Grande Pilier d'Angle

Horská oblast

Mont Blank

Horská skupina

Masiv Mont Blank

Země

Itálie

Souřadnice

45°49′40″N 06°52′48″E

556304 / 75263

Prominence

35 m
sedlo k Mont Blanc de (di) Courmayeur (4 208 m)

Izolace

,7 km
Mont Blanc de (di) Courmayeur

POPIS STĚNY

Grand Pilier d’Angle připomíná diamant zasazený ve věčném sněhu. Nádherný pilíř, jehož stěny kolmě spadají na severovýchodě, východě a jihovýchodě do hloubky 900 metrů do západní části kotliny ledovce Brenva. Na jižní straně je pilíř mnohem méně působivý. Stěna přesahuje o pouhých 300 metrů plató horního ledovce Frêney. Pilier d’Angle tvoří společně s hřebenem Peuterey, který se zvedá nad ním, pozoruhodný celek na cestě k vrcholu Mont Blancu. Na jeho nejpůsobivější straně trůní vysoko nad údolími a ledovci vlastně tři pilíře d’Angle. Každá ze tří stěn má totiž svůj vlastní charakter. Severovýchodní stěna je kombinovaný terén, krutý a strmý. Horní část pokrývá ledovec se strmým žlabem (více než 60°). Najdeme tu i velkolepé ledové žlaby. Východně od tohoto kuloáru a pod skalním prahem leží ledovcové pole kosočtvercového tvaru s několika skalními žebry, které se táhne až ke skalní rozsedlině. Východní stěna je vypouklá. V její severovýchodní části jsou skalní žebra a ledovcový kuloár, střední část tvoří takřka výhradně kombinovaný terén. Východojihovýchodní stěna připomíná mohutnou skalní pevnost vyčnívající do kuloáru vedoucího do sedla Peuterey. Pilier d’Angle je kvůli své velikosti a obtížnosti často srovnáván se severní stěnou Matterhornu, i když je poněkud nižší (900 metrů na rozdíl od 1000 metrů na Matterhornu). Všechny cesty končí na hřebeni Peuterey. Ale ať si zvolíte kteroukoli z nich, přelezením pilíře výstup zdaleka nekončí. Ve skutečnosti je nutné absolvovat dvě túry, což vrcholu dodává mimořádné pikantnosti.

PRVOVÝSTUP

Vrchol pilíře d’Angle je vlastně firnový hřeben posázený skalními věžemi. Jeho nejvyšší bod leží západně od stěny ve výšce 4 308 m a ční nad západní část strmého ledovce. Nižší vrchol leží ve výšce 4 243 m a tvoří spojnici s hřebenem, který není ničím jiným než horní částí hřebene Peuterey. Jednoduchá možnost sestupu neexistuje. Prvními, kdo Pilier d’Angle probádali, byli James Eccles s Alphonsem a Michelem Payotovými při prvovýstupu jižní stěnou 30. a 31. července 1877. Jako druhé sem dorazilo lanové družstvo, které tvořili Paul Güssfeldt, Emile Rey, Christian Klucker a César Ollier. Při prvním přechodu hřebene Peuterey dorazili na vrchol za čtyři dny (14. až 17. srpna 1893).

HISTORICKÉ VÝSTUPY

Historie prvovýstupů na hřeben Peuterey a Pilier d’Angle se překrývá. Tento mohutný hřeben, který začíná úplně dole v údolí Veni, je jedním z nejdelších a nejslavnějších v Alpách, je vyvrcholením života každého horolezce. Celých 3 400 metrů lezení, občas ve skále, jindy zase v ledu, k tomu několik mimořádných slaňování. První přechod celého hřebene se podařil od 24. do 26. července 1953 Němcům R. Hechtelovi a G. Kittelmannovi, první sólo přechod provedl Francouz René Desmaison – jméno, které v Alpách není neznámé. Desmaison překonal za tři dny od 10. do 12. srpna 1972 jižní hřeben Noire a poté Dames Anglaises, Aiguille Blanche de Peuterey, Grand Pilier d’Angle a Monte Bianco di Courmayeur. O několik měsíců později (od 22. do 26. prosince 1972) přešel přes tento nebeský žebřík v zimním sněhu a za velkého chladu francouzsko-italský tým ve složení Louis Audoubert, Michel Feuillerade, Marc Galy, Yannick Seigneur a bratři Arturo a Oreste Squinobalovi. V roce 1990 dokázal Alain Ghersen spojit několik výstupů na velké stěny: americkou Direkte na Drus, Walkerův pilíř v severní stěně Grandes Jorasses a celkový přechod hřebene Peuterey. Pilier d’Angle však vždy zůstává na okraji zájmu médií. Prvním, kdo se odvážil do tohoto světa kombinovaného terénu a extrémně náročných skalních cest, byl Walter Bonatti. Pro mnoho lidí zůstane největším horolezcem všech dob. Na Mont Blancu vytvořil celých jedenáct nových výstupů, z toho tři na pilíři d’Angle. Popis v jeho knize „Hory mého života“ potvrzuje pověst této hory.

„Čím více informací jsem o této ledovcové záležitosti získával, tím větší bylo mé přesvědčení, že severní stěna pilíře spojuje největší obtížnosti, na které se dá ve vysokohorském terénu narazit – pokud se prostupuje podle mého kritéria, které předpokládá průchod mezi dvěma velkými strmými ledovci. Tato stěna je určitě tím nejdivočejším a nejnebezpečnějším smíšeným terénem, s nímž jsem se v Alpách setkal. Hladké a často převislé skalní police zcela potažené ledem nebo špatně držícím sněhem se střídají se strmými ledovými svahy, o něž se tříští séraky a sněhové převěje, které lezce neustále ohrožují. Tisíce výškových metrů, které člověk musí překonávat v obrovském, temném a chladném trychtýři s minimem světla – to vše budí hrůzu. Na této cestě hrají rozhodující roli povětrnostní podmínky. Koho v první třetině lezení zastihne bouře nebo náhlé oteplení, ten se nemůže vrátit. Buď rychle vystoupí nahoru, nebo zůstane – ve výšce asi 4000 metrů – vmoci živlů amusí počítat s chladem a lavinami. Tato stěna byla dlouho poslední a nejnevlídnější hradbou, kterou se Mont Blanc bránil proti svému probádání.“

MODERNÍ VÝSTUPY

Později této hoře složil poklonu i jiný horolezec: Patrick Gabarrou, francouzský vůdce, kterého ve Francii přezdívají „Attila z Mont Blancu“ a jen na této hoře vytvořil čtrnáct nových cest. V roce 1984 společně s Françoisem Marigny udělal cestu „Divine Providence“, která obsahuje pasáže, jež jsou ještě dnes hodnoceny jako 7b, a to ve více než 4 000 metrech (první přelez Thierry „Turbo“ Renault a Alain Ghersen, první sólo výstup Christophe Lafaille). Že jedna z jeho prvních cest na Pilier d’Angle se sklonem více než 60°, přelezená společně s Cosimem Zappellim, byla překonána na lyžích (Francouzem Françoisem Tardivelem, ale po třech slaněních), to Bonattiho určitě pobavilo. Pilier d’Angle byl vždy horou velkých výzev. Později zde bylo vytvořeno více než deset nových cest a lanové družstvo Cecchinel-Nominé si právě tento pilíř zvolilo k testování moderních ledovcových pomůcek.

PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED