Signalkuppe je další vysoký vrchol v Masivu Monte Rosy. Na jejím
vrcholku stojí nejvýše položená stavba v Evropě, chata Margherita. První verze chaty
byla dokončena v r. 1893.
Vrtulníky ještě nelétaly, chata byla částečně sestavena v údolí a pak přepravena na hřbetech mezků
a lidí nahoru. Jednalo se údajně o 12 tun materiálu. Finance se daly do kupy hlavně díky italské královně
Margheritě Savojské, jejíž jméno chata od té doby nese. Sama panovnice se zúčastnila otevření, strávila
zde noc a prý dokonce nahoru vyšla sama, což je až neuvěřitelné. Od té doby zde přespalo více slavných
- papež Pius XI, J. F. Kennedy, italský prezident atd. Je konstruována
na principu Faradayovy klece kvůli bleskům, pro které tvoří mimořádně atraktivní terč.
Poprvé na tehdy ještě bezejmenný vrchol vystoupil v r. 1842 opat Giovanni Gnifetti spolu
s dalšími duchovními a průvodci. Skromně navrhl pojmenovat vrchol po sobě. A pokud ne, tak Punta del Segnale.
Ujaly se obě varianty, pro Italy je to dodnes Punta Gnifetti.
CHARAKTER:
- skupina Monte Rosa zahrnuje dle oficiálního výčtu devět vrcholů přesahujících čtyři
tisíce metrů, přičemž některé z nich jsou neviditelné vyvýšeniny na jižním hřebeni, zatímco jiné jsou
samostatnými vrcholy
- ale ať jde o markantní vrchol, strmý hřbet nebo dlouhou stěnu, na Monte Rose se
vždy pohybujeme ve vysoké nadmořské výšce navíc se značnou expozicí
- výškové rozdíly od chat k vrcholu jsou velké, ledovce bývají často rozeklané a hora je ze všech stran vystavena řádění počasí
„Při pozorování nekonečné rozlohy a krásy kouzelných scenerií, které se našim zrakům naskytnou z vysokých
alpských vrcholků, se naše okřídlená duše vznáší k Bohu, tvůrci a pánu přírody.“
To napsal ten, kdo vystoupal jako horolezec i v církevní hierarchii na nejvyšší vrcholy: Achille
Ratti, známý jako papež Pius XI. Na Monte Rosu se vydala řada církevních hodnostářů. Achille
Ratti byl jedním z nejslavnějších. Roku 1889 překročil s dalšími duchovními a dvěma horskými
vůdci jako první „Colle del Papa“ – Papežské sedlo. Tento název sice není uveden na mapách,
kde se sedlo jmenuje Grenzsattel neboli Hraniční sedlo, ale v italských údolích Monte
Rosy je obecně rozšířený. Vrchol, na kterém leží chata Margherita, Švýcaři prozaicky
nazývají Signalkuppe, zatímco Italové ho označují Punta Gnifetti po opatovi
Giovannim Gnifettim, který patřil v roce 1842 mezi prvovýstupce. Právě on oba názvy navrhl: „Punta
del Segnale“ nebo „Punta Gnifetti“, „pokud to příliš nezavání touhou po
slávě, což nemám v úmyslu“, jak prý dodal. Řadu horolezců z řad duchovních doplňuje farář
z Alagna Don Carlo Elgo, který na svou „domácí horu“ vystoupil více než třistakrát a poznamenal: „Monte
Rosa mi učarovala.“
Úplný přechod všech vrcholů masivu Monte Rosa – z toho devět oficiálně měří více než čtyři tisíce metrů
– umožňuje velký počet chat na této hoře. Z italské strany vede z Alagna lanovka až na Punta Indren,
odkud to už není daleko k chatě Gnifetti. Následující den se dá za dobrých podmínek „nasbírat“
i několik čtyřtisícovek, jak občas horolezci s despektem říkají: vystoupí se na Punta Giordani,
pak se pokračuje přes Piramide Vincent, Corno Nero, Ludwigshöhe a Parrotspitze až
k Signalkuppe, kde se nocuje v chatě Margherita. Následující den se
dá kombinovaným, pestrým lezením vystoupit na tři další markantní vrcholy Monte Rosy, které přesahují
výšku čtyři tisíce metrů: Zumsteinspitze, Dufourspitze – ten je nejvyšší
– a Nordend. Ze Silbersattel, průsmyku mezi ufourspitze a Nordendem,
spadá pohled do hlubin na východní stěnu Monte Rosy, která člověka doslova připraví o dech. Den se zakončí
sestupem na švýcarskou stranu k chatě Monte Rosa.
Chata Margherita, „nejvýše položená telefonní budka v Evropě“, toho už hodně
prožila. V roce 1893 vyvlekli lidé a mezci dvanáct tun stavebního materiálu na stavbu první chaty na čtyřtisícovce.
Ubytování bylo v první řadě určeno pro lékařský výzkum organismu ve velehorských podmínkách a k meteorologickému
výzkumu. Jejího otevření se zúčastnila i italská královna Margherita. V roce 1942 se
průběh zemské hranice mezi Itálií a Švýcarskem lehce změnil, takže chata se ocitla výhradně na italském
území. K prominentním návštěvníkům chaty patřili i americký prezident John F. Kennedy, generální
sekretář OSN Dag Hammarskjöld a italský prezident Sandro Pertini. V posledních
letech zde Oswald Oelz a Peter Bärtsch dosáhli významných pokroků při
výzkumu výškové nemoci a výškového edému plic. Kdo dokáže přenocovat navzdory dýchacím potížím nebo dokonce
bez fyzického omezení v chatě, přezdívané „krabice na bolení hlavy“, toho odměna nemine: místní východ
a západ slunce je prostě jedinečný a nezaměnitelný. Hra světla v průběhu dne je v této výšce neopakovatelným
zážitkem!
Neví se, zda byl masiv pojmenován podle barvy, do níž horu dokáže zahalit východ či západ slunce. Název
může pocházet i od slova „ros“, které keltsky znamená štít, a v dialektu, kterým se mluví v údolí Aosta,
se tak dodnes označuje ledovec. Většina názvů hor v tomto masivu připomíná lidi, kteří tudy prošli: Ludwigshöhe je
vzpomínkou na barona Franze Ludwiga von Welden, vojáka, který publikoval důležitou zeměpisnou
práci o masivu Monte Rosa, Dufourspitze zase připomíná švýcarského generála
a zemského měřiče Guillauma Henriho Dufoura. Sedlo mezi Dufourspitze a Ludwigshöhe a Corno
Nero se jmenuje Zurbriggen po zermattském horském vůdci Matthiasu Zurbriggenovi,
který vytvořil velkolepé cesty nejen tady, ale i po celém světě, například různé prvovýstupy na Novém
Zélandu, a jako druhý vystoupil na tamní nejvyšší horu Mont Cook.
Příběhy související s druhou nejvyšší alpskou horou, která je více než jen pouhým vrcholem, je spíš vlastním
pohořím, i když propojeným s jinými velehorami – čtyřtisícovkou uprostřed čtyřtisícovek. Horský masiv
je jevištěm, místem inscenací vytvořeným lidmi, jejich vášní a jejich tragédiemi. Zažil je každý hřeben,
každá stěna, každý, i ten nejmenší průsmyk. Když lidé sestoupí zpět do údolí nebo se uchýlí do horských
chat, vítr sviští kolem, víří sníh a šeptá jména: Quintino Sella, jeden ze zakladatelů italského Alpského
klubu, Angelo Mosso, který jako první zkoumal výškovou nemoc, Damiano Marinelli, jehož pohltila ledová
lavina v kuloáru východní
stěny, Julius Kugy, který jako první zvládl východní stěnu, Karl Blodig, jehož později přezdívali „čtyřtisícovkový
Blodig“, Pietro Andrea Manfredi, jenž padl v Isonzo jako velitel sardinských grenadýrů v 1. světové válce,
Pietro Ferraris, který jako strážce parkoviště pečuje o zvířata v Parco Naturale Alta Valsesia, a řady
dalších…
V neposlední řadě i jména těch neznámých horolezců, kteří vyrážejí s dokonalou výbavou a přítelkyní, ale
nikdy se nedostali dál než k posledním modřínům pod Monte Rosou.
9. 8. 1842 - Normálka farář Giovanni Gnifetti, 7 vůdců |