Täschhorn je součástí hřebene Mischabel. Tento přírodní artefakt je
zároveň jedním z nejkrásnějších sousoší v Alpách. Ne nadarmo se oběma říká katedrály.
Täschhorn patří k nejvýznamnějším vrcholům celých Alp. Prezentuje se jako strmá skalní
pyramida, která je pouze ze severozápadu pokryta malým, ale mohutným a strmým ledovcem. Po dlouhém jihozápadním
hřebeni, tzv. Teufelsgrat (Ďábelském hřebeni), a mar kantním jihovýchodním hřebeni, zvaném Mischabelgrat,
se Täschhorn dá na severu takřka plynule přejít až k Domu. Tam spojovací
hřeben klesá pouhých dvě stě metrů do sedla Dom a pak se znovu vyšvihne na vrchol nejvyšší
švýcarské hory. Především z údolí Mattertal budí hora pozornost a respekt. Ze Saas
Fee vystupuje do popředí méně, protože tvoří jižní, vzdálenější konec skupiny Mischabel, kterému
dominuje spíš mohutný dvojvrchol Domu.
CHARAKTER
- z údolí Mattertal mohutný skalní štít, zato při pohledu ze Saas Fee jen
jeden z vrcholků skupiny Mischabel
- na vrchol vede několik krásných, ale značně náročných lezeckých túr
- normální výstupy na Täschhorn jsou všechny velmi dlouhé a vedou velehorskou oblastí,
což může být za ledu a čerstvého sněhu velice problematické
Täschhorn představoval pro průkopníky dobývání Alp určité problémy svou výškou a relativní
nepřístupností. Představte si, jakou neohroženost a odvahu museli mít Angličané J. L. Davies a J.
W. Hayward společně s vůdci Peterem-Josefem Summermatterem a Johannem a Stephanem
Zumtaugwaldovými. V létě 1862 totiž zdolali Täschhorn rozeklanou severozápadní
stěnou (Kinflanke) – a to z Randy. To je převýšení více než tři tisíce metrů. Na vrcholu nenocovali a
ještě tentýž den sestoupili hodný kus cesty do údolí a strávili chladnou noc v improvizovaném bivaku.
Neuvěřitelná fyzická kondice. Navíc je nutné vzít v úvahu kvalitu tehdejšího vybavení, které minimálně
z dnešního pohledu nevzbuzuje zrovna velkou důvěru. Jenže tenkrát nic jiného neznali, a tak se stoupalo
zvolna a nepřetržitě k vrcholu ve skálopevném přesvědčení, že hora se nemůže hýbat, a tak musí trpělivě
počkat na horolezce. Do análů Täschhornu se zapsali i legendární Alexander Burgener a
jeho nejznámější zákazník, Angličan Albert-Frederick Mummery, s nímž podnikl řadu velkolepých
výstupů. Společně s Mummeryho manželkou a dalším horským vůdcem totiž vystoupili jako první po hřebeni Teufelsgrat,
což je jedna z nejobávanějších a největších hřebenových túr ve Wallisu. Teufelsgrat patří
k výzvám Täschhornu i proto, že tamní kvalita skály nemusí být zrovna nejlepší.
Později byly na Täschhornu postaveny chaty, které ho více zpřístupnily návštěvníkům:
chata Kin, jež byla přednedávnem zrekonstruována, chata Täsch, chata Dom,
chata Längflue a bivak v sedle Mischabel. Tyto opěrné body, ležící většinou
v nadmořských výškách přesahujících 2500 m, umožňují podstatně lepší rozdělení enormně dlouhých výstupů
z údolí až na vrchol. Především bivak Mischabeljoch – kovová konstrukce zavěšená na skále
a stojící na opěrných pilířích – je dnes u horolezců velice oblíbený, protože stojí ve výšce 3 847 m,
což je dobré dva tisíce metrů nad Saas Fee a pouhých 600 metrů pod vrcholem Täschhornu. To je samozřejmě
nesmírný pokrok a bylo by zajímavé slyšet, co by tomuto značnému usnadnění řekli pánové Davies a Hayward.
Ale tenkrát nikdo netušil, že se v Alpách po jejich objevení prvními průkopníky rozvine něco jako „turismus“
nebo dokonce „masový turismus“. Distingovaní pánové z hrdého Albionu, kteří si každoročně užívali letního
odpočinku v Alpách, nemohli tušit, že dovolená bude jednou běžnou záležitostí a že se z alpinismu stane
masový sport. Tenkrát panoval všeobecný názor, že alpinismus po prostoupení všech alpských vrcholků zanikne,
a uvažovalo se o tom, kde by se mohlo pokračovat. Andy? Kavkaz? Pamír? Hindúkuš? Karakorum? Himálaj? Novozélandské
hory?
Dnešní nával a občasné fronty horolezců v neuralgických místech Alp vedou nárazově k přetížení chat a
ubytovacích zařízení. Dochází k tomu třeba v bivaku Mischabeljoch. V bivaku není správce, a tak se nocleh
nedá zarezervovat a člověk nemá potuchu, co ho tam čeká, dokud neotevře dveře. Nedostatek místa se zhoršuje,
když horolezci po výstupu na Täschhorn tráví v bivaku další noc před sestupem. To však není účelem tohoto
typu ubytování, které má sloužit pouze při výstupu. Jednoho večera se tam sešlo dobrých čtyřicet lidí,
z nich nemálo těch, kteří sestoupili z vrcholu, a pokoušeli se nějak podělit o 25 lůžek. A tak jsme nečekaně
podnikli výstup na Alphubel za svitu měsíce, protože po delším odpočinku v sedle jsme pohodlně sestoupili
po severním hřebeni na vrchol Alphubelu a kolem 23. hodiny jsme se už posilovali jídlem
na místě zvaném Snídaně (Frühstückplatz). Když jsme za svitu čelovek dorazili k chatě Längflue,
právě odtud vyráželi první horolezci na vrchol. Při dalším pokusu na konci září byl bivak úplně prázdný.
Připadalo nám to až trochu strašidelné. Nikde ani živáčka, kolem kovové chatičky nepoletovala dokonce
ani horská kavka. Nadšeně jsme všechno připravili na ranní výstup. Ale naše naděje poněkud utlumil pohled
na mohutné kolo kolem Měsíce. Ve dvě hodiny ráno začalo hustě sněžit. Řídkým vzduchem tancovaly mohutné
vločky. A tak nám byla příjemná výchozí poloha prázdné chaty málo platná. Dorazila studená fronta. A Täschhorn
zůstal i nadále „oříškem k rozlousknutí“.
19. srpna 2015 vytvořil Andreas Steindl (Horský vůdce UIAGM) rychlostní
rekord na neskutečně zvolené trase: Zermatt, kostel - Alphubel (4 206
m) - Täschhorn (4 491 m) - Dom (4 545 m) - Lenzspitze (4
294 m) - Nadelhorn (4 327 m) - Saas Fee, kostel v čase 7:45:44!
Převýšení vzhůru 4 015 m, převýšení dolů 3 900 m, vzdálenost 30,66 km
K tomu není co dodávat, my půjdeme určitě krapet pomaleji, na pohodu 😊
Více najdete třeba tady: New
Alps Mountain Running Record
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
30. 7. 1862 - SZ stěna (Kinflanke) až z údolí z Randy
John Llewelyn-Davies, J. W. Hayward, Peter-Josef Summermatter, Stefan Zumtaugwald, Johann Zumtaugwald |
1876 - JV hřeben "Normálka" J. Jackson s vůdci Christian a Ulrich Almerovi |
16. 7. 1887 - JZ hřeben (Teufelsgrat)
Albert-Frederick Mummery s manželkou, vůdce Alexander Burgener |