Alpy 4000

Schwarzhorn / Corno Nero

4322 m B+
Horská oblast
Monte Rosa
Horská skupina
Walliské Alpy
Země
Itálie
Souřadnice
45°54′54″N 7°51′43″E
632842 / 84889
Prominence
42 m
sedlo k Ludwigshöhe (4 280 m)
Izolace
,3 km
Ludwigshöhe
Prvovýstup
18.08.1873
vůdce Eduard Cupelin, Albert de Rothschild, vůdce Peter Knubel, vůdce Nikolaus Knubel, Marco Maglionini, 3 nosiči
ÚVOD

Schwarzhorn je dalším nižším vrcholem masivu Monte Rosa. Samostatným cílem výstupů nebývá často, slouží spíše jako příjemné zpestření monotónního přechodu Monte Rosy.  Schwarzhorn má 2 vrcholy. Na východním, o kousek vyšším,  je umístěna další Madonka v oblasti.  Závěrečný úsek výstupu tvoří sněhový jazyk se sklonem do 50°.

Název je odvozený bezpochyby od tmavé barvy horniny. Není nijak originální, Schwarzhornů je v Alpách jako máku. Tento je nejvyšší a leží už kompletně na italském území, byť jen o pár stovek metrů. Jeho italský název Corno Nero se také používá častěji.

Schwarzhorn je jednou z posledních vylezených alpských čtyřtisícovek. Prvovýstup se datuje až do roku 1873, tedy 8 let po Matterhornu. To je ovšem samozřeumě pravděpodobně způsobeno tím, že byl každému ukradený. Oficiální prvovýstupci navíc nemuseli být první, je pravděpodobné, že na vrcholu už dříve stanuli kolemjdoucí horolezci.

CHARAKTER:
- skupina Monte Rosa zahrnuje dle oficiálního výčtu devět vrcholů přesahujících čtyři tisíce metrů, přičemž některé z nich jsou neviditelné vyvýšeniny na jižním hřebeni, zatímco jiné jsou samostatnými vrcholy
 - ale ať jde o markantní vrchol, strmý hřbet nebo dlouhou stěnu, na Monte Rose se vždy pohybujeme ve vysoké nadmořské výšce navíc se značnou expozicí
- výškové rozdíly od chat k vrcholu jsou velké, ledovce bývají často rozeklané a hora je ze všech stran vystavena řádění počasí

TROCHA HISTORIE

„Při pozorování nekonečné rozlohy a krásy kouzelných scenerií, které se našim zrakům naskytnou z vysokých alpských vrcholků, se naše okřídlená duše vznáší k Bohu, tvůrci a pánu přírody.“
 To napsal ten, kdo vystoupal jako horolezec i v církevní hierarchii na nejvyšší vrcholy: Achille Ratti, známý jako papež Pius XI. Na Monte Rosu se vydala řada církevních hodnostářů. Achille Ratti byl jedním z nejslavnějších. Roku 1889 překročil s dalšími duchovními a dvěma horskými vůdci jako první „Colle del Papa“ – Papežské sedlo. Tento název sice není uveden na mapách, kde se sedlo jmenuje Grenzsattel neboli Hraniční sedlo, ale v italských údolích Monte Rosy je obecně rozšířený. Vrchol, na kterém leží chata Margherita, Švýcaři prozaicky nazývají Signalkuppe, zatímco Italové ho označují Punta Gnifetti po opatovi Giovannim Gnifettim, který patřil v roce 1842 mezi prvovýstupce. Právě on oba názvy navrhl: „Punta del Segnale“ nebo „Punta Gnifetti“, „pokud to příliš nezavání touhou po slávě, což nemám v úmyslu“, jak prý dodal. Řadu horolezců z řad duchovních doplňuje farář z Alagna Don Carlo Elgo, který na svou „domácí horu“ vystoupil více než třistakrát a poznamenal: „Monte Rosa mi učarovala.“

KOMPLETNÍ TRAVERZ MONTE ROSY

Úplný přechod všech vrcholů masivu Monte Rosa – z toho devět oficiálně měří více než čtyři tisíce metrů – umožňuje velký počet chat na této hoře. Z italské strany vede z Alagna lanovka až na Punta Indren, odkud to už není daleko k chatě Gnifetti. Následující den se dá za dobrých podmínek „nasbírat“ i několik čtyřtisícovek, jak občas horolezci s despektem říkají: vystoupí se na Punta Giordani, pak se pokračuje přes Piramide Vincent, Corno Nero, Ludwigshöhe a Parrotspitze až k Signalkuppe, kde se nocuje v chatě Margherita. Následující den se dá kombinovaným, pestrým lezením vystoupit na tři další markantní vrcholy Monte Rosy, které přesahují výšku čtyři tisíce metrů: Zumsteinspitze, Dufourspitze – ten je nejvyšší – a Nordend. Ze Silbersattel, průsmyku mezi  ufourspitze a Nordendem, spadá pohled do hlubin na východní stěnu Monte Rosy, která člověka doslova připraví o dech. Den se zakončí sestupem na švýcarskou stranu k chatě Monte Rosa.

CHATA MARGHERITA

Chata Margherita, „nejvýše položená telefonní budka v Evropě“, toho už hodně prožila. V roce 1893 vyvlekli lidé a mezci dvanáct tun stavebního materiálu na stavbu první chaty na čtyřtisícovce. Ubytování bylo v první řadě určeno pro lékařský výzkum organismu ve velehorských podmínkách a k meteorologickému výzkumu. Jejího otevření se zúčastnila i italská královna Margherita. V roce 1942 se průběh zemské hranice mezi Itálií a Švýcarskem lehce změnil, takže chata se ocitla výhradně na italském území. K prominentním návštěvníkům chaty patřili i americký prezident John F. Kennedy, generální sekretář OSN Dag Hammarskjöld a italský prezident Sandro Pertini. V posledních letech zde Oswald Oelz a Peter Bärtsch dosáhli významných pokroků při výzkumu výškové nemoci a výškového edému plic. Kdo dokáže přenocovat navzdory dýchacím potížím nebo dokonce bez fyzického omezení v chatě, přezdívané „krabice na bolení hlavy“, toho odměna nemine: místní východ a západ slunce je prostě jedinečný a nezaměnitelný. Hra světla v průběhu dne je v této výšce neopakovatelným zážitkem!

NÁZEV MASIVU

Neví se, zda byl masiv pojmenován podle barvy, do níž horu dokáže zahalit východ či západ slunce. Název může pocházet i od slova „ros“, které keltsky znamená štít, a v dialektu, kterým se mluví v údolí Aosta, se tak dodnes označuje ledovec. Většina názvů hor v tomto masivu připomíná lidi, kteří tudy prošli: Ludwigshöhe je vzpomínkou na barona Franze Ludwiga von Welden, vojáka, který publikoval důležitou zeměpisnou práci o masivu Monte Rosa, Dufourspitze zase připomíná švýcarského generála a zemského měřiče Guillauma Henriho Dufoura. Sedlo mezi Dufourspitze a Ludwigshöhe a Corno Nero se jmenuje Zurbriggen po zermattském horském vůdci Matthiasu Zurbriggenovi, který vytvořil velkolepé cesty nejen tady, ale i po celém světě, například různé prvovýstupy na Novém Zélandu, a jako druhý vystoupil na tamní nejvyšší horu Mont Cook.

TUDY PROŠLA HISTORIE

Příběhy související s druhou nejvyšší alpskou horou, která je více než jen pouhým vrcholem, je spíš vlastním pohořím, i když propojeným s jinými velehorami – čtyřtisícovkou uprostřed čtyřtisícovek. Horský masiv je jevištěm, místem inscenací vytvořeným lidmi, jejich vášní a jejich tragédiemi. Zažil je každý hřeben, každá stěna, každý, i ten nejmenší průsmyk. Když lidé sestoupí zpět do údolí nebo se uchýlí do horských chat, vítr sviští kolem, víří sníh a šeptá jména: Quintino Sella, jeden ze zakladatelů italského Alpského klubu, Angelo Mosso, který jako první zkoumal výškovou nemoc, Damiano Marinelli, jehož pohltila ledová lavina v kuloáru východní
stěny, Julius Kugy, který jako první zvládl východní stěnu, Karl Blodig, jehož později přezdívali „čtyřtisícovkový Blodig“, Pietro Andrea Manfredi, jenž padl v Isonzo jako velitel sardinských grenadýrů v 1. světové válce, Pietro Ferraris, který jako strážce parkoviště pečuje o zvířata v Parco Naturale Alta Valsesia, a řady dalších…
V neposlední řadě i jména těch neznámých horolezců, kteří vyrážejí s dokonalou výbavou a přítelkyní, ale nikdy se nedostali dál než k posledním modřínům pod Monte Rosou.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED

18. 8. 1873 - Normálka
vůdce Eduard Cupelin, Albert de Rothschild, vůdce Peter Knubel, vůdce Nikolaus Knubel, Marco Maglionini, 3 nosiči 

MAPA
Členství v:
Spolupráce s:
Partneři