Grand Combin je gigantický ledovcový masiv. Nachází se na něm 4 vrcholy:
Grand Combin
de Grafeneire (4 314 m)
Grand Combin
de la Tsessette (4 135 m)
Aiguille du Croissant (4 260 m)
Grand Combin de la Valsorey (4 184 m)
V seznamu čtyřtisícovek bývají uvedeny hned 3 z nich a úplně všechny se dají zvládnout v rámci
jedné parádní túry. Okraje masivu ze severní strany tvoří ledovcový zlom. Právě pod ním vede
úsek zvaný Corridor, který je sice turisticky snadný, zato celkem morálový, protože nikdo nikdy
neví, kdy se urve další sérak. Co se týká geologie, masiv je složený z krystaliských břidlic a mramoru
prorostlých rulou. Skála zde není nijak kvalitní, zlí jazykové (nebo realisté) nazývají celou horu
haldou oblázků.
Grand Combin stál delší dobu na okraji lezeckých zájmů v Alpách. I v provýstupech panuje
menší chaos. Někdy se uvádí výstup z roku 1857, ale ten skončil na předvrcholu Aiguille du Croissant.
Hlavního vrcholu bylo dosaženo až v r. 1859.
CHARAKTER:
- mohutná hora mezi Monte Rosou a Mont Blancem se třemi oficiálními
vrcholy
- cestu k velkolepému vrcholu blokují séraky nebo skalní hřebeny mizerné kvality
- hora jen pro zkušené horolezce
„Pomodlit se a vzhůru.“ To jsou slova Benjamina a Maurice Felleyových a Jouvence
Brucheze, lovců z údolí Bagnes, která vyřkli, když se 20. července 1857 vydali
dobýt Grand Combin. Neboť tam je sice neočekávala žádná „combe“ neboli strž – a na tom
se dodneška nic nezměnilo –, ale zato se museli v polovině cesty mezi chatou a vrcholem utkat s pověstným
„corridorem“: průchodem pod gigantickým ledovým zlomem. Čtyři sta výškových metrů je nutné překonat na
této protáhlé terase, polovinu z toho ve „výbušné oblasti“, jak se vyjádřil Helmut Dumler v
klasické knize „Alpské čtyřtisícovky“. Při průchodu jsou nervy patřičně napjaté: sebemenší
šramot člověku projede až do morku kostí, dýchá mělce a rychle a nohy se brzy překyselí. Riziko se dá
zmírnit, protože v parném poledni hrozí padající séraky víc než brzy ráno. Dalším „záchytným bodem“ v
pravém smyslu slova jsou případné zbytky spadlých séraků. Zbývající riziko je podstatně menší, ale ani
tato sázka se už několikrát nevyplatila: například v roce 1960, kdy pod padajícím sérakem našli smrt čtyři
členové sekce SAC Weissenstein.
Chata Panossière nese jméno tragicky zemřelého horského záchranáře Françoise-Xaviera
Bagnouda, syna zakladatele Air Glacier a hraběnky Albiny du Boisrouvray,
který se v roce 1986 v pouhých 24 letech zřítil se svým vrtulníkem na poušť v Mali. Do té doby nejmladší
profesionální pilot letadel a vrtulníků v Evropě provedl více než tři sta záchranných letů. Jeho matka,
která je spřízněná s monackou knížecí rodinou, založila nadaci, s jejíž finanční pomocí bylo např. v Sittenu
vybudováno vysoce moderní záchranné středisko.
Možná to jsou právě tyto příběhy, které hoře propůjčily nimbus tajemna a nebezpečna. Méně riskantní alternativa
vede z místa nazývaného Snídaně (Frühstückplatz) přes strmou severozápadní stěnu přímo k vrcholu. Žádný
velký problém, kdyby úplně nahoře nebyl ještě další kus ledu, který za určitých okolností může způsobit
značné problémy. S přibývajícím táním ledovců tento problém spíš roste, než aby se zmenšoval.
Grand Combin není osamělý horský štít, ale masiv, obrovský val z krystalických břidlic
a mramoru prostoupený rulami tzv. sivies-mischabelské desky. Po menším „výletu“ ke Combin de la
Tsessette (4 141 m) se dojde po krátkém, strmém stupni pokrytém firnem k Aiguille du
Croissant (4 250 m). Odtud už to není daleko k hlavnímu vrcholu, Combin de Grafeneire (4
314 m). Poslední horou tvořící masiv je Combin de Valsorey (4 184 m), který leží úplně
na západě. Když člověk obdivuje výhled, teprve si uvědomí centrální polohu tohoto ledového obra. Jako
soudce v soutěži krásy stojí uprostřed mezi Mont Blancem a Monte Rosou.
Přitom tím nejkrásnějším v celé zemi je právě on… Schovávat se rozhodně nemusí. Z Unterwallisu působí
jako nesmírně vzdálený sněhový dóm, z Oberwallisu a Bernské vysočiny trůní na obzoru v celé své mohutnosti.
Je nepostradatelným referenčním bodem k určování jednotlivých vrcholů.
Od jihu je Grand Combin úplně jiná hora. V Aostě se zdá být na dosah ruky navzdory takřka
dvacetikilometrové vzdušné vzdálenosti. Prostupuje jím skála a tyčí se strmě a ostře do výše. A přesto
právě odtud vede na vrchol objektivně bezpečná cesta, hřeben Meitin. Výchozím bodem je
chata Valsorey. Už cesta k ní je sama o sobě horskou túrou – a krásnou. Z Bourg-St-Pierre vede
cesta kolem mladšího brášky Grand Combinu, Mont Vélant, a pak přes louky
a morény k chatě. Leží ve výšce 3030 metrů – komfortní výchozí poloha k útoku na vrchol. Provoz v chatě
začíná v polovině března. Z této strany je totiž Grand Combin přístupný i pro skialpinisty.
Přes
firnová pole se od chaty dojde snadno do sedla Meitin ve výšce 3 611 m. Skialpinisté
sjíždějí severní stranou k místu zvanému Snídaně (Frühstückplatz). Vysokohorští turisté
prostoupí třemi výšvihy hřebene Meitin na Combin de Valsorey. Tento
hřeben má místy obtížnost tři, terén je částečně lámavý, takže ani tento výstup není tak úplně bez rizika.
Své mouchy má i varianta jižní stěnou přes Plateau du Couloir. Především strmý traverz
od odbočky pod sedlem Meitin na Plateau du Couloir není hračka – hlavně
při sestupu, když už sníh změkne. Další klasické cesty na Grand Combin nejsou. Kvalita
skály je příliš špatná. „Halda oblázků,“ konstatoval
známý alpinista Michel Vaucher. Ale Grand Combin v tom není sám: z dáli
zdraví Matterhorn ...