Mont Blanc de Courmayeur může být považovaný za samostatný vrchol jen tak tak. Jedná
se o sněhový výstupek asi 600 m od hlavního vrcholu. Je zde uváděn proto, že seznam vrcholů sestavovala horolezecká
federace UIAA a Mont Blanc de Courmayeur je významný lezecký vrchol. Územní
spory se kromě Mont
Blancu týkají i jeho menšího brášky. Zde pro změnu italská
strana považuje celý vrchol za svůj, ale oficiálně jej hranice dělí napůl.
Severní strana je snadno turisticky přístupná a z lezeckého pohledu nezajímavá. Ovšem na jižní straně
se psala lezecká historie. K vrcholu se zde sbíhají 3 výrazné hřebeny - Brouillard, Innominata a de
Peuterey.
CHARAKTER:
- túry na velké jižní stěny Mont Blancu vyžadují maximální nasazení
- většinou jsou vysoce náročné
- nabízejí scenerii hluboce zaříznu tých kuloárů a obrovských pilířů
- přístup i sestup jsou vždy krajně problematické
- nejschůdnější jsou hřebeny Innominata nebo Brouil lard
- obě túry jsou vyhrazeny zkušeným horolezcům s vynikající kondicí
Frêneyská strana se skládá ze čtyř pilířů mezi hřebeny Peuterey a Innominata.
Ledovcový kotel Brouillard vlevo zahrnuje také čtyři pilíře. Byly překonány poměrně nedávno,
protože všechny jsou obtížné. Napřed bylo nutné objevit skoby a zlepšit techniku lezení. Až poté se nejlepší
horolezci mohli pokusit o překonání těchto stěn. První vážný pokus provedlo lanové družstvo vedené Giustem
Gervasuttim na pravé straně Frêneyského pilíře v roce 1940. V důsledku své odlehlosti,
velké výšky a nezbytného absolutního nasazení byla tato oblast považována za natolik obtížnou, že k dalším
pokusům došlo až na konci padesátých let.
Výchozím bodem je údolí Val Veni, kde dlouhý výstup začíná u hostince Cantine
de la Visaille (1 659 m). Prvním noclehem v chatě Monzino (2 590 m) se dá zkrátit.
Poté se pokračuje do bivaku Eccles (3 850 m), který je základním táborem pro výstup po hřebeni
Innominata, Brouillardovým a Frêneyským pilířem. Bivak leží
pod velkou skálou a vejde se do něj jen šest osob, proto byl rozšířen druhou chatou o další čtyři místa.
Přesto bývá v hlavní sezoně plně obsazený a doporučuje se nejprve informovat o počtu volných míst.
První výstup na Mont Blanc z jižní strany se podařil 31. července 1877 Jamesi
Ecclesovi s vůdci Miechelem a Alphonsem Payotem z Chamonix;
odkryli nepoznané končiny, když prostoupili jižní stranou pilíře d’Angle a na Monte
Bianco di Courmayeur přes firnový hřeben tvořící horní část hřebene Peuterey. Na tehdejší dobu
mimořádný výkon. Mezi lety 1877 a 1939 se ho podařilo zopakovat jen dvakrát.
Ale až katastrofa roku 1961 na centrálním Frêneyském pilíři proslavila tuto druhou stranu Mont Blancu
a dramatičnost těchto divokých stěn a pilířů v širokých alpských kruzích. Jedním z aktérů tragédie se
tehdy stal Walter Bonatti. Byl v té době na vrcholu slávy. Po prvovýstupu na západní
pilíř Drus zdolal celý masiv a především Mont Blanc samotný (11 prvovýstupů). S Andreou
Oggionim v roce 1959 prostoupili jako první pilířem Rouge du Brouillard. Velkolepá
skalní túra. Když o dva roky později Francouzi Pierre Kohlmann, Pierre Mazeaud, Robert
Guillaume a Antoine Vieille vyráželi uprostřed noci z bivaku Fourche,
najednou uviděli Bonattiho, o němž se domnívali, že je v Peru, s Oggionim a
jedním zákazníkem, Robertem Gallienim. Francouzi patřili k nejlepším horolezcům té doby;
kromě jiného se jim podařil první zimní prostup Bonattiho pilířem. Bonatti stěnu velice
dobře znal, a tak se dohodli, že půjdou společně. Večer 10. července 1961 dorazili na nejvyšší bod Frêneyského
pilíře, kam se Bonatti dostal už při jednom z dřívějších pokusů. 11. července ve 14 hodin měli na dosah
ruky Frêneyský pilíř, nejdivočejší alpskou výzvu. Ještě několik lanových délek a budou
stát na hřebeni vedoucím k Monte Bianco di Courmayeur. Najednou vypukla bouře, prudká
a nepředvídatelná. Čekali dva dny, choulili se před blesky. Hlavou tloukli do žuly, těla schoulená do
klubíčka, nervy nadranc. Dva dlouhé dny, jeden jako druhý. Z nebe se snášely velké, sametové vločky, stěnu
brzy pokryl led a zahalily ji cáry mlhy. Šedesát hodin vyčkávali na úpatí trhliny, ale obloha se nevyjasnila. Bonatti nařídil
ústup – ústup v bouři a lavinách. Slaňovali jednu lanovou délku za druhou (Bonatti jich napočítal více
než padesát). Pokoušeli se z toho pekla uniknout přes Gruberovy skály. Jenže muži byli
naprosto vyčerpaní a spotřebovali i poslední rezervy sil. Jeden po druhém se hroutí. Jako první umírá
vyčerpáním Vieille, jeden z nejlepších francouzských horolezců, pak Robert Guillaume,
za ním následuje dlouholetý Bonattiho přítel Andrea Oggioni. Kohlmann bojuje
se smrtí jen pár kroků od chaty Gamba. Křížová cesta trvala celý týden. Do údolí se dostali
živí jen tři ze sedmi. Prvovýstup, jehož dokončení si Bonatti a Mazeaud odpřisáhli,
se podaří o necelý měsíc později třem Angličanům pod vedením Chrise Boningtona. Ještě
dvě desetiletí měla uplynout, než průstup extrémním ledovým žlabem korunuje historii této velké stěny.
Dramata a vynikající výkony byly vždy základem legend a dodnes je túra v této oblasti navzdory podpůrným
bivakovým chatám velkým dobrodružstvím. Místní lezení otvírá každému horolezci novou dimenzi.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
20. 8. 1822 - Přes Mont Blanc F. Clissold, vůdce Jean-Marie Couttet, vůdce M. Bossonney, vůdce D. Couttet, vůdce P. Favret, vůdce J. B. Simond |
31. 7. 1877 - Jižní strana přes jižní pilíř d'Angle a dále přes
hřeben Peuterey James Eccles, vůdci Michel Clement Payot, Alphonse Payot |
20. 8. 1919 - Hřeben Innominata
Adolf Aufdenblatten, S.L. Courtaud, E.G. Oliver, Adolphe Rey, Henry Rey |
1940 - Severní Freneyský pilíř
Paolo Bollini, Giusto Gervasutti |
1959 - Červený Brouillardský pilíř
Walter Bonatti, Andrea Oggioni |
29. 8. 1961 - Centrální Freneyský pilíř
C. Bonington, I. Glough, J. Duglosz, D. Whillams |
1965 - Pravý (Boningtonův) Brouillardský pilíř
Rusty Baillie, Chris Bonington, John Harlin, Brian Robertson |
srpen 1971 - Levý Brouillardský pilíř
Ryszard Kowalewski, Janusz Maczka, Wojciech Wroz |
1971 - Sólo Centrální Brouillardský pilíř
Eric Jones |