OKOLÍ

Stojí v prodloužení Aiguille Verte ve střední části kotliny Argentiére a přečnívá na severozápadě ledovec Argentiére a na jihozápadě ledovec Taléfre. Na opačné straně sedla Droites (3 733 m) pokračuje dlouhým hřebenem, který se táhne od Courtes (3 856 m) až k Aiguille de Triolet (3 870 m) a k Mont Dolent (3 823 m).

SEVERNÍ A JIŽNÍ STĚNA

Člověk těžko najde dvě natolik odlišné stěny, jaké se vyskytují na tomto vrcholu, korunovaném dlouhým zubatým hřebenem se dvěma hlavními vrcholy: západním s výškou 3 984 m a východním, který představuje nejvyšší bod hory. Severní stěna magicky přitahuje pohled každého, kdo se ocitne na jejím úpatí: tisíc metrů vysoká ledová stěna lemovaná dvěma skalními pilíři. Tato jasně členěná stěna patří k nejvýznamnějším alpským vrcholům. Jižní stěna nad ledovcem Taléfre působí méně stroze (její výška sahá od 400 do 600 metrů).

TROCHA HISTORIE

Ačkoli vrchol, proslavený jako naleziště krystalů, probádali hledači krystalů už v 18. století, první oficiální výstup na západní vrchol se uskutečnil až 16. července 1876. Provedl ho slavný Coolidge v doprovodu svého neoddělitelného průvodce Christiana Almera staršího a jeho syna. Východní vrchol, považovaný za náročnější [poměrně obtížný (ZS) s úseky 3c, byl překonán o několik dnů později, 7. srpna, Th. Middlemorem, H. Cordierem, J. Oakley Maundem, J. Jaunem a A. Maurerem. Oba výstupy představují Normální cestu na Droites a současně i sestupovou trasu pro ty, kteří vystoupí severní stěnou. Kvůli velké nestabilitě bloků na mnoha místech jsou namáhavé a nebezpečné. I zde jsou skoby spíše vzácností, a proto jsou oba vrcholy vyhrazeny jen velice zkušeným horolezcům, kteří mají cit pro terén a umí zvolit nejsnazší a nejbezpečnější cestu.

TRAVERZY VRCHOLŮ

Další klasickou túrou je malý přechod Droites, který se dá podniknout oběma směry. Oba vrcholy sice leží jen 500 metrů od sebe, ale občas je nutné kličkovat, vystupovat k zářezům a přecházet z jedné strany na druhou, a tak si cesta obtížnosti 3b vyžádá minimálně 5 hodin. 17. srpna 1904 ji poprvé prošli L. Distel a H. Pfann, a to směrem z východu na západ. 15. srpna následujícího roku (1905) se Emilu Fontainemu s Jeanem Ravanelem a Léonem Tournierem podařil „velký“ přechod ze sedla Droites až k sedlu Verte. Tato patnáctihodinová túra je nejelegantnější cestou na této mimořádné čtyřtisícovce.

SEVERNÍ STĚNA, MOŽNOSTI A HISTORIE VÝSTUPŮ

Ale ty největší výzvy severní stěny jsou ještě stále otevřené. Severní stěna je považována za jednu z nejkrásnějších stěn v Alpách a často je srovnávána se severními stěnami Nesthornu a Grandes Jorasses. Skládá se ze dvou úseků, severní a severovýchodní stěny, které navzájem odděluje velký severovýchodní pilíř. Stěnou vede velký počet cest (do dnešního dne více než dvacet), ledových výstupů, kombinovaných a dokonce i skalních výstupů, vesměs samé významné počiny. Historie této stěny začíná v roce 1930 a končí až na konci devadesátých let minulého století. Zahajuje ji severovýchodním kuloárem Francouz Jacques Lagarde v doprovodu Bobiho Arsandauxe. Lagarde není žádný nováček, má za sebou působivé prvovýstupy, např. severní stěnu Plan a Couloir en Y na Aiguille de Verte, ale průstup touto tisíc metrů vysokou stěnou se sklonem více než 60° dokončí až na šestnáctý pokus. Tento mistrovský kousek navíc zvládá beze skob nebo ledovcových šroubů, sám, cepínem s dřevěnou rukojetí pevně zakotveným ve skále a těžkými, kovanými mačkami. Díky enormnímu pokroku v oblasti techniky a vybavení se Couloir Lagarde, jak se cesta jmenuje, později stává klasikou. Od sedmdesátých let se leze hlavně v zimě, aby se lezci vyhnuli padajícím kamenům, a během jednoho dne, od stanice lanovky Grands Montets.

Za dalších dvacet let byly vytvořeny dvě další cesty, 20. a 21. července 1935 pilíř Tournier Ch. Authenacem a Fernandem Tournierem a 14. a 15. července 1953 severní pilíř Jeanem Couzym a R. Salsonem. Velký ledový žlab uprostřed stěny se smíšenými úseky lezení však zůstal nedotčený. Tento velkolepý prvovýstup se podařil od 5. do 7. září 1955 Philippu Cornuauovi a Maurici Davaillemu. Cesta byla v letech od 2. světové války do roku 1968 považována vzhledem k technickým možnostem té doby za nejtěžší ledový a smíšený výstup v Alpách, jak uvádí průvodce Vallot. Tenkrát se takřka neznámým prvovýstupcům vyčítalo, že byli příliš pomalí. Jenže v tehdejších podmínkách – bez ledovcových skob, bez dnešní techniky a vybavení – se tato stěna bez možnosti návratu dala zvládnout jen „přiměřeným tempem“. Philippe Cornuau napsal o této cestě, kterou po smrti Davailleho na Mont Blancu v roce 1957 věnoval právě jemu, v časopise klubu Alpin Français („Montagne et Alpinisme“, únor 1956):

„V úterý dopoledne vylezl každý z nás na pilíři jednu lanovou délku. Terén se mi v podstatě líbil, ale ukázalo se, že to není jen tak. Stěna je příliš strmá a pokrývala ji slabá vrstva ledu, takže skála byla oblá, bez chytů a stupů. Hroty byly vzácností. Uhnuli jsme znovu na firnové pole, jehož sklon se před skalním prahem ještě zvětšil. Nebyl jsem na tom zrovna dobře, protože se mi nepodařilo zotavit z námahy předchozího dne tak, jak jsem si představoval. Amatéři, jak každý ví, nejsou zrovna dobří ve vysekávání stupů, a tak jsme na vytvoření stupu potřebovali více úderů cepínem, než bylo nutné. Už jsem toho měl po krk. Davaille prohlásil, že půjde po zbytek dne jako první. Pustili jsme se ledovým kuloárem, jaký jsem ještě nikdy neviděl. Zvládl jsem s mačkami slavný kuloár Contamine/Lachenal na Triolet i pár dalších. Tenhle žleb byl kratší (dvě nebo tři lanové délky), ale bylo to něco úplně jiného; jen tu a tam byly rozesety chyty a stupy. Tenhle žebřík měl prostě hodně málo příček. Místa, kudy klouzal dolů sníh, byla vysloveně nepříjemná; v strmém žlabu se proměnila v kanály, které nás zasypávaly jako vodopády, takže jsme se museli neustále zastavovat.“

Až když Reinhold Messner v roce 1969 proletěl touto cestou sólo jako kometa za 8 hodin, ztratila část svého mýtu…

Dnes se člověk na Les Droites dostane na lyžích od lanovky Grands Montets nebo z chaty Argentičre za necelých 45 minut a lezou se jak na jaře, tak i v zimě. Navzdory velkému počtu cest tato hora neztratila na významu. Všechny místní výstupy patří k vážným túrám.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED

16. 7. 1876 - Západní vrchol W. A. B. Coolidge, Christian Almer a Ulrich Almer

7. 8. 1876 - Východní vrchol Thomas Middlemore, John Oakley Maund, Henri Cordier, Johann Jaun, Andreas Maurer

31. 7. 1930 - SV stěna, kuloár Lagarde Jacques Lagarde, Bobi Arsandaux

10. 9. 1955 – Severní stěna Philippe Cornuau, Maurice Davaille

21. 7. 1935 - SV pilíř, zvaný též pilíř Tournier, s obcházením spodní části Fernand Tournier, Charles Authenac

1971 - SV pilíř, zvaný též pilíř Tournier, direkt. Sylvain Jouty, Claude Deck