Liskamm je nejvyšším bodem stejnojmenného masivu. Hlavní vrchol je často označovaný jako Liskamm
Ost, protože asi 2 km západně po hřebeni leží ještě Liskamm West, o 50m nižší.
Oba vrcholy jsou uváděny jako samostatné čtyřtisícovky. Dále se můžeme setkat s tvrdou i měkkou
variantou pojmenování Liskamm - Lyskamm. Měký tvar pochází z italského liscio - hladký, což údajně odkazuje
na hladký hřeben Liskammu. Masiv se nachází v těsné blízkosti Monte Rosy. Celý hřeben
je dlouhý asi 5 km. Severní stěna o výšce 1100m je prošpikována nebezpečnými séraky . I tudy vedou výstupy,
ale drží se linií skalních žeber relativně bezpečných před pádem séraků.
Hřeben Liskammu se nachází na meteorologickém rozhraní a je známý nenadálými a nebezpečnými
zvraty počasí. Jeho hrana je dost ostrá, exponovaná a podemletá nebezpečnými převějemi. Zřejmě i proto
má Lyskamm přezdívku Lidožrout.
Prvovýstup proběhl v r. 1861 na tehdejší dobu neobvyklým expedičním stylem, který dosáhl největšího rozmachu
až o 100 let později v Himalájích. Díky hojnosti táborů, materiálu a času na vrchol následně vystoupila
téměř polovina Británie a Švýcarska - 8 Britů a 6 švýcarských vůdců si tak kromě vrcholu připsalo primát
zdaleka největšího prvodavu na alpské čtyřtisícovce.
CHARAKTER:
- Liskamm je hřeben ve velké nadmořské výšce, mohutné délky a dimenzí
- na sever spadá do hloubky více než tisíc metrů, na jihu jen několik set metrů až k ledovci Lis
- výstup na jednotlivé vrcholy Liskamm východ a Liskamm západ je relativně snadný
- oba výstupy probíhají ve velehorském prostředí a nabízejí nádherný výhled i pohledy do hlubin Oberwallisu
- přechod Liskammu představuje náročnou a dlouhou hřebenovou túru, která za dobrých
podmínek není technicky náročná
„Nebi přísahal, se zemí se oženil.“
Těmito patetickými slovy charakterizuje Liskamm walliský autor knih o horách Ernesto
Perren. Kdo překročí tento hřeben, který je cílem každého horolezce, ten si skutečně musel počínat
jako provazochodec na visutém laně. Balancovat jednou na jižní, ale většinou na severní straně hrany hřebene
bez záchytné sítě nad hlubinou vzbuzující závrať. Dole, daleko pod pohraničním ledovcem, leží chata
Monte Rosa a údolí Mattertal. Za zády masiv Monte Rosa, Signalkuppe a chata
Margherita. Vybrat si tuto nejvýš položenou horskou chatu jako výchozí bod pro přechod Liskammu se
vyplatí. Ladí s grandiózním prostředím, v němž se pak celé hodiny pohybujeme, když se krok za krokem prodíráme
vpřed po hřebeni delším než pět kilometrů. Délka hřebene naznačuje i dimenze této hory. Pět kilometrů
ryzího požitku z panoramatu sahajícího od sedla Lis až k sedlu Felik,
více než pět kilometrů vysoko nad severní stěnou z firnu a ledu prostoupenou strmými skalnatými žebry
z nejlepší žuly tektonické desky Monte Rosa. To však současně znamená pět kilometrů tance nad převějemi,
neustále tvrdě na hraně zlomu. Už několikrát celá lanová družstva zmizela, jako by je jižní stěna spolkla.
Při největší tragédii v roce 1877 zahynuli společně se dvěma anglickými alpinisty Williamem Arnoldem
Lewisem a Noelem Patersonem hned tři vůdci z jedné rodiny: Niklaus, Johann a Peter-Joseph
Knubelovi ze St. Niklausenu. Jak daleko může být zlomová hrana vzdálená od koruny
převěje, to Švýcarům ukázala tragická smrt maratonské běžkyně Franzisky Rochat-Moser v
zimě 2001/2002: záběry zlomové hrany ukázaly, že ležela ještě za vlastní linií hřebene. U Liskammu je
důležité, aby síly vytvářející převěj působily stejnou silou ze severu i z jihu. Severní vítr vyhlubuje
převis zdola. Nahoře na hřebeni je vše hlaďoučké a lesklé – nejspíš proto se hora jmenuje Liskamm (italsky
liscio znamená „hladký“).
Nejlépe se dá linie, kterou se jde po hřebeni, prozkoumat z Ludwigshöhe. Odůvod víc přenocovat
na chatě Margherita, protože odtud je Ludwigshöhe prakticky na cestě
dolů do sedla Lis. Právě tam se doporučuje ještě jednou prověřit podmínky pro přechod
hřebene: vydrží počasí následujících šest hodin? Jak výškový test v chatě Margherita (4
554 m) zapůsobil na zdraví? Jaké jsou sněhové podmínky na hřebeni? Postačí kondice a technické schopnosti
pro plynulý postup v této nadmořské výšce? Prvovýstupci si v roce 1861 mohli dovolit postupovat expedičním
stylem, vynaložit spoustu času a po cestě odložit spoustu nejrůznějšího materiálu. Pro osm Britů a šest
švýcarských vůdců totiž byl západní vrchol konečnou stanicí. Jinak plánovat museli vůdci Jakob
Anderegg a Franz Biner, kteří se se sirem Lesliem Stephenem a Edwardem
N. Buxtonem zaměřili na přechod celého hřebene. Jakob Anderegg a Leslie
Stephen se dobře znali a společně udělali prvovýstupy už na několik čtyřtisícovek, např. na Alphubel.
Ale to, co dokázali v srpnu 1864, bylo prostě senzační. Po přechodu Liskammu 16. srpna přešli do oblasti
Mountet, kde vystoupili jako první na Zinalrothorn krajně exponovaným severním hřebenem,
a jen o něco později stanuli na Jungfrau, kam dorazili západním kuloárem sedla
Rottal. V té době dvaatřicetiletý sir Leslie Stephen, profesor teologie z Cambridge,
přišel, viděl a během několika let dobyl Švýcarské Alpy; pak se oženil a zmizel stejně náhle, jako se
objevil. Doma napsal knihu o svých zážitcích s názvem „The Alps – play - ground of Europe“.
Jako by to byla hračka…
Další příběh: Přímo na východním hřebeni, který je současně i hlavním vrcholem, končí nejznámější cesta
severní stěnou vysokou 1100 m. Je přímá, logická a současně relativně bezpečná. Prvovýstupci Josef
Reinstadler, Ludwig Norman-Neruda a jeho legendární vůdce Christian
Klucker z Engadinu měli před prvovýstupem 9. srpna 1890 spoustu času na studium stěny, jak tvrdil
vůdce a autor knihy Michel Vaucher. Přehlédl však, že Klucker a Norman jen devět dnů
předtím prostoupili jako první Obergabelhorn ze strany Rothornu! Věž
pojmenovaná po Christianu Kluckerovi mezi Wellenkuppe a hlavním vrcholem
tento prvovýstup dodnes připomíná. Celá severní stěna Liskammu je prostoupená záludnými ledovými
balkony. Výstup pod těmito séraky je nemyslitelný. I když je naprostý klid, led pracuje, dochází k pnutí
a náhlému vzniku trhliny, zlomu, a labilní rovnováha celé věže je během sekundy ta tam. Může k tomu dojít
jak v létě, tak i v zimě, čtyřiadvacet hodin denně. Proto se všichni vůdci drží v klasických severních
stěnách na skalních ostruhách a žebrech, jež na několika místech prostupují stěnu. Už pouhý přístup na
úpatí stěny přes krajně složitý hraniční ledovec – jeden z nejnebezpečnějších v Alpách – je akce, která
vyžaduje spoustu zkušeností s ledovci. Kdo chce po hřebeni přejít z východního k západnímu vrcholu, toho
to příliš netrápí. Horizontální vzdálenost mezi oběma vrcholy je jeden kilometr. Široké sedlo mezi nimi
zve ke krátkému odpočinku, protože krátce před západním vrcholem leží klíčové místo v podobě přechodu
přes více či méně zasněžené skály. Když je sníh rozměklý, na nejužším místě jsou dva až tři kroky, které
je nejlepší překonat obkročmo. Ze západního vrcholu (4481 m) se snadno pokračuje přes vedlejší vrchol
(4447 m) dolů do sedla Felik. Za dobrých podmínek a s rychlým družstvem se dá současně
překročit i Castor a stihnout poslední lanovku z Klein Matterhornu dolů do Zermattu.
19. 8. 1861 - Normálka vůdce Jean-Pierre Cachat, William Edward Hall, J.F. Hardy, vůdce Karl Herr, J.A. Hudson, vůdce Franz Lochmatter, vůdce Josef-Marie Perren, vůdce Peter Perren, C.H. Pilkington, A.C. Ramsay, T. Rennison, F. SibsonR.M. Stephensonvůdce Stefan Zumtaugwald |
16. 8. 1864 - Liskamm (W / West), Kompletní traverz obou vrcholů (východ - západ) sir L. Stephenem, Edward N. Buxton a vůdci J. Anderegg a F. Biner |
9. 8. 1890 - S stěna Josef Reinstadler, Ludwig Norman-Neruda, vůdce Christian Klucker |