SNÍH A JEHO PŘEMĚNY

Schéma vzniku sněhových krystalů v oblacích (SnowCrystals.com)

Sněhové vločky vznikají v oblacích. Sněhové krystaly vznikají z podchlazených vodních kapiček v oblacích nebo přímou sublimací vodní páry na tzv. krystalická jádra, na něž se nabalují další a další molekuly vody. Přitom stále zachovávají šesterečnou krystalickou strukturu. Krystalky jsou formovány v podmínkách nízké prostorové koncentrace molekul vody. Proto nevzniká celistvá masa, jak lze běžně pozorovat při přechodu vody do pevného skupenství na zemském povrchu.

Jejich tvar je dán kombinací působení teploty, tlaku a koncentrace molekul vody (vlhkosti) v místě vzniku. O další podobě vločky rozhoduje teplota a vlhkost v jednotlivých hladinách atmosféry, kterými vločka prochází. Jak se mění tyto veličiny, tak se mění i způsob narůstání ledových krystalků, tedy tvar vločky.

Čím vyšší vlhkost vzduchu, tím víc molekul soupeří o volná místa, na která by se mohly připojit.

Čím nižší je teplota, tím snáze se utvářejí pevné vazby, které udržují molekuly vody ve vločce. Například vločky vznikající v poměrně suchém vzduchu při teplotách kolem -15°C mívá tvar destičky, při teplotách kolem -25°C se vytváří robustní hranolek.

Pro vznik nadýchaných šesticípých vloček jak z „učebnice“ je třeba, aby ve vzduchu bylo hodně vlhkosti, ideální je pro ně teplota kolem -14°C. A tak by se dalo pokračovat dál a dál ...

Struktura vločky závisí především na samotné molekule vody. Ta se skládá ze dvou atomů vodíku a jednoho atomu kyslíku: H2O. Při pokojové teplotě, když je voda v kapalném skupenství, jednotlivé molekuly vibrují, kloužou kolem sebe, narážejí jedna do druhé a zase se odrážejí. Přitom mezi nimi nezůstává skoro žádný volný prostor. Jakmile však teplota dostatečně poklesne, převáží elektrické vazby mezi molekulami nad tímto obvyklým chaosem a molekuly zůstanou fixovány v pevně daných pozicích. Říkáme tomu, že voda zamrzla.

Vzdálenost mezi molekulami vody znehybněnými mrazem je stále stejná. Pod rentgenem zjistíme, že se v krystalcích ledu s pozoruhodnou pravidelností opakuje obraz šestiúhelníka: v každém vrcholu šest molekul vody, z nichž každá je spojena s jinými molekulami ležícími po jejích stranách, nad ní a pod ní.

V rámci těchto změn rozeznáváme ve volném terénu tyto základní druhy sněhu a jejich přeměny:

1. BOTÍCÍ PŘEMĚNA (rozklad původního krystalu)
Nový sníh
Zlomkový sníh
Okrouhlozrnitý sníh

2. VÝSTAVBOVÁ PŘEMĚNA (vznik úplně nových krystalů)
Hranatozrnitý sníh
Pohárkové krystaly

3. TAVÍCÍ PŘEMĚNA (teplo/mráz cykly)
Přetavený sníh (firn)

ZVLÁŠTNÍ DRUHY SNĚHU
Povrchová jinovatka
Kompaktní led
Povrchové vrstvy a krusty

(ROZKLAD PŮVODNÍCH KRYSTALŮ)
Doba trvání tohoto děje je závislá především na teplotě a působení větru. Při chladu trvá déle, při mírných teplotách se sněhová pokrývka stabilizuje rychleji. Tento proces začíná ihned po navrstvení nového sněhu. Krystaly ztrácí tepelnými (termickými) a mechanickými vlivy své hroty a tvoří se zakulacená zrna. Přitom se také zmenšuje objem pórů a celkový objem ubývá tzn. sněhová pokrývka si sedá a dochází k postupnému zpevnění. Také povrch krystalů se markantně zmenšuje. Může nastat i krátkodobá ztráta pevnosti při přechodu od nového sněhu ke zlomkovému. Odbourávání rozvětvení krystalů snižuje soudržnost. Nové můstky, které by mohly kompenzovat ztrátu pevnosti však ještě nejsou vytvořeny. V praxi to znamená zvýšené lavinové riziko během prvního nebo dvou dnů po sněžení. Větrem rozložený sníh se ve svém chování odlišuje od sněhu rozloženého sedáním, ačkoliv tvar zrna může být stejný.

VLIV POČASÍ - SNĚŽENÍ, VÍTR, OTEPLENÍ

• velmi mírné teploty po sněžení způsobují přechodně snížení pevnosti
• teploty okolo 0°C urychlují tuto přeměnu
• vysoký tlak (hodně nového sněhu) urychluje bortící přeměnu podstatně méně než vysoké teploty
• nízké teploty zpomalují tento proces (při -5 °C - jeden až dva týdny)

1. části sněhových krystalů s nižší povrchovou energií
2. části sněhových krystalů s vyšší povrchovou energií
3. přemístění materiálu z exponovaného okrajů do míst s nižší povrchovou energií
4. led sublimuje na vodní páru a pak prochází podél hran krystalů k dutým (konkávním) místům a tam resublimuje znovu na led

Nový sníh

Jedná se o sníh, který padá, nebo je čerstvě napadaný. Původní krystaly jsou ještě patrné. Nejprve se vyznačuje velkou nesoudržností (je velmi porézní, ještě se nestačil působením různých vlivů stmelit nebo se alespoň částmi svých krystalků do sebe zaklínit). V rozumných rozměrech je opravdu nesoudržný nový sníh bez vzájemných vazeb celkem bezpečný. Pokud se ale začnou postupně tvořit zárodky vazeb, začíná vzrůstat i nebezpečí.Tento sníh se stává základem pro laviny známé jako prachové, které se vyznačují obrovskými rychlostmi, tlakovými i podtlakovými vlnami.

SRÁŽKOVÉ ČÁSTICE (Precipitation Particles/PP)

Poznámka:
Díky působení fyzikálních jevů, zejména teploty a nasycení/přesycení vodní parou, vznikají v atmosféře různé typy sněhových krystalů: sloupečky, jehličky, destičky, hvězdice (dendrity), nepravidelné krystaly, kroupy, krupky, ledová zrnka, jíní. Fyzikální poměry v atmosféře, za kterých srážkové částice vznikly, se obvykle výrazně liší od fyzikálních poměrů ve sněhové pokrývce. Zatímco přesycení vodní parou vzhledem k ledu dosahuje ve sněhové pokrývce obvykle hodnot mezi 0 a 1 %, v atmosféře při tvorbě srážkových částic dosahuje zpravidla hodnot mnohem vyšších, od 0 do 50 % i více. Z toho plyne, že srážkové částice ve sněhové pokrývce obvykle nemají dlouhého trvání a rychle prochází přeměnou.

Zlomkový sníh

Tím, že se polámané zbytky původních krystalků především vlivem působení větru mezi sebe zakliňují víc a víc, dochází k jeho vetší a větší soudržnosti. Většinou je tato přeměna velmi náhlá a rychlá a může tak dojít k velmi nebezpečné situaci. Horní vrstvy bývají větrem téměř dokonale propojeny, ale tato vrstva se ještě nestihla spojit s podkladovou vrstvou. Zlomkový sníh stojí za vznikem velmi zákeřných deskových lavin. Pozor na závětrná místa, kde je větrem čerstvě uloženo velké množství sněhu.

ROZLOŽENÉ A ROZBITÉ SRÁŽKOVÉ ČÁSTICE (Decomposing and Fragmented precipitation particles/DF)

Poznámka:
Tento druh sněhu vzniká prvotní přeměnou srážkových částic, zejména jejich rozkladem a rozbitím působením větru. Zrna již mohou nést stopy zaoblování. Vzhledem k tomu, že se jednotlivá sněhová zrna do sebe zakliňují, vznikají mezi nimi vazby a dochází k zhutňování, dochází k rychlému nárůstu soudržnosti sněhové pokrývky.

Okrouhlozrnitý sníh

Za působení mírného oteplení dochází k postupnému odtávání i těch posledních rozvětvených částeček krystalu. Zůstává jakési jadérko – okrouhlozrnitý sníh. Tvarem jsou to již téměř kuličky, nemá téměř žádnou strukturu, nemá lesk, je matně bílý. Jedná se o závěrečnou fázi bortící přeměny. Pro svoji schopnost pojit se, přispívá k vetší stabilitě sněhového profilu.

ZAOBLENÁ ZRNA (Rounded Grains/RG)

Poznámka:
Dochází k zaoblování sněhových zrn. Jde o důsledek celého procesu, který je nazýván jako bortící přeměna. V podmínkách mírného tepelného gradientu dochází k sublimaci ledu z exponovaných částí zrn s vysokou povrchovou energií a desublimaci v konkávních částech zrn s nízkou povrchovou energií. Dochází k propojování sněhových zrn a tím i k nárůstu soudržnosti sněhové pokrývky.

(VZNIK ÚPLNĚ NOVÝCH KRYSTALŮ)
Výstavbová přeměna způsobuje tvoření nových krystalů uvnitř sněhové pokrývky. Konečným stadiem této přeměny jsou vytvářející se pohárkové krystaly, které se spolu s hranatozrnitým sněhem označují jako tekoucí (plovoucí) sníh. Díky velkým zrnům (do 5 mm a více) s málo vzájemnými kontaktními body dochází k odstranění povrchového zpevnění sněhu. Tvoření těchto pohárových krystalů se děje sublimací. Předpokladem je proto vysoký teplotní gradient (teplotní spád) ve sněhové pokrývce.

V průběhu zimy se sníh poblíž půdy zahřeje na 0 °C. Sněhová pokrývka Izoluje velmi dobře a rozsáhle ochrání půdu před zimním chladem. Teplejší vzduch v ;pórech u země obsahuje více vodní páry než chladnější vrstvy nad ním, což vede k tomu, že vodní pára stoupá ve směru studenějších vrstev a ukládá se na spodní straně chladnějších krystalů (přechod vodní pára-led). Nový krystal narůstá podél teplotního gradientu směrem dolů a dostává tak charakteristickou vypuklou nebo pohárkovou formu plovoucího sněhu. Pohárkové krystaly se mohou rovněž tvořit ve výše položených mezivrstvách. Rozhodující je vždy velký teplotní rozdíl na krátkých vzdálenostech.

V rámci zim, kdy je v počátku relativně nízká sněhová pokrývka a zároveň působí dlouhodobě mrazy, nemá sněhový profil šanci, aby vytvořil dobrý a stabilní základ pro další období. Lavinová situace proto může být velmi špatná a zákeřná velkou část zimy. Malé množství sněhu navíc také vyvolává falešný pocit bezpečí, ale například první nájezd nebo první další větší sněžení může způsobit sesuv mnoha lavin. Situace je o to zákeřnější, že díky tomu, že je celkově málo sněhu, bývá vyhlášen „pouhý“ 2. lavinový stupeň.

VLIV POČASÍ - MRÁZ, CHLAD, STINNÉ SVAHY, ...

• je obrovskou chybou si myslet, že dlouhodobé mrazy zpevňují sněhový profil
• zákeřnost celé situace je, že celý proces probíhá uvnitř sněhového profilu bez zjevných signálů na povrchu
• na stinných svazích probíhá výstavbová přeměna téměř neustále
• čím větší je teplotní gradient, tím rychleji následuje výstavbová přeměna
• všeobecně ale výstavbová přeměna probíhá podstatně pomaleji než bortící přeměna (jeden až čtyři týdny, v závislosti na teplotních gradientech)

Hranatozrnitý sníh

Při nízkých teplotách (mrazu) se začíná vyvíjet z původního zborceného krystalku nová forma. Vznikají ledová zrnka hranatého tvaru s rovnými ploškami (fasetami). Dají se velmi dobře přirovnat k cukru krystal. Při pohledu z boku sněhového profilu se blyští a za určitých podmínek se z profilu jednotlivé krystaly až vysypávají.

O tomto ale i o následujícím druhu sněhu hovoříme jako o pohyblivém sněhu!

FYZIKÁLNÍ PROCES
Difúze par mezi zrny je řízena dostatečně vysokým teplotním gradientem, tzn. nadměrná hustota par je nad kritickou hodnotou pro kinetický růst

KRYSTALY S PLOŠKAMI (Faceted Crystals/FC)

Poznámka:
Uvnitř sněhového profilu se FCsf těžko odlišuje od FCso, pokud pozorovatel není obeznámen s vývojem sněhové pokrývky. FCxr lze obvykle jasně identifikovat pro krystaly větší než asi 1 mm. V případě menších zrn však pozorovatel bude muset zvážit postup při odlišení FCxr od RGxf.

Pohárkové krystaly

Vznikají výhradně uvnitř sněhového profilu a v uzavřených prostorách při dlouhotrvajících mrazech (pod –10°C). Nově vznikající krystalky jsou kalíškovité a duté. Tyto křehké a vzdušné pohárky pak nedokáží čelit původnímu či zvýšenému zatížení a hrozí zborcením. Jedná se o další velmi kritickou formu sněhu. Vyskytuje se především na severních svazích. Pozor: cca 70% spadlých lavin je ze severních svahů! U nás se ještě ojediněle mylně označuje zavádějícím názvem – dutinová jinovatka.

FYZIKÁLNÍ PROCES
Difúze par mezi zrny je řízena dostatečně vysokým teplotním gradientem, tzn. přesycení par je nad kritickou hodnotou pro kinetický růst

JINOVATKA V HLOUBCE (Depth Hoar/DH)

Poznámka:
Krystaly DH a FC mohou také narůstat ve sněhu o hustotě větší než cca 300 kg m – 3, například v polárních sněhových profilech nebo větrných deskách. Ty pak mohou být označeny jako „tvrdé“ nebo „nasycené“ jinovatky v hloubce [3].

Povrchová jinovatka

Také na povrchu sněhové pokrývky, především na stinných svazích během dlouhých mrazivých období, se mohou tvořit nové krystaly. Na rozdíl od předchozích druhů sněhu tento vzniká díky vzdušné vlhkosti (například v blízkosti vody, nebo na přes den sluncem nasvícených svazích).

Vzniká za nízkých teplot na povrchu sněhové pokrývky vlivem radiačního ochlazování vyzařováním dlouhovlnného záření ze sněhové pokrývky. V takové situaci dojde nad sněhem ke vzniku mělké, ale velmi výrazné teplotní inverze, dojde přesycení vzduchu vodní parou vůči ledu a vysrážení krystalů povrchové jinovatky. Ta je anizotropní, má velmi malou soudržnost ve střihu.

Základní procesy jsou tedy téměř stejné a také z hlediska efektu nebezpečí je povrchová jinovatka pod čerstvě nasněženou vrstvou sněhu srovnatelná s plovoucím sněhem. Sama o sobě ale patří k těm nejkrásnějším druhům sněhu.

Jako další způsob vzniku tohoto sněhu byl popsán pomocí tzv. Nigg efektu (Paul Nigg, horský vůdce). V této chvíli stoupá teplý a relativně vlhký vzduch po sluncem ozářených svazích. Za hřebenem klesá a vane přes sněhovou pokrývku, která je v těchto místech výrazně studenější. A tak se vytváří Povrchová jinovatka na tomto úzkém ohraničeném pásu (často méně než 100 výškových metrů). Nigg efekt se častěji vyskytuje podél hlavního alpského hřebene než v ostatních oblastech.

POVRCHOVÁ JINOVATKA (Surface Hoar/SH)

Poznámky:
Může být zajímavé si přesněji všímat tvaru krystalů jinovatky, jmenovitě destiček, pohárků, svitků, jehliček a sloupečků, dendritů nebo složených forem. Lze také určovat vícedenní narůstání.
Povrchová jinovatka se může tvořit především téměř nasyceným vzduchem, jak na volně exponovaných objektech, tak na povrchu sněhu při teplotách pod bodem mrazu. Tento druh jinovatky tvoří podstatnou část akumulace ve vnitrozemí Antarktidy. Byla nazvána "vzdušnou jinovatkou".
Krystaly jinovatky jsou velmi podobné jinovatce v hloubce.

(TEPLO/MRÁZ CYKLY)
Slunce, teplý vzduch a déšť mohou ohřát sněhovou pokrývku na 0 °C, což může vést k odtavení rohů a hran krystalů. Dostanou tak oblý tvar, přesunou se blíže k sobě a potáhnou se tekutým „povlakem“. Dutiny se vyplní vodou vyplňující póry, tím se ztrácí soudržnost (přilnavost), avšak rostou kapilární síly. Při dalším zvlhčení odtéká volná voda, pevnost rychle klesá. V průběhu přeměny tání vznikají velké, oblé krystaly, které jako u jiných druhů přeměny rostou na úkor těch malých. Přeměna tání je nezávislá na ročním období, je ale obzvláště charakteristická pro jaro jako převládající proces ve sněhové pokrývce.

TAVÍCÍ PŘEMĚNA - RIZIKOVÉ MOMENTY

• počátek tavící přeměny - oteplení nebo sluneční záření
• tekoucí voda nebo déšť urychluje tuto přeměnu
• masivní oteplení například i s deštěm - výrazné a velmi rychlé zhoršení lavinové situace (někdy až o dva stupně)

Přetavený sníh (firn)

Vícenásobnou změnou tání a opětného zmrznutí vzniká hrubozrnitý sníh (průměr jader větší než 1 mm). Je-li proces tání velmi intenzivní, pokračuje do hloubky sněhové pokrývky, takže se pak pod tvrdou vrstvou nachází velmi nesoudržný a vlhký sníh. Tavící přeměna je nejsnadněji vysvětlitelná přeměna a její působení je dobře zjistitelné a posouditelné. Může se uskutečnit v krátké době a způsobit výrazné sesednutí (hrboly, rýhy, vlny).

Krásná jarní lyžovačka. Pozor ale na základové laviny (spíše tedy pozor na velmi provlhlou spodní část profilu, pozor ale také na kluzký podklad či podklad dobře jímající teplo, tedy skály).

Do této třídy se řadí jednak sníh s makroskopicky rozpoznatelným množstvím vody v tekutém skupenství a jednak sněhové krusty vzniklé opakovaným střídáním cyklů tání a mrazu. Částice této třídy vznikají tavnou přeměnou sněhových zrn jiných typů. Soudržnost klesá se vzrůstajícím podílem tekuté vody, velmi mokrý sníh může být zdrojem břečkových lavin (břečkotoků), které se mohou vyskytovat na vůbec nejmírnějších svazích (od 5° výš).

Sněhové krusty bývají velmi soudržné (soudržnost roste s počtem cyklů teplo/mráz), nicméně mohou vytvářet bariéru pro pohyb vodní páry ve sněhovém profilu, díky čemuž může docházet ke vzniku nestabilních typů sněhu (hranatorznitý, pohárkové krystaly) pod a nad sněhovou krustou.

ROZTAVENÉ FORMY (Melt Forms/MF)

Poznámky:
Teplo/mráz krusty MFcr tvoří na povrchu vrstvy o tloušťce nanejvýš několik centimetrů, obvykle nahoře na chladnějším sněhovým profilu. Zaoblené polykrystaly MFpc se budou spíše tvořit uvnitř sněhového profilu. MFcr obvykle obsahuje více znovu zmrazené vody než MFpc a nepřemění se zpět na MFcl

MFcr i MFpc mohou obsahovat rozpoznatelnou menšinu jiných tvarů, zejména velké kinetické růstové formy FC a DH. Příklady použití symbolu MFcr naleznete v pokynech

Ledové útvary, krusty

Vrstva ledu či vrstva ledu či firnu o různé mocnosti, vyskytující se ve kterékoliv hloubce sněhového profilu. Její hloubka a tloušťka je závislá na předchozím průběhu počasí. Nebezpečná nejen jako podklad pro nový sníh, ale za větších oblev (i déšt) se z ní muže vytvořit podkladní vrstvička pod volně tekoucí vodou a pak . . .

LEDOVÉ ÚTVARY (Ice Forms/IF)

Poznámky:
V ledových útvarech se póry obvykle nespojují a na rozdíl od silně porézního sněhu nejsou rozeznatelná žádná jednotlivá zrna nebo částice. Určitá propustnost však zůstává, zejména při navlhčení, ale mnohem méně než pro porézní roztavené formy
Déšť a sluneční záření nejčastěji způsobují tvorbu mrznoucí krusty MFcr
Diskontinuální ledová tělesa, jako jsou ledové čočky nebo znovu zmrazené vtokové prsty, lze identifikovat příslušnými poznámkami

The International Classification for Seasonal Snow on the Ground (2009)
FIERZ, C., et al., UNESCO, Paris, 2009 - Aktualizovaná verze moderní klasifikace sněhu

THE INTERNATIONAL CLASSIFICATION FOR SEASONAL SNOW ON THE GROUND (2009)

Překlad části týkající se přímo dělení podle tvaru krystalů a zrn

Překlad části týkající se přímo dělení podle tvaru krystalů a zrn

Dvě téměř identické sněhové vločky, Foto Nancy Knight
Tato fotografie ilustruje dva sněhové krystaly, které, pokud nejsou identické, jsou určitě podobné. Krystaly byly naneseny na skleněné sklíčko potaženém olejem, vystaveny po dobu 11 sekund na konci tyče vycházející z letadla King Air (vlastněné Národní vědeckou nadací a provozované Národní vědeckou nadací). King Air létal mezi dvěma vrstvami cirrusového mraku nad Wausau, Wisconsin, jako součást experimentu. Spárované krystaly (spodní střed) jsou výjimečně silné duté sloupce. Obě mají vnitřní struktury, které jsou výrazně asymetrické. Rozdíl v koncích dutých sloupů naznačuje, že padaly podélně, a mírně větší růst levých polovin naznačuje, že šlo o spodní konce. Pravděpodobně spolu rostli. Sloupce jsou dlouhé zhruba 0,025 centimetrů a široké 0,017 centimetrů.

Představte si, kolik vloček muselo napadnout na naši planetu od dob jejího vzniku. Jeden odhad zní 10na35; pod tímto číslem – jedničkou následovanou 35 nulami – se skrývá množství sněhu těžší než celá zeměkoule, i přesto, že každá vločka váží pouhou miliontinu gramu. Jistě si řeknete, že se v takovém množství musely vyskytnout aspoň dvě, které byly zcela totožné - nebo snad ne?

Tak počítejme. Každá vločka obsahuje asi 10na18 (miliardu miliard) molekul vody a ty mohou být uspořádány nekonečným množstvím způsobů. Co je to nekonečné množství? Představme si osamělou vločku, jak se snáší k zemi a přitom zvolna roste. Hrubým výpočtem zjistíme, že než dopadne na zem, asi milionkrát se zopakuje situace, v níž si nová molekula, která se k ní bude chtít připojit, bude moci „vybrat“ z většího množství pozic než z jedné jediné. Spektrum možností tak narůstá do neuvěřitelných cifer. Počet možných tvarů vloček může být triliony trilionů krát větší, než kolik jich od počátku světa nasněžilo. A kromě toho je krajně nepravděpodobné, že by dvě vločky prošly zcela stejným vývojem, než napadnou na zem. Kdybychom současně z jednoho místa vypustily dva balónky, poletí každý jinam, protože je poženou jiné závany větru. Dvě vločky padající stejnou cestou navíc nemohou získat stejný tvar už proto, že molekuly vody, které pohltí prvá vločka, nemůže absorbovat vločka druhá.

Statistická data tak vedou k nevyhnutelnému závěru. Je mimořádně nepravděpodobné, aby by se na světě vyskytly dvě zcela stejné vločky.

Jednotlivé sněhové vločky jsou stejně jako např. kostka ledu průhledné ve viditelné oblasti spektra. Bílá barva sněhu se zdůvodňuje tím, že světlo všech viditelných vlnových délek (různé barvy) je na hraničních plochách mezi ledovými krystaly a okolním vzduchem vícekrát odraženo a rozptýleno. Jedná se zde vlastně o obrovské množství hran ledových krystalků, na nichž se odráží a láme světlo. Překrytí a výsledné složení všech barev se pak lidskému oku jeví jako barva bílá. Často uváděnou analogií tohoto jevu je efektivní zbělení automobilového skla, které se po nárazu roztříští na mnoho drobných střípků s mnoha hranami.

Při novém sněhu je téměř 90% dopadajícího slunečního světla zase odraženo zpět do okolního vzduchu. U špinavého starého sněhu je odraz stále ještě přes 50%. Odražený podíl tak není přeměněn na teplo a neslouží tím k roztávání a následné redukci sněhu. Proto se sníh vlastně tímto způsobem sám chrání a uchovává se tak dál právě díky své bílé barvě - vyzařování.

Barva sněhu může být zásadně ovlivněna příměsemi přítomných v oblacích. Jemný písek z pouštních oblastí může sníh zbarvit do žluta nebo oranžova, průmyslové znečištění pak prakticky jakkoli. Pro sníh ve městech je typické, že rozbředlý sníh nejprve přijme hnědou barvu (sněhová břečka) a později při nakupení do postupně odtávajících kup na povrchu černá v důsledku usazování prachových částic.