Aiguille Verte, neboli Zelená jehla, je nejsevernější francouzskou čtyřtisícovkou. Nachází
se v samostatném a stejnojmenném masivu, kde jsou k nalezení tyto vrcholy, překračující 4000 m:
- Aiguille Verte (4 122 m)
- Grande Rocheuse (4
102 m)
- Aiguille
du Jardin (4 035 m)
- Les
Droites (4 000 m)
CHARAKTER:
- významný vrchol, v podstatě led kombinovaný se smíšeným terénem, který proslavily obtížné túry
- sedlo Grande Rocheuse ho na východě dělí od Grande Rocheuse
Aiguille Verte leží v kotlině ledovce Argentière a u horolezců má značný
kredit. Štíhlá věž, která se nedá snadno překonat z žádné strany. Tento vrchol v srdci masivu Mont Blanc
nabízí panorama zahrnující všechny významné hory oblasti. Nádherný kulovitý vrchol Aiguille Verte pokrytý
firnem je odjakživa výzvou pro horolezce. Seriózně působící svět závratných výšek ve věčném ledu.
Všechny čtyři strany (Nant Blanc, Charpoua, Talèfre i Argentière)
nabízejí velkolepé ledovcové stěny různých obtížností. Prvovýstup Whymperovým kuloárem ze
strany Mer de Glace byl vzhledem k tehdy používanému vybavení a technice mimořádným výkonem.
Většina lanových družstev, vystupujících na vrchol, dodnes využívá tento 600 metrů vysoký a uprostřed
50° strmý kuloár (některá místa mají sklon až 55°).
Prvovýstup byl mezníkem v poznávání celého masivu, a tak není náhodou, že 29. června 1865 vypukl
v Chamonix velký poprask. Vůdci byli bez sebe. Mont Blanc byl zdolán, Aiguille du Midi
dobyta, ale že „Verte“ pokořili cizinci, to bylo neuvěřitelné. Obyvatelé Chamonix považovali tento prvovýstup
za políček do tváře. Jako by tento izolovaný vrchol, čnící strašidelně, nedůtklivě a drsně nad lidi i
ledovec, odrážel jejich vlastní charakter. Když Edward Whymper po prvovýstupu – navíc
v doprovodu dvou švýcarských vůdců, z nichž jedním byl slavný Christian Almer – dorazil
do Chamonix, hněv lidu vybuchl.
Whymper popisuje scénu ve své knize „Horské a ledovcové túry v Alpách“ takto:
„Chamonix vřelo a pracovna starosty byla plná pokřikujících mužů. Hlavní štváč, jistý Zacharias
Chacat, známý vůdce s nijak zvláštními schopnostmi, ale rozhodně ne špatný člověk, promlouval
k davu. Ale narazil na důstojného soupeře. Můj přítel Kennedy, který byl v Chamonix,
uslyšel hluk, přispěchal a pokřikujícímu vůdci vyčetl jeho omezenost. Mohl z toho být krásný poprask,
ale ve Francii podobné věci zvládají lépe než u nás. Přiběhli tři četníci a dav rozehnali. Klobouků s
pery se vůdci zalekli a zmizeli v hospodách, aby si dali pár skleniček absintu a jiných nápojů, které
škodí lidskému tělu.“
A tak se tento kuloár, prvovýstup na Aiguille Verte, stal kuloárem Whymperovým. Normální cesta klasifikace
obtížná (D), při níž horolezec musí mít jistý krok jak při výstupu, tak i při sestupu. Rovnoměrná strmost
tohoto kuloáru, který už viděl spoustu nehod, vyžaduje absolutně dokonalou chůzi na mačkách.
Slovy slavného horského vůdce Gastona Rébuffata: „Na Verte se člověk skutečně
stává horolezcem.“
Enormní pokrok ve vybavení na aktuálnosti této věty nic nemění a výstup na Aiguille Verte Whymperovým
kuloárem nebo jinou, ještě obtížnější cestou nelze brát na lehkou váhu. Druhá cesta, ležící hned
vedle Whymperova kuloáru, byla vylezena sotva týden po jeho výstupu, který vzbudil takový
poprask. Michel Croz, oblíbený Whymperův vůdce, dosáhl vrcholu společně s E.
S. Kennedym, C. Hudsonem a G. Hodgkinsonem a dalšími vůdci M.
Ducrozem a P. Perrenem přes hřeben Moine, poměrně obtížná+
(AD+) s místy 3c. Tato cesta se stala po Whymperově kuloáru nejoblíbenější cestou na Aiguille
Verte. Je také alternativou pro případ nouze, hlavně když se Whymperův kuloár nedá lézt kvůli
ledu nepokrytému sněhem, měkkému firnu nebo padajícím kamenům.
Na severní straně pohled padne především na kuloár Couturier. Tento kuloár částečně prostoupil
slavný zeměpisec Bradford Washburn 2. září 1929 s vůdci Georgem Charletem, André
Devouassouxem a Alfredem Couttetem. Cestu dokončil výstupem přímo v roce 1932 Armand
Charlet se svým zákazníkem Marcelem Couturierem. 900 metrů vysoká stěna s rovnoměrnou
strmostí 50° je jednou z nejvýznamnějších klasických stěn na této straně Aiguille Verte. Armand
Charlet byl bezpochyby jedním z největších vůdců v Chamonix. Pocházel z vesnice Argentière a
na této hoře, kterou zdolal stokrát, vytvořil osm nových cest, což je vzhledem k jejich obtížnosti skutečný
rekord. Jedna z jeho nejkrásnějších túr vede severní stěnou, která ční do údolí Chamonix a sousedí se
severní stěnou Drus. Nant-Blanc je působivá, 900 metrů vysoká stěna pokrytá ledem a smíšeným terénem,
která zaujme každého, kdo na ni pohlédne. Camille Devouassoux, při této příležitosti
ne jako vůdce, překonal s jedním ze svých nejlepších nosičů klíčové místo tím, že se postavil mačkou na
hlavu svého druha chráněnou „béretem“. Tato historka je slavná a přispěla k proslulosti této stěny. Další,
méně viditelná stěna, tentokrát sousedící s jižní stěnou Drus, nabízí mimořádně krásnou hřebenovou túru
(Arête Sans Nom) a navíc elegantní cestu firnem (Couloir Y). Výstupy na Aiguille Verte nemají
chybu.
Na Grande Rocheuse (4 102 m), který leží o něco dál vpravo a byl pojmenovaný po velkém
zářezu, v němž končí Whymperův kuloár, se vystupuje především direttissimou severní stěny. Tato nová a
technicky náročná cesta je vyhrazena jen velmi zkušeným horolezcům a je ještě přímější než kuloár Couturier.
V seznamu čtyřtisícovek masivu Mont Blanc zaujímá Aiguille Verte zvláštní
postavení. Místní přísloví tvrdí: „Když Verte nechce, Mont Blanc nemůže!“ Což znamená,
že když je vrcholek Mont Blancu zahalen mraky, má se člověk napřed podívat na Verte, aby věděl, zda se
počasí skutečně změní. Na této zvláštní hoře plné síly člověk nejvíce pociťuje fascinující vliv hor. Aiguille
Verte smutně proslavila i neštěstí, která se tam odehrála, především tragédie z roku 1964, kdy pod sněhovou
plotnou těsně pod vrcholem našlo smrt čtrnáct vůdců a aspirantů, mezi nimi i bývalý mistr světa v lyžování Charles
Bozon. Zde se nic nesmí brát na lehkou váhu.
Whymper poznamenal:
„Na vrcholku Aiguille Verte se člověk ocitá úplně jinde. Vidí údolí, vesnice, pole, nekonečný pás
hor s jezery ve svém klíně, slyší zvonění ovčích zvonců stoupající čistým horským vzduchem, dunění lavin
řítících se do údolí.“
Za několik sekund, které slavný britský horolezec strávil v nadmořské výšce 4121 metrů, pocítil tajemné
pouto, které tuto horu pojí s údolím. Pouto, které se nikdy nepřetrhne.
29.6.1865 - Whymperův kuloár Edward Whymper, Christian Almer, Franz Biner |
červenec 1865 - Hřeben Moine Michel Croz, Charles Hudson, T. S. Kennedy |
17. 9. 1865 - Grande Rocheuse Michel Ducroz, Michel Balmat, Robert Fowler |
7. 7. 1924 - Hřeben du Jardin E.R. Blanchet, J. Chaubert, A. Charlet, A. Ravanel |
1932 - S stěna Marcel Couturier, Armand Charlet. Kuloár Couturier |
1972 - Hřeben Sans Nom
Nicolas Jaeger |