Alpy 4000

Dente del Gigante / Dent du Géant (Pointe Graham)

4014 m C
Horská oblast
Grandes Jorasses
Horská skupina
Masiv Mont Blank
Země
Francie, Itálie
Souřadnice
45°51′43″N 6°57′6″E
562177 / 79041
Prominence
139 m
sedlo k Aiguille de Rochefort (3 875 m)
Izolace
1,2 km
Dôme de Rochefort
Prvovýstup
20.07.1882
(29. 7.) vůdce Jean-Joseph Maquignaz, vůdce Baptiste Maquignaz, vůdce Daniel Maquignaz, Alessandro Sella, Alfonso Sella, Coradino Sella, Gaudenzio Sella
ÚVOD

Dent du Géant je bezpochyby jedním z charakteristických vrcholů masivu Mont Blanc. Se svými 4 014 metry výšky tento obelisk z rudé ortožuly, čnící strmě k obloze, tvoří působivý kontrast k zubatým skalním břitům Aiguilles Marbrées a hřebeni Rochefort, které ho ohraničují. Na rozdíl od krystalických břidlic sousedních vrcholů se vyznačuje nádherně pevnou skálou. Dent du Géant patří k hraničnímu hřebeni, který sahá od jihovýchodní stěny Mont Blancu až k Mont Dolent. Dvojitý vrcholek Dent du Géant tvoří Pointe Sella (4 009 m) a Pointe Graham (4 014 m).

Ačkoli dnešní Normální cesta vede v podstatě jihozápadní stěnou a v jižní stěně jsou obtížné, ale krátké cesty, nepřesahující výšku 200 metrů, jméno této překvapivé hoře dala její severní strana, která měří více než tisíc metrů. Od 18. století fascinuje malíře svými jasnými tvary. Emile Fontaine napsal na začátku 20. století následující věty, které dodnes neztratily na aktuálnosti: „Při pohledu ze sedla Géant stejnojmenná jehla připomíná ukazovák vyčnívající z pěsti – ovšem v jiných dimenzích.“

TROCHA HISTORIE

Tvar hory byl tak působivý, že se horolezci nejdříve pokoušeli zdolat jiné vrcholy, než se odvážili k prvnímu pokusu. Až v roce 1871, když už byly zdolány Aiguille Verte a Grandes Jorasses, podnikl E. R. Whitwell s bratry Lauenerovými, pocházejícími z Lauterbrunnenu, jako vůdci tři marné pokusy ze všech stran. O čtyři roky později se lanové družstvo dostalo až sto metrů pod vrchol. Ale zastavily je plotny, na něž horolezci technicky nedorostli. Charles Stratton, slavný vůdce z Chamonix a prvovýstupce na Petit Dru, udělal také několik pokusů o sólo výstup, ale na kompaktních plotnách pokaždé ztroskotal.

Ještě v roce 1877 představoval Dent du Géant skutečnou výzvu. Italské týmy se pokoušely pomocí speciálního zařízení vystřelit lano do vrcholového zářezu, ale vítr ho odfoukl jiným směrem, čímž zmařil i tento první pokus s umělou pomůckou. V roce 1880 se výzvě postavila slavná dvojice Mummery a Burgener. Prostoupili jihozápadní stěnou a dostali se až pod řadu kompaktních ploten, které se dnes jmenují Burgenerovy plotny. Na plošině pod tímto klíčovým místem výstupu, se odehrála jedna z nejdůležitějších událostí v historii horolezectví. Elitní horolezec Albert Frederick Mummery a jeden z nejlepších horských vůdců Alexander Burgener se pokoušeli v létě roku 1880 o prvovýstup na prestižní dosud nedostoupený vrchol. Dostali se jihozápadní stěnou až pod plotny, ale dál to vlastními silami nešlo. Bylo by třeba zatlouct několik skob, ale to Mummery, dnes považovaný za otce sportovního lezení, odmítl a raději se vrátil. Podle tradice měl prohlásit: "Absolutně nedostupné férovými prostředky." To je považováno za horolezecký imperativ dodnes - „absolutely inaccessible by fair means“

Mělo trvat ještě dva roky, než se k hoře vypravili z pověření bratrů Sella sourozenci Jean Joseph, Battista a Danielle Maquignazovi. Strávili čtyři dny přípravou věže. Zatloukli velké železné skoby, rozvěsili více než sto metrů fixních lan, připevnili dlouhé dřevěné tyče a vysekali chyty a stupy. Alpine Club je dokonce podezříval, že k trhání skály použili i střelný prach. 28. července dolezli se zadavateli zakázky na západní vrchol, který je o pět metrů nižší. Velice brzy bylo slyšet všelijaké komentáře tohoto v každičkém ohledu mimořádného výstupu. Velice ostře bylo kritizováno použití umělých prostředků, ale lana ve stěně zůstala, stejně jako lana na hřebeni Lion na
Matterhornu. O tři týdny později vylezli na nejvyšší bod W. W. Graham a jeho vůdci Alphonse Payot a Auguste Cupelin. Tento výstup však nebyl uznán za prvovýstup. V dějinách výstupů tak jsou za vlastní vítěze považováni bratři Maquignazové z Valtournanche.

Jejich cesta se mezitím stala Normální cestou. Bez fixních lan by se její klasifikace pohybovala mezi čtyřkou až pětkou, ale takto se každý může v kolmých plotnách, kde už je výška a chlad důkladně cítit, prostě vytáhnout za lano. (Do cesty by se nemělo nastupovat příliš časně, aby sestupující lezci nebránili ve výstupu lezcům stoupajícím; vhodnější je slanit na jižní straně.) Severní stěnou vede jediná cesta s uměle vytvořenými úseky. 20. července 1900 ji vytvořili tři horolezci bez doprovodu vůdců: H. Pfannl, T. Maischberger a F. Zimmer. Je to velmi krásné lezení střední obtížnosti. Za zmínku stojí také krátká (160 m) cesta s mnoha místy klasifikace A1, kterou vytvořili 28. července 1935 H. Burgasser a R. Leitz v jižní stěně.

KORUNA Z MADON

Ať si člověk vybere kteroukoli cestu, vnímá pocit skutečného štěstí, když stojí na několika metrech čtverečních vedle postavy Madony, kterou na vrchol dopravili vůdci z Courmayeuru – je to jediná Madona vmasivu Mont Blanc umístěná nad úrovní čtyř tisíc metrů. Se svými „sestřičkami“ na Drus, Grépon, Tour Ronde, Mont Dolent a Aiguille Noire de Peuterey tvoří hroty jakési koruny vytvořené z Madon. Tradice v horolezeckých kruzích vyžaduje, aby vůdci každé dva roky složili šesti Madonám poklonu a svěřili sebe i své rodiny pod jejich ochranu. První Madona byla na Dent du Géant umístěna roku 1904. V mezičase byla už několikrát nahrazena, protože
vrchol je určitě nejlepším hromosvodem v horském masivu. Stačí se podívat na hlavu místní sochy, aby se o tom člověk přesvědčil. Zásahy bleskem v ní zanechaly díru velikosti pěsti. Normální cesta není sice obtížná, ale za bouře může být krajně nebezpečná.

TRAGICKÝ VÝSTUP

Emile Fontaine popisuje svůj tragický výstup ve Zpravodaji klubu Alpin Lyon: „Skalní hroty vydávají zvláštní tón, zvuk, který rezonuje mezi bručením a pískáním… Vlasy, vousy, obočí praskají, jako by hořely. Vítr ti bezmála serve čepici naraženou až na uši. Nepomůže nic jiného, než ji uvázat provazem pod bradou. (…) Jeden z nás navrhl, abychom se zastavili a ukryli se do jakéhosi výklenku, ale ostatní jsou proti; to znamená, že pokračujeme dál, aniž bychom ztratili jedinou sekundu, chceme co nejrychleji utéci z toho strašlivého vrcholu. (…) Pískání co chvíli připomíná zvuk, který vydává silně stlačená tekutina, když uniká ven jemnou trhlinou; člověk má pocit, že celý obal hory je pod tlakem, který uniká ze všech trhlin.“ Jeden ze dvou vůdců, Joseph Simond, je v severozápadní stěně zasažen bleskem a umírá. Na této jehle mezi nebem a zemí, které nezná hranic, má počasí a jeho předpověď rozhodující význam.


PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED

28. 7. 1882 - JZ stěna - Normálka, západní vrchol 
Jean Joseph Maquignaz, Baptiste Maquignaz, Daniel Maquignaz. Pointe Sella
20. 8. 1882 - JZ stěna - Normálka, hlavní vrchol
W. W. Graham, vůdci Auguste Cupelin, Alphonse Payot
20. 7. 1900 - Severní hřeben, bez umělých pomůcek 
Heinrich Pfann, Fraz Maischberger, Thomas Zimmer
28. 7. 1935 - J stěna, i zde s použitím umělých pomůcek 
Herbert Burggasser, Rudi Leitz

MAPA
Členství v:
Spolupráce s:
Partneři