První doteky a krůčky po skalách. Neskutečný svět skalních stěn, říms, malých či velkých chytů a stupů ... Svět ve kterém musíte hledat rovnováhu s gravitací, abyste pak nakonec našli rovnováhu úplně jinou ...

Rovnováhu, která je možná důležitější... Přátelství a kamarádství nejen na laně, život v souladu přírodou, přemýšlení o jiných dimenzí světa, ...

Zápisy do vrcholových knížek vám pak naopak po čase připomenou krásné chvilky, které jste měli to štěstí prožít ...

Chcete přijmout pozvání do tohoto vertikálního
světa?

• v rámci praktického nácviku všech potřebných dovedností podnikneme jedny z nejkrásnějších výstupů v jednotlivých skalních oblastech. Ve skalních oblastech, kudy kráčela historie českého horolezectví: Hruboskalsko, Adršpach, Suché skály, Prachovské skály, ...
• samotné výstupy povedeme především v pohodovém tempu
• čekají na vás pečlivě vybrané a krásné výstupy ...
• v případě špatného počasí možnost variantního programu na umělých stěnách
• MOŽNOST TESTOVÁNÍ VÝZBROJE A VÝSTROJE!!!

KURZ SKALNÍHO LEZENÍ S HORSKÝM VŮDCEM
Víkendové lezení

• bez větších technických i fyzických obtíží
• obtížnost jednotlivých výstupů může podle vašich pokroků plynule narůstat
• Klasifikace skalního lezení

Český ráj:

• Hruboskalsko 1. díl (Petr Hejtmánek, Miloslav Homolka, Jindřich Sochor)
• Hruboskalsko 2. díl (Petr Hejtmánek, Miloslav Homolka, Jindřich Sochor)
• Prachovské skály (Pavel Dlabola, Vladimír Šoltys, Jiří Všetečka)
• Suché skály (Petr Hejtmánek)

Adršpach:

• Adršpach 1. díl (Stanislav Lukavský)
• Adršpach 2. díl (Stanislav Lukavský)
• Křížák (Pavel Lisák)

„Diváku, který u zábradlí na některé vyhlídkové skále poprvé přihlíží výstupu horolezců, vstávají často vlasy hrůzou na hlavě, neboť má dojem, že tato krkolomná zábava nemůže skončit jinak, než že všichni lezci spadnou a zpřerážejí si všechny kosti v těle. Ti „nerozumní“ lidé jsou ve skutečnosti velmi opatrní a zachovávají co nejpečlivěji všechny zásady, snižují nebezpečí jejich sportu na minimum.

Jednou z hlavních zásad je „zásada tří pevných bodů“. To znamená, že lezec, používající k lezení svých čtyř končetin, má vždy spočívat alespoň na třech opěrných bodech. Tím se do jisté míry zabezpečí před pádem, kdyby se mu náhodou ulomil stup nebo chyt, což se někdy stává v okamžiku, kdy to nejméně očekáváme. Ovšem ztratíme-li náhle dva opěrné body, nastane tím zapeklitá situace, kdy – jak se říká – nevíme co dřív. Návrat zpět na zem pak bývá daleko rychlejší, než by bylo zdrávo.

Proto lezec, vystupující první, hledá vždy nějakou možnost, jak by se na další postup řádně zajistil. Někdy je to skalní hrot nebo výstupek, na nějž lze uvázat jistící smyčky – svitky (kusy lana o délce 1,5 m – 3 m a o průměru 8 až 14 mm), někdy zase úzká spára, do které lze zaklesnout uzel smyčky s karabinou. Nejlepším zajištěním jsou ovšem železné „kruhy“ (skoby s kruhem), které do stěny zasadil ten, kdo první tuto cestu zlezl. Nelze proto zatloukat do stěny ještě další skoby. Kdo se bojí podniknout výstup bez zatloukání dalších kruhů, má zvolit cestu lehčí, protože každý další nadbytečný kruh neslouží ani tak k zajištění, jako k podpoře vlastní morální nebo technické nedokonalosti. Takový lezec učiní proto nejlépe, podniká-li lehčí výstupy, pilně cvičí a jednoho dne zdolá pak věž poctivě, bez zbytečného znešvařování skály dalšími kruhy. Je totiž nepsaným horolezeckým pravidlem, že každá cesta na věž je tím pěknější, čím méně je na ni železa!

Další zásadou je, že kruhů nepoužíváme k lezení, to jest neděláme si z nich umělé stupy nebo chyty. Stejně tak nesmí lezec nikdy vydlabávat ve skále umělé chyty nebo stupy na místech, na která nestačí svou lezeckou technikou. Mnohem jednodušší by totiž bylo, kdyby si přinesl pod skálu žebřík. Takové věci horolezec nikdy nedělá. Správnou technikou – správným stavěním nohou, vyvažováním těla i přenášením váhy dostane se přes místa zdánlivě úplně hladká a nelezitelná.

A tak stoupá lezec výš a výš, bedlivě sledován druhým na laně, který ho pečlivě jistí, aby ho mohl v případě zřícení bezpečně udržet. To je jedním z největších kladů horolezectví: všichni za jednoho a jeden za všechny, až do sebeobětování.

Když dorazí první lezec na vrchol věže, jejíž stěny jsou kolmé, někdy i převislé a zdánlivě zcela hladké, zajistí ostatní a zapíše do vrcholové knížky záznam o cestě, kterou vystoupil na vrchol.

Dolů z věže se slaňuje. Slaňovací skobou na vrcholu provlékneme lano jako nit jehlou. Toto dvojité lano přehodíme přes stehno a rameno, načež se klidně spouštíme dolů. Slanění zdá se diváku poněkud závratným a nebezpečným výkonem. Je-li však dobře nacvičeno, je snadné a úplně bezpečné.

A tak putují lezci od věže k věži a připravují se na dovolenou v horách v nádherném prostředí Českého ráje.

Jak se oblékají horolezci na cvičných skalách? Nelze říci, že příliš elegantně. Jejich lezecké kazajky nebo větrovky stejně jako „pumpky“ jsou poznamenány stykem s drsnou pískovcovou skálou. Četné záplaty svědčí o namáhavé práci ve spárách a v komínech a ukazují přesvědčivě, že horolezectví není lehký sport. Nejpoužívanější obuví při výstupech jsou „kecky“, protože dobře drží i na drobných nerovnostech skály.

Nejdůležitější součástí lezecké výstroje je řádné horolezecké lano. Na něm a na jeho kvalitě závisí bezpečné a zdárné provedení výstupu a často zdraví i život lezce. Naše domácí výroba dodává horolezcům lana velmi dobré jakosti, pletená nebo kroucená z dlouhovlákného konopí.“

Úryvek z horolezeckého průvodce:
Hruboskalsko 1. díl (Petr Hejtmánek, Miloslav Homolka, Jindřich Sochor)