřeben považován za vysloveně obtížný nástup.
Dnešní Normální cestu objevil až v roce 1829 geolog Franz Josef Hugi.
Na nástupu si však vymkl kotník a musel zůstat v sedle před severozápadním hřebenem a ponechat radost
z dobytí vrcholu svému druhovi. Ono sedlo nese dodnes Hugiho jméno. Leží ve výšce 4088 m n. m. a nejspíš
každému horolezci poslouží k zaslouženému odpočinku, než se vydá k vrcholu. V sedle Hugi se
už otevírá nádherný rozhled. Na protější straně trůní Schreckhorn a Lauteraarhorn a
při pohledu do hlubin na pohádkově strmou a rozeklanou východní stěnu každého zamrazí. Když je třeba vyhnout
se výšvihům na hřebeni, dá se naštěstí lézt západní stěnou. Pak se sklon hřebene zmírňuje, ostrá hrana
je plošší a o něco dál začíná klesat. Stojíme před vrcholovým křížem, který nejvyšší bernskou horu zdobí
teprve od roku 1986.
Na každého, kdo sem dorazí za jasného dne, čeká krásný dárek: bez jakéhokoli oparu může pozorovat polovinu
alpského oblouku. Jsme na volně stojícím vrcholu ostrém jako šíp. Doleva a doprava spadají strmé stěny.
S chutí se oddáváme optickému klamu, že všechny ostatní alpské vrcholky leží pod námi. Ale i nejbližší
okolí na vrcholu si zaslouží důkladnější pozornost. S trochou štěstí se tu dá objevit malý zázrak: něžně
růžový květ ledovcového pryskyřníku. Jsme na nejvyšším bodě v Alpách, kde se tohoto mistra v umění přežití
podařilo zahlédnout. Výš už to nejspíš nejde. V Bernských Alpách už vůbec ne. Důstojný
kulminační bod, tento chladný vrchol na hranici mezi kantony Wallis a Bern.
Kantonu Bern patří jen nepříliš přívětivá severovýchodní strana. Tato strana, obvykle nazývaná Východní
stěna, přilákala překvapivě horolezce už desítky let před útokem na velké alpské stěny, i když
ji zdobí převážně negativní atributy. Je extrémně strmá a skála je prostě hnusná. Na Normální cestě to
není díky lepšímu vrstvení tolik znát. Jenže Finsteraarhorn stojí v geologicky nepříznivé
zóně. Skládá se převážně z amfibolitu. Tmavá hornina dala hoře název, který nesla od šestnáctého století.
Wallisané jí nejdříve říkali Schwarzhorn – Černý štít. Ale nezáleží na tom, jestli se
jmenuje Černý nebo Temný štít (Finsteraarhorn), její název ji skutečně charakterizuje dokonale. Amfibolit
vznikl nejspíš už v počátcích historie Země, možná více než před miliardou let, a vlivem tlaku a vysokých
teplot v zemském nitru se několikrát přeměnil. Po zchladnutí a ztuhnutí získal poměrně nepříjemnou vlastnost:
při zvětrávání se rozpadá a je lámavý. A právě takovým terénem se musí prodírat vzhůru každý, kdo si dá
za cíl překonat východní stěnu Finsteraarhornu.
Prvním člověkem, který se o to pokusil, byla žena: Angličanka Gertrude Bell se svými vůdci
Heinrichem a Ulrichem Fuhrerovými z Innertkirchenu. 31. července
1902 skupinka vyrazila za úsvitu do stěny. Mělo to být největší dobrodružství jejich života! Žebro, kterým
se vydali, připomíná „zástup věží a věžiček, které svírají se strmou stěnou takový úhel, že se člověk
ptá, jak vlastně mohou zůstat stát – a skutečně: stojí jen stěží,“ napsala Gertrude Bell později
v dopise svému otci. Počasí bylo slibné a ply nule postupovali vzhůru, i když lezení ve strmé, lámavé
skále bylo záludné. Gertrudu Bell to málem stálo hned na začátku výstupu život, když
„sáhla po chytu, který vypadal, že je hluboce zakotvený v nitru skály. Jenže obrovský kus skály se ulomil
a strhl mě o několik metrů dolů, než se mi na malém předskalí podařilo s balvanem rozloučit.“ Ale nenechala
se zastrašit a stoupala i s vůdci dál. Jenže odpoledne se obloha zatáhla. Začal foukat vítr a brzy začalo
sněžit. Další cestu jim ve výšce 3 950 m zablokoval Grauer Turm (Šedá věž). Pokusy o
oblezení věže ztroskotaly v ledu a sněhu. Sotva 300 metrů pod vrcholem byli donuceni k ústupu, před sebou
800 metrů sestupu lámavou skálou za sněhové bouře.
Přišla noc, kterou strávili bivakem v ledové skalní trhlině. Do rána se počasí nezlepšilo. Trvalo jim
celý dlouhý, chladný den, než se spíš zřítili, než dolezli na úpatí stěny. Znovu je zastihla noc. Další
bivak, nechráněný před lijákem. Až třetí den se jim podařilo vrátit do Meiringenu, vyčerpaným, promrzlým,
ale nezraněným. První úspěšný průstup stěnou se podařil až o dva roky později Gustavu Haslerovi s Fritzem
Amatterem. Další výstup podnikla Miriam O’Brian, další anglická horolezkyně.
Žádný výstup se neobešel bez incidentů. Jedna odstrašující historka za druhou. Lidé, kteří lezou
pro radost, raději zvolí Normální cestu. Na okouzlující rozhled se budou pamatovat po celý život.
I na pohled do hlubin, při němž jim přeběhl po zádech mráz.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
16. 8. 1812 - JV hřeben. Zpochybňovaný výstup
Arnold Abbühl, Joseph Bortes, Aloys Volker |
10. 8. 1829 - SZ hřeben, dnes Normálka Jakob Leuthold, Johann Währen |
16.7.1904 - SV stěna G. Hasler, F. Amatter |
1970 - SV stěna, zimní výstup Paul Etter |