Punta Baretti

Horská oblast

Mont Blank

Horská skupina

Masiv Mont Blanku

Země

Itálie

Souřadnice

45°48'52'' N, 6°51'48'' E

555281 / 73806

Prominence

56 m
sedlo k Mont Brouillard (3 950 m)

Izolace

,3 km
Mont Brouillard

JZ STĚNA MONT BLANCU

Jihozápadní stěna Mont Blancu, tedy jeho největší stěna, je plná tajemství – tmavá, odmítavá a chladná. Z údolí Val Veni není vidět. Je orientovaná na západ a slunce na ni zasvítí až pozdě odpoledne. Přezdívá se jí i „Kavkaz Mont Blancu“ a horolezci ji zpravidla navštíví jen v rámci výstupu přes Aiguilles Grises, který se mezitím stal italskou Normální cestou. Jinak ji spíš míjejí zleva. Možná je odrazuje velikost a odloučenost této oblasti. Rozprostírá se na severní straně Dôme du Goûter až k Aiguille de Bionnassay, ale její skutečná velikost se ukáže až z italské (západní) strany. Alpská scenerie stěny a ledovců, pilířů a puklin se táhne více než šest kilometrů.
Od sedla Col de Miage (3358 m) až k Mont Brouillard (4068 m) se tyčí stěny, jejichž jména často neznají ani odborníci. Kromě Aiguille de Bionnassay (4 052 m) a Dôme du Goûter (4 304 m) se mohutné dimenze ukazují především na Mont Blancu samotném. Vysokohorské ledovcové kotliny, zapomenuté pilíře a ledovce se táhnou od Monte Bianco di Courmayeur (4 765 m) k Picco Luigi Amedeo di Savoia (4 470 m), dále k sedlu Col Emile Rey (4 030 m) k Mont Brouillard (4 068 m) nebo Punta Baretti (4 006 m). Zde je zcela jasné, že tato hora se nikdy nedá zkrotit. Pokud ještě nějaká končina nabízí velká dobrodružství a objevy, pak je to právě zde. Dokonce ani z hřebene, vedoucího nad Courmayeurem ze sedla Col de la Seigne až k Mont Chétif, není struktura této hory zcela jasně rozeznatelná. Až ze vzduchu lze spatřit tři ledovce spadající směrem na jih: úplně vlevo italský ledovec Bionnassay, který na pravém břehu sousedí s Aiguille de Tré la Tête (3 892 m), Dômes de Miage (3 673 m) a už zmiňovanou Aiguille de Bionnassay. Nad jeho levým břehem se tyčí horský masiv Aiguilles Grises (3 409 až 3 836 m), který tvoří pravý břeh ledovce Dôme, jehož levý břeh zase ohraničuje horský masiv Rochers du Mont Blanc (3 893 m). Úplně na východě se podél hřebene Brouillard táhne ledovec Mont Blancu. Všechny tři ledovce ústí do ledovce Miage, jehož více než osm kilometrů dlouhý splaz sahá až do výšky 1 600 m.

VÝSTUPY NA VRCHOL

I dnes existují v této mohutné stěně pouze dvě chaty: chata Gonella s 60 lůžky vybudovaná roku 1891 je výchozím bodem italské Normální cesty. Druhá chata, chata Quintino Sella (3 396 m), se od svého postavení v roce 1885 vůbec nezměnila. Je to nejstarší místní chata, bez správce, s 15 lůžky. Umožňuje přístup ke skalní ostruze Tournette první cestou, která zde byla vytvořena: Kennedyho cestou. Thomas Stuart Kennedy, jeden z nejlepších horolezců své doby, kterému se kromě jiného zdařil první přechod hřebene Moine na Aiguille Verte, svedl dohromady dva tehdy nejlepší horské vůdce, Švýcara Johanna Fischera z Belalpu a Jeana Antoina Carrela z Valtournenche, jenž jako první prostoupil italský hřeben na Matterhorn. Jako všichni horolezci té doby jsou i oni zdatnými chodci. 1. července 1872 dorazili z Courmayeuru na skalní hřeben, kde chata leží, za 4½ hodiny! Následující den jim trvalo dalších 10 hodin, než vylezli takřka direttissimou na vrchol Mont Blancu. Dlouhou dobu (až do třicátých let minulého století dávali horští vůdci přednost cestě přes Aiguilles) se tato cesta považovala za Normální cestu na italské straně Mont Blancu. Stejnou trasou se i sestupovalo. Dodnes je tato túra jednou z nejelegantnějších cest (poměrně obtížná, ZS) na vrchol Mont Blancu a patří mezi klasické cesty. Obyčejní horolezci však nakonec dali přednost méně strmé a komplexní trase přes ledovec Dôme. Byla podniknuta řada pokusů o prozkoumání možných tras výstupu, a to i při sestupu. Ta nejpohodlnější vede po firnových svazích k západnímu hřebenu Dôme de Goûter. Varianta Aiguilles Grises se také označuje jako Papežská cesta. Byla totiž poprvé zdolána při sestupu 1. srpna 1890 lanovým družstvem, k němuž patřil i Achille Ratti, pozdější papež Pius X. Tato mírně obtížná (WS) cesta je sice poměrně komplikovaná, představuje však hlavně při sestupu kratší cestu na italskou stranu. Když je v létě ledovec plný trhlin, lanová družstva přecházejí přes hřeben Aiguilles Grises, který poprvé překonal sólo 7. srpna 1919 R. L. Irving. Zajímavé skalní lezení. Dnes existuje více než deset cest kuloárem a přes pilíře a ledové bloky této mohutné stěny. Jsou srovnatelné s výstupy stěnou Brenva, ale vyžadují větší nasazení. Kdo sbírá čtyřtisícovky, ten vystoupí na Punta Baretti (4 013 m) západní stěnou po cestě (ZS) vylezené Karlem Blodigem a Laurentem Crouxem 17. července 1907, která se prostupuje stále méně často, protože zde hrozí padající kameny. Proto se volí jen ve výjimečných případech v rámci celkového výstupu s hřebenem Brouillard. Tato západní stěna nikdy nedosáhla proslulosti severní stěny.

DVĚ TRAGÉDIE

Krátkodobě ji smutně proslavily dvě tragické události, které od sebe dělí šestnáct let. V roce 1950 a 1966 se dvě letadla letecké společnosti Air India, Malabar Princess a Kangchenjunga, při přiblížení na přistání na ženevském letišti roztříštila o vrchol Mont Blancu a o pilíře ostruhy Tournette. Zahynulo více než 200 lidí, jejich těla nebyla nikdy nalezena. A tak přelez této ostruhy může ještě o desítky let později přinést šokující překvapení. Mně samotnému se podařilo najít neporušený pas jednoho z pasažérů, důstojníka indického obchodního námořnictva, jehož život vyhasl na nejvyšším vrcholku Evropy. Západní stěna Mont Blancu je místem plným tajemství.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED