(ITÁLIE, Cervinie 4. - 6. 7. 2007)

Tentokrát byl sraz až přímo pod kopcem, na chatě Rifugio Duca degli Abruzzi (2 802 m). Pavel se předtím perfektně aklimatizoval na Monte Rose.

Plán byl takový, že se pokusíme na vrchol Matterhornu (4 478 m) vystoupat z Italské strany přes Lví hřeben (Liongrat) a sestupovat budeme do Švýcarska přes hřeben Hörnli (Hörnligrat).

Já jsem už v pátek odpoledne vyjel lanovkou na Schwarzsee (2 583 m). Zažil jsem tady neskutečný západ sluníčka a mohl pozorovat další záchranou akci na Matterhornu. Brzy ráno, ještě za tmy jsem vyrazil přes Plateau Rosa do Itálie. Výstup k chatě Rifugio Carrel (3 835 m) je celkem zajímavý. Je tam několik nebezpečných úseků a tak jsme od traverzu před sedlem Col Tête du Lion postupovali raději navázaní. Závěrečné metry pod chatou, i když jsou zajištěné konopnými lany, stojí opravdu za to. Když nás dělilo už jen pár metrů od chaty ozvalo se zpoza zábradlí známé: Čau, co ty tady? :-))) Na tomto orlím hnízdě jsme se potkali s Pepínem a Ivetou, jeho odvážnou a odhodlanou klientkou. Chata se postupně totálně zaplnila, lidi spali i v kuchyni na zemi a já tušil, že právě tito lidi jsou pro nás na zítřek tím největším problémem. Problém už byl, že až do 1.00 musel pořád někdo řinčet karabinami ...

Čas nástupu jsme zvolili trochu s předstihem před místními gajdy. A hned v úvodních metrech jsme už museli přelézt hned přes několik VELMI pomalých družstev. Počasí bylo opravdu nádherný, relativně teplo, bezvětří a nebe plné hvězd, sem tam i nějaká padala. Místní gajdi nás došli kousek pod samotným hřebenem. Pak jsme už šli v klidu za nimi. Když jsme byli na Pic Tyndallu (4 241 m) a nandávali si mačky, začali se okolní vrcholky postupně zalévat sluncem. Otevřel se nám také pohled do samotných vrcholových partií, které budí velký respekt. Neustále jsem od rána přemítal o prvovýstupcích. Tato cesta, navíc bez konopných lan, musela být tehdy strašný nářez... Klobouk dolů a VELMI, VELMI uctivá poklona!!! Přesto, že Jean Antoine Carrel, první ze slavných italských horských vůdců tohoto jména, a jeho skupina na Italském hřebenu nedosáhla vrcholu jako první a tento legendární slavný souboj prohrála pouze o několik stovek metrů, myslím si, že na body určitě zvítězili... A hlavně, hlavně se vrátili dolů všichni.

Na vrchol jsme dorazili v 8.05 a o proti různejm radám našinců, že je to túra na 21 hodin!!! jsme tady byli v pohodě za necelý 4 hodiny :-))) Konečně naplno ozářeni sluncem si vychutnáváme vrcholové pocity. Trochu pofukuje a tak přecházíme na Švýcarský vrchol a u zdejšího vrcholového symbolu dáváme svačinu. K sestupu dolů opět využíváme místní gajdy (tentokrát Zermattský). Hroty svých maček razí nekompromisně cestu a my se za nimi v poklidu vezeme :-))) Na chatě Solvay čekáme na Pepína a dál postupujeme společně. Rozhodli jsme se, že dneska ještě zůstaneme na Hörnli hütte (3 260 m) a trochu slavnostně zakončíme tento Panvýstup. Nebylo tak kam spěchat. A pak po sestupu, jak je již mou tradicí, jsme při samotném upatí poděkovali madonce, že nás ohlídala...

Odpoledne na terase jsme zažili další příjemné překvapení. Potkali jsme se s dalšími známými a tak se hovor o to víc točil kolem výstupu. Trochu nám pak záviděli, že ještě můžeme popíjet vínko a oni musí jít spát :-))) A na závěr dne opět záchranka. Další, kteří sice vrchol dali, ale dolů už si to netroufli... Jen nahoru šlapali přes 16 hodin!!!