Chcete vyrazit na některý Alpský výstup a nevíte, jestli na „To“ budete mít?
V této kapitole se vám pokusím představit problematiku klasifikace obtížnosti (a to konkrétně těchto Alpských vrcholů) a zároveň tady uvedu některé další stupnice obtížnosti se kterými se můžete při plánování horských túr setkat.
V připojeném seznamu si můžete rychle nalistovat podrobné informace k obtížnosti uváděné u jednotlivých čtyřtisícovek ...
Stanovení technické obtížnosti pro pohyb na skále bylo vlastně základem klasifikování v horolezectví vůbec. Tady vzniklo hodnocení pro sportovní lezení, skialpinismus, ledy a posléze i pro bouldering. Použití stupně obtížnosti dle těchto klasifikací předpokládá volné lezení, tedy lezení bez umělých pomůcek nebo jiné dopomoci.
„Skalní“ klasifikace se používá většinou pro více délkové výstupy v horách či velkých skalních oblastech. Oproti klasifikaci sportovní je mírně posunuta co se týče technické obtížnosti i když používá stejná označení. Příklad: Vylézt v horách 6+ je sice pravděpodobně stejně náročné jako v 15 metrové cestě též za 6+, ale technická obtížnost vlastního klíčového kroku je v krátké cestě vyšší než v dlouhé mnoha délkové cestě. Hranice mezi skalním a sportovním lezením je velmi labilní a nejednoznačná.
Dále je potřeba také uvést fakt, že je více než rozumné všímat si kromě číselného označení stupně obtížnosti i jména autorů cest a termínu prvovýstupů. Byly doby, kdy byly klasifikace ze shora omezeny (VI. stupeň UIAA byl tzv. maximum). A protože se někteří autoři „skromně“ domnívali, že rozhodně nelezou tak dobře, dávali ohodnocení třeba V+, reálná obtížnost je pak ale třeba VIII -!!!
Srovnávací tabulka, kterou zde uvádím je jen přibližná a ilustrační, nechci tady rozviřovat diskusi jestli absolutně přesně zobrazuje veškeré niance.
Srovnávací tabulka obtížností jen poukazuje na rozmanitost lidské fantazie a především poukazuje na fakt, že v samotném počátku byly lezecké komunity hodně izolované ...
V posledních letech se k ohodnocování technických obtíží pomalu ale jistě přidává navíc aspekt psychiky ...
Jedná se o lezení za použití umělých pomůcek (skob, žebříků, háků apod.), které slouží k překonávání volně nelezitelných pasáží nebo pasáží, jenž jsou mimořádně obtížné pro přelezení volně. Klasifikace technického lezení se hojně využívá v kombinaci se skalní klasifikací, čímž podstatně dokonaleji udává obtížnost cesty. Uvedu na příkladu. Cesta má klasifikaci 8+ UIAA, to znamená, že pokud má být přelezena volně je třeba přelézt zmíněných 8+. Pokud je cesta označená 8+ RP (7 A0) znamená to, že cestu lze vylézt poměrně snadněji technicky za použití například expresky. Pokud je cesta označena 8+ RP (6+ A2) tak již není použití technických prostředků vůbec jednoduché. Vrcholem technického lezení je stupeň A4. Povětšinou v hladkých převislých úsecích či stropovitých převisech. Jak již asi tušíte klasifikace využívá kombinace A0, A1, A2, A3, A4.