Lagginhorn

Horská oblast

Weissmies

Horská skupina

Walliské Alpy

Země

Švýcarsko

Souřadnice

46°9′26″N 8°0′11″E

643601 / 111906

Prominence

511 m
Lagginjoch (3 499 m)

Izolace

3,3 km
Weissmies

KUDY KAM

Zatímco v jiných horských vesnicích není pochyb o tom, kde jsou hory a kudy údolí vede do nižších poloh, v Saas Fee je tomu jinak. Mohutný věnec čtyřtisícovek údolí zdánlivě uzavírá jak na jihu a západě, tak i na severu a východě. Návštěvníku stojícímu na náměstí není vůbec jasné, odkud vlastně přišel. Hory jsou ze všech stran. Ukazatelem cesty z velkého amfiteátru je Lagginhorn. Abychom se dostali do údolí Rhôny, musíme kolem něj. Bylo tomu tak v dobách, kdy lidé putovali po cestách z Gsponu vysoko nad údolím do zadní části údolí Saas, a je tomu tak dodnes, i když úbočí údolí zpřístupnily silnice. Lagginhorn se dá klasifikovat spíš jako snadná
čtyřtisícovka. Normální cesta přes západojihozápadní hřeben nepřipraví – minimálně při výstupu – žádné potíže. Jako dezert se nabízí přechod Fletschhornu nebo velkolepý, exponovaný jižní hřeben. Ze sedla Laggin se za prvních ranních paprsků vystoupí na uzoučký hřeben připomínající žiletku. Skála, solidní rula, je drsná a pevná, cesta je značně vzdušná. Po přelezení mohutné věže se dorazí na „druhý vrchol“ vysoký 3 971 m. Pak následuje traverz na lavní vrchol, při němž je třeba nejdříve překonat jakousi zeď a zářez. Nezapomenutelný je pohled na obě strany do hlubin na údolí Saas a Laggin, ležící v hloubce asi 1 400 m. Jedno z nejkrásnějších a nejdelších lezení v takové výšce.

RISKANTNÍ VÝSTUP

V údolí Saas se dá občas zaslechnout ještě jiné označení hory, které je uvedeno i na starých mapách: Laquinhorn. Tajemné jméno, které se vyslovuje s jistými obavami, protože Lagginhorn je známý svou nevypočitatelností. Každé léto k němu několikrát vylétá vrtulník se záchrannou osádkou SAC. Neustále dochází k poměrně těžkým úrazům, které se zpravidla přihodí na údajně snadné „normálce“. Zmiňují se o tom i průvodce: „V horní části jsou skály lámavé, a když namrznou, terén je riskantní.“ Rozhodně nepřehánějí, když cestu charakterizují takto: je strmá a skály jsou uvolněné. Obtíže se zvyšují, když napadne čerstvý sníh nebo když skály zledovatí.
K opakovaným úrazům na Lagginhornu dochází většinou při sestupu. Výstup po hřebeni není nijak obtížný, protože horolezec je předkloněný dopředu a obličej má blízko skály. Jeho zorné pole není ničím omezené, může se bezprostředně soustředit na další kroky, opatrně se vyhýbat volným blokům a jemně stoupat do míst, kde skála vypadá pevněji. Při sestupu je to jiné: sklon svahu směřuje od horolezce. Stačí pohled do hlubiny, nepatrná psychická nesoustředěnost nebo dokonce zaváhání. Obtížnější je i odhad kvality stupu. Navíc je síla dopadu nohy při sestupu vyšší než při výstupu a udržet rovnováhu je obtížnější. K tomu se přidávají i psychické a fyzické prvky. Sestup je ukončením dlouhé túry, která začala omnoho hodin dříve za studené noci. Únava je bezpochyby větší než při výstupu a způsobuje jisté ochabnutí reakcí, někdy dokonce nebezpečnou lhostejnost. Po euforii vyvolané dosažením vrcholu motivace klesá – už se „jen“ vrátit do chaty, a to co nejrychleji. Den většinou pokročil, každým krokem se schází do vyšších teplot, sníh měkne, stálým průvodcem je žízeň. Za těchto okolností může být strmý, nesoudržný, zasněžený nebo zledovatělý svah značným rizikem. Proto je při takových tzv. jednoduchých túrách nutné přikládat sestupu enormní význam. Hora totiž končí až v údolí.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED