(ŠVÝCARSKO, ITÁLIE, FRANCIE 24. 7. - 1. 8. 2009)

Kluci k nám „domů“ do Saas Grundu dorazili ve čtvrtek večer, aby se už v pátek mohli vydat naproti Matterhornu se svými fotoaparáty na „číhanou“.

Předpověď na sobotní ráno slibovala nádherné počasí. Jenže na Gornegratu v pátek večer zažili jednu bouřku za druhou a tak trochu znervózněli. Sobota se opravdu vydařila a tak se a nejen při východu slunce u Riffelsee celkem slušně vyřádili :- ))) 

V neděli jsme pak už všichni vyráželi směrem do Chamonix. Ten den ještě následoval výjezd lanovkou na Aiguille du Midi (3 842 m) a pak sestup na chatu Refuge des Cosmiques. Ještě za tmy jsme druhý den vyráželi přes ledovec Vallée Blanche. Tento den jsme využili k perfektní aklimatizaci, navíc průchod právě tímto ledovcem nabízí neopakovatelné možnosti k fotografování. Snažili jsme se tedy procházet těmi nejvíce rozpukanými částmi ledovce a kluci se ho snažili co nejlépe navždycky zaznamenat přes skla objektivů do svých paměťových karet. Noc jsme strávili na chatě Rifugio Torino.

V úterý jsme okolo 10.00 nastupovali ve dvojicích do prvního zubu: Dent du Géant (4013 m). Tato cesta, i když je téměř celá zajištěna fixními lany, patří mezi ty nejnáročnější klasické túry na Alpské čtyřtisícovky vůbec a nabízí obrovské možnosti k fotografování. Pevná skála, velmi exponované úseky, neopakovatelné výhledy ale také závěrečné slaňování přes 120 m v kolmé skále až přímo k nástupu dodávají tomuto vrcholu punc jedinečnosti.

Ve středu jsme si krapet přispali, ale hned po snídani jsme se vydali lanovkou zpátky až na Aiguille du Midi (3 842 m), nechali jsme si nahoře v úschově nepotřebné baťohy a pak se znovu vydali na sestup k chatě Refuge des Cosmiques. Tentokrát jsme ji ale těsně minuli a hned naproti nastoupili do nádherné túry na hřebínek Cosmiques.

Program na další den jsme dávali do kupy podle předpovědí počasí. Nakonec padla volba na druhý obrovský Alpský zub -Dent d'Hérens (4171 m) normální cestou z chaty Rifugio Aosta. Ráno jsme proto přejeli přes průsmyk Velkého Bernarda do Itálie. Údolí Valpelline je absolutně odlehlé místo ale nejen mne, absolutně nadchlo. Budíček další ráno je nařízen na 3.00 a my ještě s jednou dvojkou ze Švýcarska vyrážíme po snídani směrem k vrcholu. Normálka z Itálie nemá dobré podmínky (Normálka ze Švýcarska je v tuto chvíli už úplně neprůstupná) a se tak vydáváme do západního hřebene. Několik trojkových pasáží, pár volných kamenů a už stojíme pod závěrečnýma partiemi. Stejně jako předchozí hřebínek, tak i zde sundáváme mačky. Expozice závěrečných metrů bere dech a výstup pouze v pohorkách k samotnému vysněženému vrcholu taky není pro slabší povahy :- ))) Právě stojíme na nejbližší čtyřtisícovce od Matterhornu a máme ho na dosah ruky.

Švýcarská dvojka starších manželů (pánovi bylo 60 let!!!) končí raději cca 100 m od hlavního vrcholu. Lezení s nimi bylo naprosto pohodové a v úplně samotném závěru při sestupu do údolí nás znovu zaskočí. Zhruba v půlce cesty si nechali pod velkými kameny při výstupu k chatě svá horská kola. Teď na ně v pohorkách i se svými baťohy v klídku naskočí a pomalu sjíždí dolů do údolí do kempu. Zítra totiž mají naplánovaný další „pohodový“ výlet, tentokrát „jen“ na svých horských kolech...