Dent du Géant je bezpochyby jedním z charakteristických vrcholů masivu Mont Blanc.
Se svými 4 014 metry výšky tento obelisk z rudé ortožuly, čnící strmě k obloze, tvoří působivý kontrast
k zubatým skalním břitům Aiguilles Marbrées a hřebeni Rochefort, které
ho ohraničují. Na rozdíl od krystalických břidlic sousedních vrcholů se vyznačuje nádherně pevnou skálou. Dent
du Géant patří k hraničnímu hřebeni, který sahá od jihovýchodní stěny Mont Blancu až k Mont Dolent. Dvojitý
vrcholek Dent du Géant tvoří Pointe Sella (4 009 m) a Pointe Graham (4
014 m).
Ačkoli dnešní Normální cesta vede v podstatě jihozápadní stěnou a v jižní stěně jsou
obtížné, ale krátké cesty, nepřesahující výšku 200 metrů, jméno této překvapivé hoře dala její severní
strana, která měří více než tisíc metrů. Od 18. století fascinuje malíře svými jasnými tvary. Emile
Fontaine napsal na začátku 20. století následující věty, které dodnes neztratily na aktuálnosti: „Při pohledu ze sedla Géant stejnojmenná jehla připomíná ukazovák vyčnívající z pěsti – ovšem v jiných dimenzích.“
Tvar hory byl tak působivý, že se horolezci nejdříve pokoušeli zdolat jiné vrcholy, než se odvážili k
prvnímu pokusu. Až v roce 1871, když už byly zdolány Aiguille Verte a Grandes Jorasses,
podnikl E. R. Whitwell s bratry Lauenerovými, pocházejícími z Lauterbrunnenu,
jako vůdci tři marné pokusy ze všech stran. O čtyři roky později se lanové družstvo dostalo až sto metrů
pod vrchol. Ale zastavily je plotny, na něž horolezci technicky nedorostli. Charles Stratton,
slavný vůdce z Chamonix a prvovýstupce na Petit Dru, udělal také několik
pokusů o sólo výstup, ale na kompaktních plotnách pokaždé ztroskotal.
Ještě v roce 1877 představoval Dent du Géant skutečnou výzvu. Italské týmy se pokoušely
pomocí speciálního zařízení vystřelit lano do vrcholového zářezu, ale vítr ho odfoukl jiným směrem, čímž
zmařil i tento první pokus s umělou pomůckou. V roce 1880 se výzvě postavila slavná dvojice Mummery a Burgener.
Prostoupili jihozápadní stěnou a dostali se až pod řadu kompaktních ploten, které se dnes jmenují Burgenerovy
plotny. Na plošině pod tímto klíčovým místem výstupu, se odehrála jedna z nejdůležitějších událostí
v historii horolezectví. Elitní horolezec Albert Frederick Mummery a jeden z nejlepších
horských vůdců Alexander Burgener se pokoušeli v létě roku 1880 o prvovýstup na
prestižní dosud nedostoupený vrchol. Dostali se jihozápadní stěnou až pod plotny, ale dál to vlastními
silami nešlo. Bylo by třeba zatlouct několik skob, ale to Mummery, dnes považovaný za otce sportovního
lezení, odmítl a raději se vrátil. Podle tradice měl prohlásit: "Absolutně nedostupné férovými prostředky."
To je považováno za horolezecký imperativ dodnes - „absolutely inaccessible by fair means“.
Mělo trvat ještě dva roky, než se k hoře vypravili z pověření bratrů Sella sourozenci Jean
Joseph, Battista a Danielle Maquignazovi. Strávili čtyři dny
přípravou věže. Zatloukli velké železné skoby, rozvěsili více než sto metrů fixních lan, připevnili dlouhé
dřevěné tyče a vysekali chyty a stupy. Alpine Club je dokonce podezříval, že k trhání
skály použili i střelný prach. 28. července dolezli se zadavateli zakázky na západní vrchol, který je
o pět metrů nižší. Velice brzy bylo slyšet všelijaké komentáře tohoto v každičkém ohledu mimořádného výstupu.
Velice ostře bylo kritizováno použití umělých prostředků, ale lana ve stěně zůstala, stejně jako lana
na hřebeni Lion na
Matterhornu. O tři týdny později vylezli na nejvyšší bod W. W. Graham a
jeho vůdci Alphonse Payot a Auguste Cupelin. Tento výstup však nebyl
uznán za prvovýstup. V dějinách výstupů tak jsou za vlastní vítěze považováni bratři Maquignazové z Valtournanche.
Jejich cesta se mezitím stala Normální cestou. Bez fixních lan by se její klasifikace
pohybovala mezi čtyřkou až pětkou, ale takto se každý může v kolmých plotnách, kde už je výška a chlad
důkladně cítit, prostě vytáhnout za lano. (Do cesty by se nemělo nastupovat příliš časně, aby sestupující
lezci nebránili ve výstupu lezcům stoupajícím; vhodnější je slanit na jižní straně.) Severní stěnou vede
jediná cesta s uměle vytvořenými úseky. 20. července 1900 ji vytvořili tři horolezci bez doprovodu vůdců: H.
Pfannl, T. Maischberger a F. Zimmer. Je to velmi krásné lezení
střední obtížnosti. Za zmínku stojí také krátká (160 m) cesta s mnoha místy klasifikace A1, kterou vytvořili
28. července 1935 H. Burgasser a R. Leitz v jižní stěně.
Ať si člověk vybere kteroukoli cestu, vnímá pocit skutečného štěstí, když stojí na několika metrech čtverečních
vedle postavy Madony, kterou na vrchol dopravili vůdci z Courmayeuru – je to jediná Madona vmasivu Mont
Blanc umístěná nad úrovní čtyř tisíc metrů. Se svými „sestřičkami“ na Drus, Grépon, Tour
Ronde, Mont Dolent a Aiguille Noire de Peuterey tvoří hroty
jakési koruny vytvořené z Madon. Tradice v horolezeckých kruzích vyžaduje, aby vůdci každé dva
roky složili šesti Madonám poklonu a svěřili sebe i své rodiny pod jejich ochranu. První Madona
byla na Dent du Géant umístěna roku 1904. V mezičase byla už několikrát nahrazena, protože
vrchol je určitě nejlepším hromosvodem v horském masivu. Stačí se podívat na hlavu místní sochy, aby se
o tom člověk přesvědčil. Zásahy bleskem v ní zanechaly díru velikosti pěsti. Normální cesta není sice
obtížná, ale za bouře může být krajně nebezpečná.
Emile Fontaine popisuje svůj tragický výstup ve Zpravodaji klubu Alpin Lyon:
„Skalní hroty vydávají zvláštní tón, zvuk, který rezonuje mezi bručením a pískáním… Vlasy, vousy, obočí
praskají, jako by hořely. Vítr ti bezmála serve čepici naraženou až na uši. Nepomůže nic jiného, než ji
uvázat provazem pod bradou. (…) Jeden z nás navrhl, abychom se zastavili a ukryli se do jakéhosi výklenku,
ale ostatní jsou proti; to znamená, že pokračujeme dál, aniž bychom ztratili jedinou sekundu, chceme co
nejrychleji utéci z toho strašlivého vrcholu. (…) Pískání co chvíli připomíná zvuk, který vydává silně
stlačená tekutina, když uniká ven jemnou trhlinou; člověk má pocit, že celý obal hory je pod tlakem, který
uniká ze všech trhlin.“ Jeden ze dvou vůdců, Joseph Simond, je v severozápadní stěně
zasažen bleskem a umírá. Na této jehle mezi nebem a zemí, které nezná hranic, má počasí a jeho předpověď
rozhodující význam.
28. 7. 1882 - JZ stěna - Normálka, západní vrchol Jean Joseph Maquignaz, Baptiste Maquignaz, Daniel Maquignaz. Pointe Sella |
20. 8. 1882 - JZ stěna - Normálka, hlavní vrchol
W. W. Graham, vůdci Auguste Cupelin, Alphonse Payot |
20. 7. 1900 - Severní hřeben, bez umělých pomůcek Heinrich Pfann, Fraz Maischberger, Thomas Zimmer |
28. 7. 1935 - J stěna, i zde s použitím umělých pomůcek Herbert Burggasser, Rudi Leitz |