Lavinová historie

Již v roce 1662 psal lipský profesor Praetorius o vysokých tyčích, kterými si obyvatelé Krkonoš značili ve sněhu cestu, aby nezbloudili. Až do roku 1850 byla pomoc zbloudilým na české i slezské straně Krkonoš otázkou ochoty budařů. Masový rozvoj turistiky od poloviny 19. století a později lyžování (první lyžařský spolek v Čechách je zaznamenám v roce 1887) vedl nezávisle na obou stranách Krkonoš k potřebě organizované záchranné služby.

VYBRANÉ ZIMNÍ TRAGÉDIE, ZÁCHRANNÉ AKCE A HORSKÁ SLUŽBA

1456
Jakýsi Benátčan, který se vydal z Vrchlabí pralesem za zlatem a drahým kamením do nitra Krkonoš, prý nalezl v Obřím dole vymýcenou paseku a na ní mnoho lidských koster, z nichž některé měly mezi kostmi prstů zlatý písek a drahé kameny, vydolované z úbočí Sněžky. Tragédii mohl způsobit sesuv laviny.
(Vrba 1969)

 15. únor 1655
Nejstarší hodnověrná zpráva o zhoubné lavině pochází z obce Sklenářovice, asi 6 km od Svobody nad Úpou směrem k Rýchorám. Tehdy lavina strhla dvě chalupy postavené pod strmými skalními stěnami. Zahynulo při tom 8 lidí a 7 dalších zasypaných bylo zachráněno.
(Lessenthin 1901)

1666
Fuss 1791, p. 36-37 popisuje vznik sněhových lavin v Úpské jámě a konkrétně popisuje lavinu z r. 1666, která údajně smetla 2 horalské boudy s 8 obyvateli 500 kroků po svahu dolů.
(Jeník 1961, p. 138)

1700
Pod lavinou zahynul boudař z Hamplovy boudy (nyní Strzecha Akademicka) a další člověk, který mu přišel na pomoc. Neví se přesně místo neštěstí, soudí se na důl Lomničky.
(Vrba 1969)

29. listopad 1773
Počátek tragické série lavinových neštěstí rodiny Kohlů
Hajný Philipp Kohl se vracel z lovu na lišku s kolegou lesníkem ze Sedmidolí a honcem Christophem Buchbergerem domů do Svatého Petra. U Hrazeného potoka ale všechny tři smetla lavina směrem do Dlouhého dolu. Buchberger držel na dlouhém vodítku psa, který nebyl zasypán a později mu odhrabal sníh od hlavy a tak ho zachránil. Phillipp Kohl a lesník byli nalezeni mrtví sedm metrů hluboko ve sněhovém valu. Jen o několik set metrů blíž ke Svatému Petru zahynul v zimě 1837 v lavině Philippův syn Ignaz Kohl. Masa sněhu sjela z prostředku Kozích hřbetů a zasypala ho u Sacherbergu; Tetřevího žlabu. Ignaz tu byl spolu se svým synem, ale toho lavina odmrštila mimo hlavní směr a tím byl zachráněn.

Ale ani tato generace nebyla ušetřena. Dvacet let poté se 29. listopadu 1855 vracel z Karpacze přes hory druhý Ignazův syn Wenzel Kohl. Pro sestup od Luční boudy zvolil cestu podél Bílého Labe, kde ho zasypala lavina z Kozích hřbetů tak vrchovatě, že jeho tělo nalezli až na jaře.

Přesně po dalších devatenácti letech – 29. listopadu 1875 – zahynul v lavině na Kozích hřbetech Eduard Kohl. I on se vracel ze Slezska kolem Luční boudy, ale při vzpomínce na smrt svého otce Wenzela Kohla nešel cestou kolem Bílého Labe, ale úbočím Kozích hřbetů do Svatého Petra. Lavina ho smetla do žlabu Hrazeného potoka, zahynul téměř na stejném místě, jako jeho praděd Phillipp Kohl před 102 lety. Eduardovo tělo hory vydaly až v červnu příštího roku.
(Lessenthin 1901)

Prý v tuto roční dobu býval nejlepší čas na pašování, kterým si horalé přilepšovali ke skromnému živobytí.
(Kořízek)

1816/1817
V horách napadlo tolik sněhu, že domy byly přikryty až po střechu a obyvatelé musili vylézat střešními vikýři, doprava mezi boudami byla přerušena, mrtví musili ležet dlouho zahrabáni ve sněhu, než mohli být pohřbeni.
(Dix, Kronika Pece)

1844
V Horním Lánově byli zasypáni a usmrceni lavinou dva muži.
(Vrba 1969)

16. únor 1845
V Dolním Maršově byl lavinou posunut dům ze základů. Nejsou zprávy o tom, že by někdo zahynul.
(Vrba 1969)

14. únor 1846
Lavina usmrtila ženu z Rokytnice. Ve stejný den lavina ze Studniční hory zasáhla  v Obřím dole stavení a vlekla je asi 70 m. O život přišla jedna žena a dvě děti a v přilehlé stáji zahynulo 7 kusů dobytka.
(Dix, Kronika Pece)

1850 
Horští vůdci
V této době existovala v Peci stanice horských vůdců o 12 mužích, kteří doprovázeli cizince na horách za odměnu dle úředně předepsané taxy – buď jako nosiči zavazadel, nebo jako nosiči nosítek (nosič zavazadel dostával kolem roku 1880 za jednu cestu z Pece na Sněžku 1 rakouský zlatý, dva muži – nosiči nosítek 3 zlaté). A byli to právě oni a hlídači bud, kdo se v té době zabývali případně i záchranou v horách.

Jedním z prvních zimních sportovců byl pan Faltis, továrník z Trutnova. Již v 80. letech 19. století každou neděli přijížděl do Pece pod Sněžkou, vyzbrojen stoupacími železy, sněžnicemi, lanem a cepínem slézal s Josefem Kneiflem z Janových bud (Johnaboden), který mu sloužil jako vůdce a nosič, Velkou Studniční jámu, Úpskou jámu a rokle Sněžky, na obtížnějších túrách ho doprovázel hlídač Sněžky Kirchschlager.
(Dix, Kronika Pece)

16. února 1865
U Čerstvé Vody, na tzv. Sachrově stráni, je na skále vytesán kříž a nápis Vinzenz Berger, Forstadjunkt, Schneelawine 16. 2. 1865 (Lessenthin 1901). Lesní příručí Berger byl zasypán odpoledne mezi 2. a 3. hodinou. Lesní praktikant Prášil se snažil lavině utéct, byl zasypán po krk, dokázal se vyprostit a přivolat pomoc. 60 dělníků prokopávalo laviniště několik hodin, než nalezli Bergerovo tělo. Kopec Šeřín byl tenkrát odlesněn, a tak vznikly podmínky pro tvorbu převějí a jejich pádu v místech, kde by nikdo lavinu nečekal.

1875
V lavině u Výrovky (snad na Luční hoře) zahynul W. Spindel ze Sv. Petra.
(Vrba 1969)

27. prosinec 1877
V Modrém dole se sesunula obrovská prachová lavina, která o pár metrů minula dvě boudy obývané jen v létě a vyjela přes hluboce zaříznuté údolí Modrého potoka až do protisvahu, kde zničila kus lesa (60 plnometrů dřeva). Stopy této laviny bylo možné pozorovat dlouhá desetiletí.
(Vrba 1969)

1877
Z Kozích hřbetů do Dlouhého dolu se zřítila mohutná lavina, která strhla a usmrtila dva muže.
(Vrba 1969)

1878
Laviny způsobily značné škody na lesních porostech pod Stříbrným hřbetem. Vykácenými koridory potom pravidelně sjížděly další laviny.
(Vrba 1969)

listopad 1883
Na Obří boudě zemřela bývalá majitelka Henriette Koberová. Její ostatky měly být ve stanovený den v 9 hodin ráno převezeny do Arnultovic k pohřbu. Obyvatelé Obřího dolu Stefan, Josef a Johann Buchbergerovi, Florian Tippelt a Emanuel Mitlöhner pro ně šli na Obří boudu. Shora jim kráčel vstříc strážce Obří boudy. Náhle se sníh uvolnil a tři muži sjeli s lavinou. Ostatní se zachytili na skalním výběžku, mohli slézt dolů a tři postižené včas osvobodit ze sněhové masy. Pokračovali pak dál v cestě na Obří boudu.
(Dix, Kronika Pece)

1885
Na ledovatce pod Obří boudou se zřítil starý Augustin Richter, chalupník na Studniční hoře, když se vracel domů z návštěvy své dcery v Prusku. Muži z Obřího dolu, kteří jeli pro dřevodo Úpské jámy, uviděli na sněhu roztroušená jablka a zakrátko nalezli chalupníkovu mrtvolu. Od té doby se nazýval první úsek pod Obří boudou „Blotinesfohrt“ – Jablkový žlab.
(Dix, Kronika Pece)

1888
Na Szrenici byli cestou na dříví strženi a zasypáni lavinou tři muži, z nichž jeden přišel o život
(Dix, Kronika Pece)

leden 1897
První zpráva o ohrožení lyžařů lavinou
Čtyři jilemničtí lyžaři sjížděli z Luční boudy dolem Bílého Labe a zastihla je lavina řítící se od Stříbrného potoka. Jeden z lyžařů, známý průkopník krkonošského lyžování Jan Buchar, byl lavinou zasažen, vyvázl však bez úhony.
(Vrba 1969)

zima 1899/1900
V této zimě se v Krkonoších zřítilo údajně 20 velkých lavin na severním svahu hor, v Obřím dole, v Dlouhém dole, v Kotelních jámách.
(Vrba 1969)

1. duben 1900
Lavinová tragédie Štefana Dixe Dne 26. března 1900 zemřela na Obří boudě manželka horského vůdce a hlídače Obří boudy Stefana Dixe a měla být 31. března pohřbena. Silná sněhová bouře zmařila dovoz rakve a odvoz ostatků. 1. dubna se počasí zlepšilo a hlídač šel se svým synem Franzem prohazovat cestu. Na hladkém svahu se po několikerém zapíchnutí lopaty uvolnil sníh. Zatímco mladý Dix se dostal do trhliny a lavina ho odhodila stranou, nalezl zde jeho otec smrt. Franz běžel rychle na Sněžku a přivedl na pomoc strážce Sněžky Kirchschlägera a jeho zetě. Po dlouhém hledání uviděli v Rudníku ze sněhu vyčnívat ruku mrtvého hlídače. Mezitím dorazil nahoru oddíl místních hasičů pod velením zástupce velitele Václava Mitlöhnera z Pece s úkolem snést rakev s paní Dixovou, ale jako první dopravovali do Obřího dolu tragicky zesnulého hlídače. Trutnovská sekce Krkonošského spolku postavila na místě neštěstí Stefana Dixe železný kříž, který daroval obchodník železem Hübner.
(Dix, Kronika Pece)

1900
První velká organizovaná záchranná akce dobrovolného sboru hasičů v Krkonoších
Od Martinovky šli v podvečerních hodinách čtyři lyžaři přes Vysoké Kolo k boudě U Sněžných jam. Stoupali jen zvolna, tmy přibývalo. Na vrcholové pláni se konečně objevilo světlo boudy. Lyžaře s nadějí na občerstvení a odpočinek zrychlili. Poslední lyžař ve snaze stačit skupině sjel trošičku doprava, aby si cestu zkrátil, a dostává se na mohutnou sněhovou převěj nad propastí Sněžných jam. A tu cítí, jak se převěj láme a padá do hloubky. Stojí strnulý hrůzou, ani nedýchá a čeká, jak to dopadne. Konečně pohyb ustal a lyžař zkouší pohybovat údy. S námahou se vyprostí z hromady sněhu, a když to nejde nahoru, sjíždí ke dnu Sněžných jam. Vidí světélko a zamíří k němu. Psí štěkot ohlašuje jeho příchod. V domku je srdečně přivítán. K cestě na boudu U Sněžných jam není ani pomyšlení. Nad ránem zapřahá hostitel koně a odváží nečekaného hosta na Petrovku. Mezitím tři lyžaři po příjezdu k cíli netrpělivě čekají, až se dostaví poslední člen výpravy. Plni obav organizují pátrací skupinu a jdou do terénu. Po zmizelém nikde ani stopy. Sjíždějí tedy do Špindlerova Mlýna, kde žádají domorodce o pomoc. Do zimní noci se ozývá hlas rohu, svolávající příslušníky dobrovolných hasičů. Skupina vyráží opět ke hřebenům. A za prvního úsvitu konečně dochází k radostnému setkání zachránců s pohřešovaným. 
(HS ČR)

31. březen 1902
Největší lavina na severní straně Krkonoš. Šlo o základovou lavinu v kotli Lomniczki. Šlo o základovou lavinu v kotli Lomniczky, která dosáhla délky téměř 2 kilometry. Strhla zděný domek na dně karu a odnesla ho až na hranici lesa o 700 m níže (byl postaven v letech 1901 – 1902!!!). Majitelé na štěstí v tomto momentu nebyli doma.
(Kwiatkowski 1985)

7. leden 1905
Dvě ženy v Dolním Dvoře vystupovaly strmou zasněženou strání. Strhly přitom lavinu, která je zasypala, byly však zachráněny.
(Vrba 1969)

18. října 1908
Na slezské straně Krkonoš vzniká první Horská záchranná služba – Dobrovolná zdravotnická skupina Karpacz (Freiwillige Sanitätskolonne Krumhübel – GEBIRGS - UNFALL - DIENST). Její vysokohorskou sekci vedl Max. W. Frömberg. Úkolem bylo poskytovat zdravotnickou první pomoc obětem nenadálých neštěstí, která se přihodí v horách. Členy této družiny byli lidé z různých oborů – od nosiče Adolfa Lindaua po majitele několika obchodů Maxe W. Frömberga. Za I. světové války je činnost družiny přerušena.
(Jawor 2010)

24. březen 1913
Tragická smrt Bohumila Hanče a Václava Vrbaty. Pomoc Václava Vrbaty kamarádovi Bohumilu Hančovi při závodu na 50 km byla posuzována jako základní čin v pomoci člověka člověku v horách, a proto je 24. březen slaven jako Den Horské služby v ČR.

7. leden 1918  
V Modrém dole zahynul pod lavinou W. Hofer.
(Vrba 1969)

1918 – 1945
V meziválečném období a během II. světové války je polská Horská záchranná služba podporována německým Červeným křížem. Ve 20. letech vzniká i ženský “Oddíl pomocnic“. Od roku 1923 družina zakládá terénní hlídky sloužící na horských boudách. Každý vlastník boudy si dobrovolně platí jednoho záchranáře.
(Jawor 2010)

1924
V Hrazeném potoku zahynul pod lavinou při svážení dřeva pan Hollmann.
(Spusta 1995)

zima 1925/26
Na letní trase v Białém Jaru došlo ke stržení turisty. Po této události byla vybudována nová bezpečnější zimní trasa
(Brzeziński)

1. 5. 1928
Májový závod
Ze Sněžky je krásný kruhový rozhled. Nejúchvatnější scenérii vytváří hluboký Obří důl a strmé srázy protější Studniční hory. Až budete stát na vrcholu, dobře si prohlédněte protisvah v ledovcem vytvořené Úpské jámě. Tady se v průběhu třiceti let jezdil lyžařský závod, který svým profilem nemá v České republice obdoby.

Soutěž, která se jezdila vždy první květnovou neděli, vymyslel vrchlabský továrník Quido Rotter jun., který společně s hospodářem z Luční boudy Herbertem Beutelem pořádal pod hlavičkou Spolku německých lyžařů všechny ročníky před 2.světovou válkou. První závod se jel v roce 1928 za účasti jedenácti předních krkonošských jezdců z obou stran hor. Vyhrál Gerhard Zinecker z Petrovky a přišli se sem podívat dva diváci.

Závod byl více sjezdem, než obřím slalomem a začínal u kamenné mohyly přímo na vrcholu Studniční hory. Po mírném začátku jezdci dojeli na hranu Úpské jámy, kde se sklon tratě prudce svažoval na dno Obřího dolu. Parametry závodu byly úctyhodné: délka 2 kilometry a výškový rozdíl 500 metrů. Willy Möhwald z Vrchlabí jednou letěl z horní hrany celých 50 metrů. To byl na dřevěných lyžích bez ocelových hran úctyhodný výkon, obzvlášť když Willy tehdy vyhrál. Květnový termín závodů zakladatelé tenkrát vybrali i s ohledem na bezpečnost účastníků, protože v pravé zimě je Úpská jáma ohrožována sněhovými převisy a lavinami. V roce 1934 pořadatelé Májový závod rozšířili o slalom a tím i o alpskou kombinaci. Slalomovou trať stavěli západně od Luční boudy v Údolí Bílého Labe na úbočí Kozích hřbetů.

V tu dobu se soutěže stali lidovým festivalem zimních sportů za účasti zahraničních závodníků a stovek diváků. Od samého počátku sportovci Májový závod ctili jako ukončení lyžařské sezóny ve stylu dnešního “Posledního mazání”. Proto sem například v roce 1936 po olympijských hrách v GA-PA kvůli závodění i zábavě přijala lyžařská esa jako čtrnáctinásobná mistryně světa, olympijská vítězka ve slalomu a kombinaci fenomenální německá slalomářka Chritl Cranzová, olympijský vítěz ve stejných disciplínách Franz Pfnür, pozdější mistr světa Rakušan Pepi Jennewein. V Obřím dole se předvedli i skvělí sjezdaři Guzzi a Heli Lantschnerové z Innsbrucku, kterým se podle červených svetrů říkalo “rudí ďáblové”, zástupci slavné lyžařské školy z Kitzhbühlu a Jackem Lackerem i nejlepší krkonošští jezdci v čele s bratry Gustlem a Otto Beraueovými.

Hned po druhé světové válce byla tradice závodu obnovena. První slalom a sjezd se jel ve dnech4. A 5. Května 1946 pod novým jménem Závod 5. Května. Tehdy zvítězili osminásobná mistryně Československa Růžena Beihauerová a reprezentant Luboš Brchel. Závod pořádal lyžařský klub Pec spolu se Svazem lyžařů RSČ a až v roce 1948 se jim podařilo přivést na start i jezdce z Rakouska.

V nově pojmenovaném Závodě osvobození vyhráli českoslovenští mistři Alexandra Nekvapilová a Antonín Šponar, Rakušané skončili druzí. V důsledku politických změn to byla mezinárodní účast poslední.

V dalších patnácti letech noví organizátoři z Lyžařské sekce okresního výboru ČS tělovýchovy v Trutnově pořádali jarní lyžařské klání kvůli sněhovým podmínkám už v dubnu a několikrát i mimo Obří důl. Poslední Závod osvobození se měl jet počátkem 60. Let na svazích nad Modrým dolem, ale kvůli sněhové vánici byl těsně před startem zrušen. Družstvo žen se spolu s později slavným Miloslavem Sochorem, který tu v žákovských letech jezdil předjezd, vydalo kolem kapličky k Luční boudě. Všichni ve vánici zabloudili, několikrát stáli na sněhových převisech nad Obřím dolem, až je po šesti hodinách značně vysílené našlo záchranné družstvo Horské služby.
(Veselý výlet)  

13. listopad 1931
V Zeleném dole byli usmrceni lavinou F. Spohn a J. Scholz.
(opravená informace, Vrba 1969)

1934
Před zimou se vytvořil v Krkonoších samostatný záchranný sbor o šesti oddílech.
(HS ČR)

2. únor 1935
8 obětí vichřice a lavin
V nočních hodinách jel lesní kontrolor panství Maršov Renner doprovodit dceru a její přítelkyni z Prahy. Při návratu od „Stirnel“ do Modrého dolu ke Sněžné jámě na Studniční hoře, známé lavinovým nebezpečím, je zachytila lavina. Slečna Rennerová byla lavinou odhozena stranou a po volání o pomoc zachráněna lyžaři. Její otec a pražská slečna byli druhý den vyproštěni mrtví.
(Dix, Kronika Pece)

Dalších šest obětí nalezli vojáci Československé lidové armády, kteří v té době prováděli zimní lyžařský výcvik ve dvou souběžných kurzech, a to na Labské boudě a na Výrovce (celkem 60 vojáků). Jeden z nich (původem z Červeného Kostelce) později sám přišel na služebnu HS ve Špindlerově Mlýně, aby podal autentické svědectví o tom, jak události probíhaly. Magnetofonový záznam pořídil člen HS Valerian Spusta:
„Počátkem února v odpoledních hodinách došlo k hrůzostrašné sněhové bouři. Na Výrovce jsme museli přerušit výcvik v terénu a vrátit se na boudu. Když jsme seděli asi 30 minut na boudě, volali telefonem z Luční boudy, že od nich odešli dva lidé (muž a žena) a požádali nás, abychom jim šli naproti. Okamžitě vyrazilo asi 15 vojáků z boudy, náhle se však setmělo, nastal hrozný hukot větru a sněžení, viditelnost byla tak na 5 metrů. Nebylo možné jít proti větru, ten nás srážel k zemi, a tak po 10 m od boudy jsme se museli vrátit. Od větru jsme měli sníh nacpaný všude. Čekali jsme na boudě, zda pohřešovaní příjdou. Paní doprovázel horský vůdce z Pece pod Sněžkou. Vichřice trvala celou noc a ustala ráno. Napadlo mnoho sněhu. Ráno jsme dostali zprávu, že na Krkonoších se pohřešuje 6 lidí. Dva mezi Luční boudou a Výrovkou, dva důstojníci ČSL armády Přikryl a Pazdírek, kteří šli z Martinovky na Labskou boudu a další dva mezi Labskou boudou a Mísečkami. Protrhala se oblačnost a tak se vojáci z Výrovky dali do pátrání po těch, kteří šli z Luční boudy. Po dvou hodinách našli dvě oběti noci. Byli vedle sebe nad Modrým dolem. Pravděpodobně ztratili tyče u kapličky a vítr je hnal na Modrý důl, kde byli nalezeni. Odvezli je na Výrovku a pak do Pece.“

Jak vypovídá voják, ještě ten den se museli přesunout na pátrání po dvou důstojnících, kteří byli nezvěstní mezi Martinovkou a Labskou boudou. Z Výrovky odjížděli Dlouhým dolem na Špindlerův Mlýn a pak na Martinovku a odtud zahájili pátrání k Labské boudě. Část vojáků, kteří byli na Labské boudě, pátrala směrem na Pančavskou louku a druhá část směrem k Martinovce. Záchranné družstvo, které šlo na Pančavskou louku, našlo zapíchnuté lyže a pod smrčkem zmrzlé dvě osoby, které se pohřešovaly od večera. Dva důstojníci ale nebyli nalezeni. Pátrání pokračovalo a byla nalezena lyže v Labské rokli pod vodopádem. Bylo pravděpodobné, že důstojníci utrhli na hraně nad vodopádem lavinu a ta je smetla do Labské rokle. Nalezeni zde byli až později.

12. květen 1935
Únorová tragedie 1935, kdy ve vichřici a lavině zahynulo 8 lidí, dala podnět, aby byla založena Horská záchranná služba. A tak v květnových dnech byla ve Špindlerově Mlýně založena HSZ s okrsky Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, Černý Důl, Janské lázně, Vrchlabí, Rokytnice nad Jizerou, Harrachov. Organizace s 36 stanicemi a 320 výkonnými členy byla podporována pouze dobročinnými dary.
(HS ČR) 

1939
Zánik spolku Horské záchranné služby a vytvoření německé organizace zachránců na Krkonoších zvané Bergdienst
Druhá světová válka přerušila existenci HZS, ale jen co se týká jména. Němci z HZS převzali vše, co bylo do té doby pro záchranu lidí v horách uděláno.
(Dix, Kronika Pece)

15. březen 1939
První oběť mezi organizovanými záchranáři v Krkonoších
Nad Pecí hučela děsivá sněhová vánice, jaká se málokdy vyskytne; vrcholu dosáhla ve večerních hodinách. Sníh přišel najednou pro celou zimu. Vichřice vytvořila v několika málo hodinách dvoumetrové převěje. Večer v 10 hodin bylo povoláno záchranné mužstvo, poněvadž na Klínové boudě se ztratily tři osoby. Jedna skupina šla z Pece pod vedením lyžařského mistra světa Gustla Berauera s jeho bratrem Adolfem Berauerem, učitelem lyžování Franzem Dixem, krejčovským mistrem Josefem Fischerem a Franzem Tippeltem do Zeleného dolu (Zehgrund) a měli hledat odtud ke Klínovkám. Pod Severkou (Berauerberg) v takzvaném Armelochu se uvolnila plotna sněhu a všech pět mužů bylo strženo se sněhovou převějí do Zeleného potoka. Tři se s námahou vyprostili ze sněhové masy, Adolfa Berauera se podařilo po veliké námaze ještě živého vysvobodit, zatímco Franz Tippelt padl hlavou do velké vodní tůně. Jeho bratr Wenzel, který mezitím skupinu dostihl, se ihned vrátil do Pece pro pomoc. Neustále se sesouvaly nové masy sněhu a Zelený potok se vysoko rozvodnil. Zachránci vytáhli ze sněhové břečky Franze Tippelta utopeného. Zatímco se v Zeleném potoce odehrávala tragédie, dopřávali si tři nezvěstní na Výrovce, aniž by se ohlásili.
(Dix, Kronika Pece)

16. únor 1942
Na cestě z Pece na Zehgrundbaude (Jelení louky) lavina usmrtila Otto Hallmanna, učitele lyžování z Giersdorfu..
(Dix, Kronika Pece)

zima 1944/45
Ze svahů v Kotli Malého Stawu se uvolnila obrovská lavina, která dojela až na verandu boudy Samotnia a rozbila okna.
(Brzeziński)

1945
S blížící se frontou v roce 1945 byla přerušena činnost BERGDIENST. Na české straně je obnoven spolek Horská záchranná služba. Po ustanovení nových polských hranic a úřadů znovu obnovují činnost německé zdravotní družiny v Karpaczi a Szklarske Porębe, nyní však pod patronací polského Červeného kříže. V roce 1946 v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva včetně M.W. Frömberga z Dolního Slezska definitivně končí BERGDIENST svou činnost.
(Jawor 2010)

1946
První pokus o zformování polské krkonošské záchranné skupiny učinil ředitel léčebny v Karpaczi Jerzy Ustupski. V únoru 1946 probíhá první polská záchranná akce v Kotłi Łomniczki, kde byli lavinou zasypáni tři polští vojáci. Na záchraně se podílejí i němečtí lyžaři-závodníci, kteří byli v té době ještě v Karpaczi. Počátkem 50. let TOPR a PTTK (Polskie Towarzystwo Turystyczno-Krajoznawcze) iniciují založení záchranářských sekcí v Sudetech a Beskydech.

2. 3. 1951
Tragédie v Červenkově muldě
U oblíbené zeleně značené cesty Dlouhým dolem k Výrovce, stojí nepřehlédnutelná kamenná mohyla se strohým oznámením na dřevěné tabulce, jež nejen lyžaře přiměje k zamyšlení: "Oldřich Červenka 2. 3. 1951 zahynul v lavině". Příběh o smrti devatenáctiletého studenta a výborného slalomáře vyprávěl spisovatel a scenárista Jiří Stránský. Před pětašedesáti lety stáli spolu nad žlabem na Luční hoře. Olík Červenka a Justa Šolcová se jako členové po válce pomalu vznikajícího reprezentačního sjezdařského družstva dostali v zimě 1951 na soustředění do Alp. Vedle tréninku v brankách je zcela okouzlila jízda ve volném terénu v prachovém sněhu. Dnes bychom řekli, že propadli freeridu. Jiří Stránský jako vnuk prvorepublikového ministerského předsedy a pravicového politika Jana Malypetra mohl svým kamarádům Olíkovi a Justě jen závidět. Komunisté mu nikdy nedovolili vyjet za hranice a dokonce ani složit maturitu. Se zkušeností z Alp přátelé Jiřího přesvědčili k cestě do Krkonoš za prašanovou pohádkou. Už během jasné noci Olík své parťáky stále budil, jak vykukoval z horské chalupy ve Svatém Petru. Nemohl dočkat rána, až vyrazí na hřebeny. Všichni tři vystoupali po úbočí Kozích hřbetů a zamířili k Luční hoře. Olík s Jiřím spolu závodili od žákovských let, v Krkonoších oba jeli také slavný Májový závod v Obřím dole nebo jarní klasiku v Kotelní jámě. Teď stáli i s Justou ve výšce 1500 metrů a bylo jasné, kdo se do žlabu rozjede první. Sotva Olík udělal v prašanu několik oblouků, otevřela se před Jiřím a Justou odrthová trhlina a prachová lavina nabrala na rychlosti. Jiří vyrazil dolů hned, jak se usadil rozvířený sníh. Justa měla strach, teprve na naléhání Jiřího sjela do míst, kde byl nejspíš zavalený jejich kamarád. Prohledali povrch a nenašli žádné stopy. Jiří sjel na lyžích do Svatého Petra a z boudy Kamenky zavolal Horskou službu. Hodinu po pádu laviny už lopatami prohazoval laviniště vojenský oddíl z Luční boudy. Za další dvě hodiny sem vystoupali záchranáři z Horské služby ze Špindlerova Mlýna, ale sondovali jen hůlkami a patkami lyží. Lavinové sondy dostali ze Švýcarska až o čtyři roky později. Nezbylo než prohazovat pátrací příkopy. Tři a půl hodiny po pádu laviny našli čepici, pak hůlku a hned poté v hloubce půldruhého metru tělo Olíka Červenky. Neneslo známky zranění, ale ani dlouhé oživování lyžaře nevzkřísilo. Pozdější pitva ve vrchlabské nemocnici prokázala udušení sněhem.
V místě nalezení Červenkova těla horští vůdci Bohumil Hofman a Jaroslav Kácovský vztyčili třímetrový dřevěný kříž, který smetla další lavina. Proto rodinný přítel Červenkových Josef Šourek na skálu připevnil ve výroční den 2. března 1954 kamennou desku. U toho již Jiří Stránský nemohl být, protože trpěl v komunistickém lá- gru. Jak nám nyní přiznal, otřesné zážitky z vězení přehlušily i bolestné vzpomínky na kamaráda lyžaře Olíka Čevenku. V době neštěstí ještě neměl žlab strmě padající do Dlouhého dolu české pojmenování. Jen znalci původního německého místního jména Winkelschober je překládali jako Křivá rokle. Proto se brzy vžilo označení Červenkova mulda a později uměle vytvořené jméno Pramenný důl, které nikdo nezná a neužívá. K podobnému neštěstí tu došlo v prosinci 2008. Do žlabu vjela trojice lyžařů, dívka Iva v lavině zahynula.
(Veslý výlet 45, zima 2016)

20. únor 1952
Tragédie v Modrém dole
Modrém dole byli lavinou strženi tři lidé a jeden z nich, Štěpán Šilhavý, zemřel. Jeho tělo bylo nalezeno až dva měsíce po neštěstí.
(Břetislav Vejvoda podle přímých účastníků neštěstí)
Rodina Šilhavých hned po válce začala jezdit každoročně do Modrého dolu, který si velmi oblíbila. Nejdříve do hotelu Modrý Důl, který patřil soukromníkovi, a po jeho konfiskaci a předání ROH jezdila do chaty Na Výsluní, patřící panu Antonínu Žáčkovi. Tak tomu bylo i v týdnu nešťastného února 1952, kdy se Na Výsluní ubytovala celá rodina i s dětmi. Celý týden bylo špatné počasí (sněžilo a foukal severní vítr), ale celá rodina lyžovala jako obvykle na Studánce, respektive pod Studánkou. Manželky s malými dětmi lyžovaly přímo pod chatou Na Výsluní na svahu k potoku. Když však přišel lyžařský instruktor ROH s rekreanty a začal cvičit svá družstva na Studánce, začal vyhánět rodinu Šilhavých s tvrzením, že tato louka patří k rekreačnímu objektu ROH. Celá skupina se tedy dohodla, že půjdou jezdit na Studniční „na laviny“.

A tak šla skupina za silného sněžení nahoru po pravé straně prudkého spádu s lyžemi na nohou na Studniční, že pod hřebenem přejedou napříč svahem a tam budou jezdit. První stoupal nejstarší a nejzkušenější lyžař Štěpán Šilhavý (* 1917), za ním Bruno Žáček (nevlastní syn majitele chalupy, asi 14 let), potom Petr Šilhavý (* 1941), za ním jeho otec Petr Šilhavý a potom ještě jeden chlapec. Při výstupu, který se stával stále těžším, šli proti sněhu a větru, a tak když Štěpán byl na úrovni nejprudšího svahu, dal povel k přejezdu. První vyrazil Bruno a jel bez zastavení, až prakticky přejel na druhou stranu. Štěpán asi ve dvou třetinách jízdy zastavil a začal čistit skluznici, jelikož sníh byl lepivý. Odskokem začal sjíždět dolů prudkým svahem. Petr již také vyjížděl, ale stále se všichni dívali na Štěpána, který udělal asi tři dlouhé oblouky, když uslyšel podivný zvuk. V tu chvíli se s ním utrhla lavina. Teprve potom začal být slyšet rachot. Petr, který již jel, se přeci jenom zastavil, protože slyšel, jak na něho otec volá, ať ihned jede do lesa. Lavina ho přesto smetla a on se ocitl pod ní. Byl to však jen okraj laviny, takže se mu podařilo postavit na nohy. To už k němu jel jeho otec a pomohl mu vyprostit se, neboť byl ve sněhu doslova uvězněn až po pás. Měl zlomenou lyži a byl v šoku, jinak se
mu nic nestalo. Třetí chlapec, který šel s nimi, byl zasypán do výšky bot. Všichni vypovídají, že Štěpána viděli naposledy při utržení laviny a že hned zmizel pod sněhem.
Je zajímavé, že ač z přímých účastníků nikdo jiné lidi neviděl, bylo hned na místě asi pět lyžařů a pod úrovní laviny dalších deset. Mezi nimi i jeden důstojník, neboť na Luční boudě měla armáda lyžařský výcvik. Tomu se brzy podařilo přivést vojsko. Dále je zajímavé, co mi vyprávěla paní Julie Šilhavá (*1920): přestože lyžovali s dětmi dole u potoka, neslyšeli rachot pádu laviny, i když byl zaznamenán u Výrovky a u chaty Na Rozcestí a prý i na Černé hoře.
(Vejvoda)

Záchrany se tedy zúčastnilo čtyřicet lopatami vyzbrojených vojáků z posádky na Luční boudě. Nevěděli, kde mají začít hledat. Brzy dorazilo i patnáct záchranářů z Pece, tehdy ještě bez psa i lavinových sond. Až do devíti hodin večer všichni prokopávali prostřední část laviniště, až jim zhasla poslední baterka. Ráno se přidala stovka studentů hradecké lékařské fakulty, ale Štěpána Šilhavého nalezl až 12. dubna náhodný lyžař. Byl v nejnižší části laviny původně zasypaný dvoumetrovou vrstvou udusaného sněhu.
Tam kde byl Štěpán Šilhavý zasažený lavinou, postavil jeho bratr s přáteli vysoký dřevěný kříž, který smetla další lavina 13. ledna 1960. Ta měla délku přes osm set metrů a sjela hluboko pod boudu Děvín. Bohumil Hofman a Jaroslav Kácovský z místní Horské služby změřili její úctyhodné rozměry. Odtrh byl vysoký dva metry a široký skoro tři stovky metrů. Na cestě nad Děvínem sníh urazil osm tyčí v rozponu osmi metrů, z čehož odhadujeme šířku přes sedmdesát metrů. Později musel být mnohokrát opravován a znovu vztyčován kvůli častým lavinám. Na těchto opravách se podílel pan Hynek Vzpurný, dnešní majitel boudy na Výsluní. Zatím naposled obnovený Šilhavého kříž byl vztyčen v roce 2008, rodinný přítel Ivo Beck a pan Šarič tak nahradili zchátralý kříž novým a na bezpečnějším místě. Součástí památníku byla původně i mrazuvzdorná deska, která byla později přemístěna dolů na letní stezku „Přes sedm potoků“, na místo, kde bylo dva měsíce po neštěstí nalezeno tělo Štěpána Šilhavého.

14. prosinec 1952
Snahy o následné zformování a výcvik polských horských záchranářů v oblasti Krkonoš jsou završeny: v rámci Horské dobrovolné záchranné pomoci (GOPR, Górskiej Ochotniczej Służby Ratunkowej) je při zakončení kurzu záchranářů na boudě Samotnia u Malého Stawu ustanovena její slezská sekce „Sekcja Terenowa GOPR – Sudeckie Ochotnicze Pogotowie Ratunkowe“ se sídlem v Jelení Hoře.

1953
Zakoupení prvních lavinových sond do Krkonoš ze švýcarského Davosu jako reakce na smrt Oldřicha Červenky a Štěpána Šilhavého v lavinách v předchozích letech.

1954
Výzkum sněhu a lavin
Poprvé v Krkonoších, resp. v celém Československu, byl zahájen systematický výzkum sněhu a lavin. Podíleli se na něm především Ing. Miloš Vrba, Ing. Bedřich Urbánek, za HS Jaroslav Kácovský, Miloslav Soukup a souběžně Jiří Martinec z Hydrologického ústavu v Praze-Podbabě. n 1954 –1956 Intenzivní spolupráce mezi GOPR, polskou armádou, StNB a československou Horskou službou. Probíhají společná cvičení v seznamování se s terénem na opačných stranách Krkonoš. Ve sledování sněhu a lavin v 50.–60. letech pokračuje především Wojciech Bartkowski.
(Jawor 2010)

8. březen 1956
Lavinový „den D“ na území celého státu
Po intenzivním sněžení a silném větru v týdnu od 1. do 8. března nastalo akutní lavinové nebezpečí a sesuvy obrovských lavin na celém území našeho státu.
(Vrba 1969)
Tento den sjela i obrovská lavina z východního svahu Krkonoše do Labského dolu – Velká lavina. Projela přes dno dolu až do protisvahu a způsobila v Krkonoších dosud největší známé škody na lesních porostech – zničila téměř 9 ha lesa, na laviništi se zpracovalo na 5 000 plm dřeva. Množství dalšího dřeva bylo zcela znehodnoceno. Lavina strhla i půdu a obnažila svah až na holou skálu. Během jednoho týdne ve Špindlerově Mlýně dosáhla sněhová pokrývka 220 cm, na hřebenech až 4 m. V té době se také natáčel film Synové hor. Herec Josef Bek a pan Erban ze Špindlerova Mlýna (člen HS, který dělával lavinovou prevenci) vzpomínali, že například dráty telefonního vedení z Míseček na Jestřábí boudy a z Martinovky na Labskou boudu byly pod sněhem.
(Spusta et Kociánová 1995)
Téhož dne sjela i dvojitá lavina z Úpské hrany (nadmořská výška 1 400 m) – z Úpská rokle a Sněhové strže – přes ploché dno Úpské jámy (1 050 m) do Obřího dolu až hluboko pod dolní vodopád Úpy (960 m). Tato lavina překonala výškový rozdíl téměř 500 m a byla dlouhá 1 200 m, což je doposud maximální dosažená délka laviny v Krkonoších. Lavina strhla po obou stranách dolního vodopádu Úpy stoleté smrkové porosty na ploše 2,5 ha, na níž se zpracovalo přes 1 100 plm dřeva. Tento den se také udála jedna z největších lavinových katastrof na našem území v Nízkých Tatrách u Dolní Lehoty, při které bylo zasypáno 19 lesních dělníků, z nichž 16 zahynulo.
(Vrba 1969)

1956–58
Na základě nových pravidel se terénní sekce mění na regionální Grupę Sudecką GOPR se sídlem v Jelení Hoře. Dne 12. října 1957 je GOPR přijat v Curychu jako pozorovatel do IKAR (Mezinárodní organizace horských záchranných služeb), v r. 1958 jako řádný člen.

13. leden 1957
Ve žlabu Hrazeného potoka zahynul patnáctiletý školák Hrdlička z Chomutova, účastník lyžařského kurzu na Luční boudě
(Spusta 1995)

28. leden 1958
V Kotli Malého Stawu došlo k zasypání turisty Henryka Okruszka z Varšavy, byl zachráněn záchranáři spolu s pracovníky Samotni.
(Brzeziński)

30. duben 1958
Muž z laviny Bohouš Hofman
Vážený občan Pece Bohumil Hofman toho moc nenamluvil, o to více pracoval. Do Krkonoš přišel z Úpice ještě během války jako pomocný pekař u Wenzela Dixe na hlavní ulici v Peci čp. 215. Když musel mistr Dix pekárnu v květnu 1945 odevzdat státu, vzal ji Bohumil Hofman do národní správy a později dům koupil. Soukromé podnikání mu vydrželo jen čtyři roky, pak kvůli novým poměrům musel skončit. Jako výborný lyžař se připojil 13. prosince 1945 k dalším jedenácti mužům, kteří obnovili Horskou záchrannou službu v Peci. Od 1. května 1954 byl jedním z prvních horských vůdců, jak se tehdy profesionálním záchranářům Horské služby v Krkonoších říkalo. Vedle toho pomáhal s vedením místního lyžařského oddílu, kde vyrostlo několik šampionů. Účastnil se bezpočtu záchranných akcí, ale jednou sám potřeboval naléhavou pomoc. Vedoucí Obří boudy Miroslav Frice sestupoval 28. dubna 1958 od večerní lanovky ze Sněžky, na zmrzlém firnu uklouzl a zřítil se na polskou stranu. Horská služba jej zachránila, ale na severním svahu ztratil aktovku s doklady a penězi. Jediný pětačtyřicetiletý Bohumil Hofman se uvolil o dva dny později na firnové pole vrátit a tašku hledat. V kasárnách na Slezském domě požádal poddůstojníka Kazimierze Kopyszku o doprovod na polské území. Aktovku i s obsahem opravdu našel a strčil do ruksaku. Při výstupu zpět k Jubilejní cestě se s nimi uvolnila firnová deska a spustila lavinu. Oba smetla asi dvě stovky metrů, Kazimierz měl hlavu nad sněhem a dokázal se vyhrabat, Bohouš v těžkém sněhu zmizel. Pohraničník doběhl pro jedenáct kolegů s lopatami. Rozhlíželi se, kde zahájit na dvě stovky metrů širokém a tři metry vysokém čele laviny výkopy, když zaslechli jako zázrakem pod sněhem slabé volání. Místo obstoupili v kruhu a začali každý kopat hlubokou brázdu. Přidušeného Bohouše našli ve dvoumetrové hloubce sice zraněného, ale při vědomí. Až za hodinu od lanovky ze Sněžky dorazilo k Obří boudě dvanáct členů Horské služby. Kolegu naložili na speciální saně a svezli Obřím dolem do Pece. Za týden se i s pošramoceným hrudníkem opět hlásil do služby. Bohumil Hofman tenhle příběh vyprávěl v létě 1972 na Richterových boudách. Neříkal to jistě poprvé, a již vypointované líčení hrozného pocitu beznaděje člověka uvězněného dvě hodiny hluboko pod sněhem hodně vystrašilo.
(Veselý výlet 45, zima 2016)

1961
Prof. Jeník v rámci studie anemo-orografických systémů publikuje komplexní rozbor lavinových oblastí Vysokých Sudet (Krkonoše, Hrubý Jeseník, Králický Sněžník). Na české i polské straně Krkonoš vyčlení 15 oblastí s periodickými lavinovými drahami. Podává rozbor z hlediska větrného proudění, ukládání sněhu, vegetačního krytu a odkazů na historickou literaturu.

1962
Na Mísečkách proběhl lavinový kurz s účastí náčelníků HS všech oblastí s lavinovým nebezpečím: Vysoké a Nízké Tatry, Malá a Velká Fatra, Krkonoše, Jeseníky. Vedoucím byl ing. Miloš Vrba. Dojednala se zde metodika měření a sledování lavinových svahů a zaměření na meteorologická pozorování v regionech. Ještě v témže roce byla za pomoci Hydrometeorologického ústavu vybudovaná klimatická stanice na Vrbatově boudě. Zde, ve výšce 1380 m n.m. byly ideální podmínky sledování povětrnostní situace.
(Spusta).
Pracovník TANAPu Milíč Blahout, který navštívil v Davosu Středisko pro výzkum sněhu a lavin na Weissfluhjochu, přivezl tzv. lavinový katastr. Po vzoru „tatranců“ začal jej zpracovávat v Krkonoších Valerian Spusta. Provádělo se kompletní měření všech lavinových svahů – sklon, geologické podloží, šířka, délka a výška v odtrhu, délka drah v dojezdu. Změnilo se místo sněhových měření z Modrého dolu k Luční boudě, což je neutrální místo pro sledování lavinového nebezpečí.

Lavinový katastr byl poprvé publikován v r. 1975 a 1978 (Vrba et Spusta). Fotodokumentace všech drah a kompletní záznamy lavin zaregistrovaných v letech 1962–2003 na české straně Krkonoš byly publikovány r. 1998, 2003.
(Spusta et al.)

leden 1963
Padající převěj ve Velké Studniční jámě, která se odlomila na skalách ve střední části svahu, strhla a zasypala šest horolezců při výcviku.
(Kovařík st.)

únor 1966
Ve Velké Studniční jámě utrhli lavinu studenti FTVS v čele s pozdějším předsedou ÚV ČSTV dr. Hlaváčkem. Všichni přežili.
(Kovařík, HS ČR)

24. únor 1966
Horská služba Krkonoše zakoupila prvního lavinového psa Hermu z vojenského výcvikového střediska za 1 500 Kčs.

1967
První sněžný skútr v HS Krkonoše.

8. (10.) leden 1968
V Dlouhém dole v lavinové dráze Holá stráň u Hrazeného potoka uřízl německý turista lavinu a zahynul.
(Spusta 1995)

17. březen 1968
Při traverzování v Białém Jaru došlo ke stržení devíti lyžařů. Nikomu se naštěstí nic nestalo.
(Brzeziński)

20. březen 1968
Největší lavinové neštěstí ve střední Evropě 
Dochází k největšímu lavinovému neštěstí v dějinách Krkonoš, ale i celé střední Evropy. Lavina v dolině Biały Jar na polské straně si vyžádá 19 obětí, převážně mladých lidí. Obrovská lavina tehdy v 11.50 strhla a zavalila 24 mladých lidí. Ti se zastavili uprostřed žlabu na tehdejší turistické cestě. Jeden z nich si odskočil vedle do kleče, v tu chvíli se uvolnila obrovská lavina a on pak běžel zavolat pomoc. Jen pro dokreslení, čelo laviny mělo odhadem do 24 m výšky! Hned první den bylo nalezeno 10 zasypaných a z toho 5 z nich bylo zachráněno živých. Herma, první lavinový pes v Krkonoších, tehdy nalezla jednoho živého a několik dalších osob bohužel již mrtvých. Poslední dvě oběti byly nalezeny až 1. a 5. května. Na záchranných pracích se podílela vedle GOPR také HS Krkonoše a především polská armáda, spolu 1290 lidí.
(Kořízek)

Bialy Jar - celkový pohled

Jedna z obětí

1968
Lavinová tragedie v Białym Jaru vede na polské straně ke změně systému ve školení záchranářů. Waldemar Siemaszko zahajuje systematické sledování lavinové situace na polské straně Krkozachycení noš a to ve spolupráci s kolegou z HS Valerianem Spustou. Postupně jsou v problematice lavin zaškoleni mladší kolegové Jurek Pokój, Antoni Kieżuń a Andrzej Brzeziński. Ten v současnosti působí jako „Starszy instruktor ratownictva gorskiego“, je členem mezinárodní komise IKAR- -CISA pro lavinovou záchranu a je autorem příruček o lavinách jak pro GOPR, tak pro turisty.

1. duben 1969
Ten den napadlo asi 25–30 cm sněhu. Ráno na poště řekl pošťák Kobr, že půjde trasu Bouda u Bílého Labe – Luční bouda – a zpět na Špindlerovku. Kolegové mu říkali, ať tam nechodí, ale on byl člověk tvrdé nátury. Kdyby trakaře padaly, on musí jít. Dal poštu na Boudě u Bílého Labe, pokračoval na Luční boudu, až se dostal na lavinový svah, přes který vede letní turistická cesta. Když byl uprostřed svahu, část se s ním utrhla. Lavina s ním jela asi 150 m a zastavila se 50 m nad Labem. Byl zavalen do půl pasu, lyže měl ve spod. Musel se k nim prohrabat, aby mohl pokračovat s poštou dál na Luční boudu.
(Spusta 1995)

10. leden 1970
V údolí Bílého Labe na Bílé stráni zasypala lavina tři lyžaře, vodáky z Pardubic, kteří byli zachráněni. Jeden z nich (Faltýsek) byl nalezen živý až po dvou hodinách při namátkové sondáži.
(nasondoval Čermák, HS ČR)

30. leden 1970
Na východním svahu Krkonoše v místě zvaném Velká lavina došlo k natržení sněhové pokrývky svahu při zatížení 35 závodníky HS. Trhlina byla dlouhá asi 100 m a široká 5 cm (srovnej s 8. březnem 1956).
(Spusta 1995)

1970
V roce 1970 získává Grupa Sudetska GOPR lavinového psa, německého ovčáka jménem Turnia (cvičitel Piotr Lucerski) a v roce 1974 dalšího psa Ajaxe (cvičitel Andrzej Piotrkowski).

14. leden 1972
Účastník lyžařského kurzu na chatě Strzecha Akademicka se za špatného počasí vydal do Kotle Malého Stawu. Začal sám sjíždět do Slalomového žlabu a pak se po několika metrech rozhodl traverzovat celý svah východním směrem. Ve žlabu Magdy jej přibližně v 10.15 strhla lavina. Po delší době jeho nepřítomnosti zalarmovali jeho kolegové pracovníky GOPR, kteří sloužili na chatě. Za velmi špatných povětrnostních podmínek byla zahájena záchranná akce. V 19.45 byl zasypaný s mnoha omrzlinami vyproštěn ze sněhu. Přežil v lavině více než 9 hodin.
(Brzeziński)

1975
Poprvé je publikován Lavinový katastr Krkonoš (Vrba et Spusta, Opera Concortica 12)
Více viz Historie, rok 1965.

16. leden 1975
Při obětavé pomoci českému turistovi, který uklouzl na uzavřené cestě během sestupu z vrcholu zledovatělé Sněžky, zahynuli Jan Messner a Štefan Spusta – oba terénní pracovníci HS Krkonoše. Protože byli oba vybaveni stoupacími železy a cepíny (zabezpečovali právě namrzlý úsek chodníku na Sněžce), pokusili se o rychlý traverz ledovým severním úbočím Sněžky. Turista, který se krátce udržel na skalním výstupku, se mezitím zřítil dolů ledovým svahem a zahynul. Pokus o záchranu skončil smrtelným pádem Messnera a Spusty do dolu Lomniczky. Následoval pokus o jejich záchranu, dokonce i za použití polského vrtulníku, ale vše již bylo marné.
(Kovařík, HS ČR)

1976
 Od 1. 1. 1976 je v rámci Grupy Sudetskiej GOPR zřízena Grupa Karkonoska GOPR a Wałbrzysko-Klodzską.

1976
V Obřím dole v Úpské rokli bylo zasypáno šest horolezců.
(Kovařík, HS ČR)

19. březen 1976
V Dlouhém dole u Hrazeného potoka v místě Holá stráň uřízli dva němečtí turisté lavinu – žena zahynula, její muž byl také zasypán, ale zachránil se. Bylo příliš mnoho sněhu, jedno záchranné družstvo bylo zasypáno. Žena byla nalezena 22. března.
(Kovařík, HS ČR)

7. únor 1977
V Kotli Malého Stawu na ledopádu zahynul německý horolezec.  
(Gopr)

14. leden 1979
V Malé Kotelní jámě byli zasypáni dva lyžaři.

2. březen 1985
V noci se sesula obrovská samovolná lavina v Modrém dole. Dojela až pod chatu Děvín, kde právě probíhal lyžařský kurz a ještě v ten samý den (za špatné viditelnosti a vánice) děti lyžovali v místech, kam až lavina dojela a kde lavinový nános vytvořil několikametrové hromady. V momentě sesuvu všichni spali na chatě a nikdo si ničeho nevšimnul, až ráno s hrůzou zjistili, co se vlastně stalo a jaké měli všichni štěstí. Na místě se pohybovalo cca 25 dětí s učiteli.
(Kořízek)

zima 1985–1986
V Obřím dole na Mazáčkově pilíři lezli horolezci Miroslav Šmíd a Josef Rakoncaj. Spadla přes ně velká lavina. Oba přežili, jen ztratili horolezecké vybavení.
(Kovařík, HS ČR)

1990
V tomto roce navazuje Grupa Karkonoska GOPR spolupráci s leteckou zdravotní službou ve Wroclawi.

březen 1993
Ve Vlčí jámě byl stržen a do pasu zasypán snowboardista Marcel Leško junior. Byl vyproštěn do 45 minut jinými snowboardisty.
(Kovařík, HS ČR)

okolo 15. března 1993
Došlo k sesuvu laviny v Obřím dole v Úpské rokli. Tři skialpinisté postupovali vzhůru v pravé části (z pohledu od spodu). Dva vystoupili na hranu a se třetím se uvolnil svah. Naštěstí zůstal nezasypán, pouze ztratil z batohu jednu lyži, která byla nalezena až v létě v korytě Úpy.
(Kořízek)

zima 1994/95
Během záchranné pátrací akce se záchranář GOPR Zbigniew Górski zřítil z převějí do Kotle Velkého Stawu. Nic se mu naštěstí nestalo.
(Brzeziński)

16. únor 1994
V Pramenném dole byla v 15:35 utržena lavina členy HS ČR, kteří jeli z Luční boudy, kde měřili sněhový profil. Těsně po pádu sjeli do spodní části k lavinovému nánosu, kde na povrchu objevili běžeckou lyži. Okamžitě začali s povrchovou prohlídkou laviny s negativním výsledkem. V 15:50 zavolali na ústředí a byl vyhlášen poplach ve Špindlerově mlýně a v Peci pod Sněžkou. V 16:45 dorazila záchranná družstva. Psovodi Karel Novák a Mikuláš Sitte prohledali laviniště, ale negativně. Lavinový nános měl výšku od 2,15 do 6 metrů. Akce se zúčastnilo 35 členů HS, 2 lavinoví psi. Konec byl ve 22:45.
(Kovařík, HS ČR)

zima 1995/96
Během výstupu na pilíři 1. máje došlo ke stržení dvou lezců lavinou. Jeden se sám vyhrabal, druhý na místě zemřel.
(Brzeziński)

24. březen 1996
V tůni pod Dolním Úpským vodopádem byl skialpinisty z boudy Děvín nalezen mrtvý běžkař, z tůně vytažen P. Kovaříkem jun.
(Kořízek)

únor 1997
V Kotli Malého Stawu lezli na ledopádech v Korytarzu Liczyrzepy dva lezci z Německa. Po přelezení cesty měli v plánu sestoupit žlabem Piarżysty-Fajkosza. Naproti jim šel jejich kolega, který předtím zůstal na chatě. Při sestupu se jim ale podařilo odtrhnout lavinu, která jejich kamaráda strhla asi o 200 m níž mezi kameny. Utrpěl mnohočetné úrazy, kterým na místě podlehl.
(Brzeziński)

zima 1998
Během sestupu nad Velkou Sněžnou jámou se s turistkou odtrhl sněhový převis a ona se zřítila až na samotné dno jámy. Zemřela na místě.
(Brzeziński)

14. březen 1998
Vrbatovy skály,  na Assmanově plošině byli dva horolezci v sobotu zasaženi lavinou. Jeden zemřel v lavině, druhý se těžce zraněný snažil dostat dolů k cestě. Na následky zranění a při pokusu dostat se přes řeku zemřel v Labi. Pátrání po nich bylo zahájeno až v neděli večer, kdy byli v noci také nalezeni.

12. únor 1999 
Černý pátek v Krkonoších
Extrémně špatné počasí, sněžení a vichřice. Odpoledne probíhala hledačka v oblasti Klínových Bud, ztratily se děti, když šly jen z boudy na boudu. Pak se začal hledat manželský pár v oblasti Pláně. Byli nalezeni až druhý den ráno okolo 8.30, oba zmrzli. Mezitím byla pohřešována běžkařka, která se měla vydat z Dvoraček přes Vrbatovu boudu do Špindlerova Mlýna. Byla nalezena také až ráno na Zlatém návrší zmrzlá. Další skupina turistů se vydala odpoledne z Pece pod Sněžkou přes Sněžku na chatu Děvín a doslova se doplazila na Slezský dům, kde se schovali před nepřízní počasí.

4. duben 1999 
Okolo 11.00 se uvolnila velká základová lavina ve Velké Studniční jámě. Lavina byla viděna z vleků v Peci pod Sněžkou a v Modrém dole její rachot vzbudil velkou paniku. Shodou okolností přibližně 30 minut před pádem této laviny vystoupili žlabem tři lyžaři z Pece pod Sněžkou a kousek nad hranou si sedli a zapálili si. O něco později došlo k mohutnému sesuvu. Jejich výstupová stopa zůstala na hraně ostře přerušená. Přivolaná hlídka členů HS ověřovala, zda někdo další nebyl zasypán.
(Kořízek)

25. leden 2001
V Kotli Malého Stawu se při lezení na ledopádech v Korytarzu Liczyrzepy uvolnila lavina a strhla dva lezce. Zůstali na povrchu a jeden měl zraněný kotník.
(Brzeziński)

1. únor 2001
Přibližně v 16.30 v Modrém dole u potoků pod Výrovkou zasypal skialpinistku menší sesuv prachového sněhu z boku potoka. Je zhruba v hloubce 40–50 cm pod povrchem, hlavou dolů, a nemůže se pohnout. Sníh kolem ní začíná tuhnout. Sjížděla tudy sama a ví o ní pouze učitelka z gymnázia v Trutnově, se kterou stoupaly od boudy Děvín směrem k Výrovce. Poté se rozdělily a teprve až okolo 20.00 si kamarádi na chatě Děvín všímají, že tam má nezvěstná batoh, ale sama chybí. Teprve v tuto chvíli si učitelka uvědomuje, kde se viděly naposledy, a kluci vyrážejí tímto směrem. Po nějaké době, když jdou po stopách, nalézají zasypanou a volají HS (cca 20.45). Transportují ji svépomocí na radu HS na chatu a čekají na záchranné družstvo. Vyproštěná při transportu upadá několikrát do bezvědomí. HS ji pak sveze k sanitce.
(Kořízek)

24. listopad 2001
V Malé Kotelní jámě je ve 14.05 hlášen úraz. Dva kamarádi byli strženi lavinu nového hlubokého sněhu, který čerstvě napadl přímo na podklad. Zůstali zasypáni jen částečně. U jednoho došlo k poranění pánve.
(Kořízek)

8. prosinec 2001
V Modrém dole na Mapě republiky za krásného počasí stoupala skialpinistka se psem vlevo vedle lavinového svahu. Když se dostala do vrchních partií, sníh pod ní se rozlámal do tvrdých desek a sesunul se dolů. Ona i pes zůstali při sesuvu na jedné z ker a nakonec spadli dál dolů, mimo dosah laviny.
(Kořízek)

31. prosinec 2001
V Krkonoších je 4. stupeň lavinového nebezpečí, především jsou nebezpečné severní svahy. Okolo 14:00 uvolňují dva skialpinisté z Polska (Jacek Mierzejewski a jeho sestra), v elkou lavinu v kotli Lomničky, kousek pod Slezským domem. Lavina je dlouhá okolo 750 m. Sestra projela celou lavinou a zůstala bez zranění, ale bez lyží. Bratr byl zasypán úplně. Jak se později ukázalo, měl u sebe lavinový přístroj – ale v batohu a vypnutý! Sestra se dostala dolů do schroniska Nad Łomniczką v hlubokém sněhu až okolo 17:00 a zalarmovala GOPR. Na místě před 20:00 zjistili obrovský rozsah laviny a zavolali pro pomoc HS Krkonoše. Za vichřice, velkého sněžení a tmy vyrazily záchranné týmy z české strany. Na místě byli psovod z Polska a psovod Karel Novák ze Špindlerova Mlýna. Před 23:00 jsou týmy kompletní a sonduje se i v ohrožených částech. Okolo 1:30 je zasypaný nalezen náčelníkem HS Krkonoše Adolfem Klepšem, bohužel mrtev. Pitva později prokázala zlomený vaz.
(Kořízek)

Kocioł Łomniczki - 31. 12. 2001 lavinová nehoda

Nalezený skialpinista

3. leden 2002
Spadla velká prachová lavina v Malé Kotelní jámě a vykácela část lesa.

okolo 21. ledna 2002
Spadla lavina v Obřím dole v Úpské rokli. V tu dobu lezl jeden horolezec na ledech Úpského vodopádu a lavina ho přeskočila. Sebrala mu jen materiál, který si nechal pod stěnou.
(Kořízek)

26. leden 2003
V Kotli Malého Stawu dochází během mezinárodního společného cvičení záchranářů při lezení na ledopádech v Korytarzu Liczyrzepy k samovolnému uvolnění laviny. Lavina strhává tři záchranáře: Tomka Szalowskiego a dva záchranáře z německého Bergwachtu. Polský záchranář umírá na místě na mnohočetné úrazy, zbývající dva stržení němečtí záchranáři zůstali na povrchu a s mnohočetnými úrazy a byli transportováni vrtulníkem do nemocnice do Vratislavi a Kowar.
(Brzeziński)

2005
Na lavinovém kongresu v Davosu byla HS ČR začleněna do EAWS (European Avalanche Warning Services), začala vydávat pravidelnou lavinovou předpověď na internetu a poskytovat výsledky sněhového měření.
(Kořízek)

8. únor 2005
Přibližně ve 12 hodin došlo k sesuvu laviny v karu Malého Stawu. Jak se později zjistilo, dva členové GOPR (Daniel Waźyński a Mateusz Hryncewicz) sjížděli Slalomovým žlabem. První najel do karu, uprostřed zastavil a čekal na kamaráda. Ten k němu dojel, upadl a dal si lyže na batoh, že svah sejde. V tu chvíli se uvolnila lavina a smetla je až dolů, zastavila se těsně před jezerem. Oba měli lavinové přístroje. Celou nehodu sledovali turisté na blízké boudě Samotnia. Nejprve na místo dorazili záchranáři z Polska. Jacek Kiazuń s lavinovým psem během pár minut lokalizuje díky psovi prvního zasypaného. Mezitím se k lavině vydává jeho kolega, ale ten je stržen další lavinou ve Žlebu Krześka. Naštěstí zůstává na povrchu, jen je zraněný. Na místo neštěstí postupně dorážejí jeden polský a dva české vrtulníky. Oba dva pohřešovaní byli zasypáni cca v 5 m a přibližně 8 m od sebe. První byl vykopán po zhruba hodině od zasypání bez vzduchové dutiny a byl lékaři prohlášen za mrtvého. Druhý byl vyproštěn zhruba za další hodinu. Ten vzduchovou dutinu měl, a proto byl okamžitě transportován do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. O něco později lékaři v nemocnici konstatují smrt. Byl to první případ, kdy se při lavinové nehodě v Krkonoších postupovalo podle rozhodujících kritérií: čas zasypání, přítomnost vzduchové dutiny a následná záchrana.
(Kořízek, Brzeziński)

17. duben 2005
Ve 13:55 je hlášen sesuv laviny v Obřím dole, který měl smést dva skialpinisty. Pomocí vrtulníku začali být transportováni na místo neštěstí záchranáři včetně tří psovodů Mikuláše Sitteho, Roberta Hýči a Karla Nováka. Na hraně Obřího dolu byli spatřeni dva skialpinisté. Jednalo se o záchranáře z GOPR, kteří byli v momentě sesuvu laviny spatřeni poblíž lavinové dráhy, ale lavina je minula a oni se začali vracet zpět do Polska. Akce byla ukončena. Ve stejném momentě se poblíž v lese skrývali další vyděšení skialpinisté, kteří se ale báli, že se jedná o policejní zásah proti nim.
(HS ČR)

Od roku 2006
zajišťují psovodi lavinových a pátracích psů v Krkonoších lavinové pohotovosti. Na nasazení do jedné akce jsou připraveni vždy alespoň 2–3 speciálně vycvičení lavinoví psi. 

4. leden 2006
Na Silvestra se ne vlastní vinou ztratily dvě fenky majitelky Luční boudy (plemene bernský salašnický pes). Zřítily se do kotle Lomničky a ani jedné z nich se nepodařilo vyškrábat se zpět a tak zůstaly v opravdu velmi špatném počasí kousek pod hranou na skalní plošince. 2. ledna se je vydali opět za velmi špatného počasí hledat záchranáři a psovodi z Pece pod Sněžkou Robert Hýča a Viktor Kořízek se svými psy. Snažili se na ně volat a pískat na speciální píšťalku. Po fenkách se ale slehla zem. 3. ledna se vydala směrem ke kotli Lomničky recepční z Luční boudy, která se o ně do této chvíle starala, a na místě vodárny nalézá ve vichřici zcela promrzlou, ale živou první fenku. 4. ledna volají odpoledne na Luční boudu ze Slezského domu, že slyší z pod hrany kňučení psa, ale počasí je naprosto šílené, aby se jí vydali sami pomoci. Na záchranu se vydávají na žádost Luční boudy opět psovodi z Pece pod Sněžkou Michal Sitte a Viktor Kořízek, tentokrát ale bez psů a naopak vybaveni několika lany, jisticími pomůckami a hlavně čelovkami. Z Pece totiž vyrážejí okolo 17. hodiny. Na místo je na jejich pokyn dopravuje správce Luční boudy Jiří Holeček rolbou. Ta slouží nejen jako jedinečná skrýš proti silné vichřici, ale zároveň i jako kotvicí bod pro spouštění ze skalních stěn do kotle Lomniczky. Díky neustále slábnoucímu naříkání hledané fenky se snaží v naprosté tmě a vichřici orientovat. Teprve až třetí pokus navedl záchranáře na místo, kde na úzké plošince nalezli promrzlou fenku. Spuštěný záchranář ji uvítal hrstí piškotů a pak ji společnými silami dostali přes skalní prahy. Rolbou pak byli všichni dopraveni do tepla Luční boudy. Všichni zúčastnění tak tehdy měli možnost zažít neuvěřitelný zázrak přírody, vždyť komu se podaří vydržet ve skalní plošince v šílené vichřici, vyděšený k smrti, pět dní a nocí?
(Kořízek)

18. únor 2006
Sesuv sněhu ze střechy chalupy Primavera na Böhnischových Boudách zasypal dvě děti. Jedno se podařilo vyhrabat hned v 15:30 a druhé (Adam Provazník, 5 let) až v 16:20 členy HS pomocí sondování.
(HS ČR)

31. březen 2007
V Malé Kotelní jámě došlo ke stržení 11 záchranářů HS ČR (instruktor a nováčci). Při výcviku uvolnili malou lavinu mokrého sněhu. Nikdo nebyl úplně zasypán, došlo jen k drobným poraněním.
(HS ČR)

13. leden 2008
Ve 13:04 sjela lavina do kotle Malého Stawu poté, co asi patnáctý lyžař během toho dne najel nad svah. Najel ale příliš ke kraji, další ho následoval a uvolnil lavinu. Naštěstí se dostal mimo proud. Okamžitě začala záchranná akce, po kontaktu s ohroženým rychle skončila.
(Kořízek)

27. leden 2008
V 11.00 volání na Luční boudu o pomoc. Mělo se ztratit devět běžkařek, které se vydaly z Luční boudy přes Sněžku na Pomezní Boudy. Měly ráno zakoupeny místenky do autobusu a nezastavilo je na Luční boudě ani zhoršující se počasí, ani důrazné nedoporučení člena HS Jaroslava Hamáčka, který zde měl službu. Volala jedna z nich, že se zřítila do Polska a že kolem sebe viděla padat ještě dvě těla. Na Sněžce v tu dobu foukal vítr rychlostí okolo 240 km/h! Z Luční boudy se vydali pomoci tři záchranáři s lavinovým psem. Na cestě severním svahem Sněžky pomohli sestoupit šesti z nich, které se doslova plazily zpět. Další pátrání přerušili na hraně Sněžky, kde postupovali na mačkách a s cepíny pouze po zemi a lavinový pes se místy vznášel ve vzduchu na vodítku. Ve 13:27 při návratu rolbou zpět na Luční boudu obdrželi informaci o sesuvu laviny v Polsku u Malého Stawu v Litworowém žlabu na modře značené cestě. Jednalo se o dva horolezce. Jeden nebyl zasypán a druhý jen zčásti. Na místo se dostavil psovod Viktor Kořízek s lavinovým psem. Po předání horolezců polským záchranářům byl odvolán na druhou lavinu v oblasti kotle Lomničky pod Sněžkou. Ve spolupráci se členy GOPR propátrávají nahlášenou lavinu. Nikdo tam ale nebyl nalezen. Mezitím se na chatu Jelenku pod Sněžkou dostaly dvě hledané běžkařky. Ve 14:55 byla nalezena poslední pohřešovaná – ne v Polsku, jak tvrdila, ale na české straně.
(Kořízek)

21. březen 2008
V 16:25 v oblasti Medvědího potoka nad Špindlerovým Mlýnem byli zasypáni tři skialpinisté a jejich pes. Jeden byl naštěstí zasypán jen částečně a právě díky tomu mohl doběhnout pro pomoc na blízké Brádlerovy Boudy. Zbývající zasypaní byli vyproštěni v 17:30. V tento moment tam také dorazilo záchranné družstvo HS a s pomocí lavinového psa Karla Nováka dohledávají i jejich pejska. Všichni s obrovským štěstím přežili. Parametry laviny: šířka odtrhu cca 40 m, výška odtrhu 0,2–0,4 m, délka dráhy do 25 m, výška nánosu 3–4 m.
(HS ČR)

22. (23.) březen 2008
V Białém Jaru strhává mladý snowboardista v 15:40 menší lavinu. Ta uvolňuje zbytek sněhu z celého svahu, který se přes něj poté přežene. Záchranná akce začíná okamžitě, ale večer musí být kvůli počasí přerušena. Druhý den se hledá od 8:00 a ve 13:10 značí psi Pavla Hořejšího a Roberta Hýči nález. Ve 14:00 konstatuje lékař snowboardistovu smrt. Akce se zúčastnilo cca 80 záchranářů. Parametry laviny: šířka odtrhu cca 750 m, výška odtrhu 0,3–2,5 m, délka dráhy 750 m, výška nánosu až 13 m.
(HS ČR)

26. prosinec 2008
Ve 13:25 dochází k sesuvu laviny se třemi skialpinisty v Pramenném dole. Jedna skialpinistka zůstává na povrchu a volá pomoc. Druhý skialpinista je sice zasypán asi metr hluboko, ale podaří se mu vystrčit ruku z laviny. Nezasypaná kamarádka mu pomáhá s vyhrabáním. Psovodi doráží na místo neštěstí cca po 35 minutách. Třetí skialpinistka je nalezena až v 16:32 pomocí Recca záchranářem z GOPR. Je vyproštěna a přetransportována do FN v Hradci Králové. Ve 22:05 je konstatována smrt. Lavina měla šířku odtrhu cca 180 m, výšku odtrhu 0,3–2,0 m, délku dráhy 650 m a výšku nánosu až 8–10 m.
(Kořízek)