I stěny Aletschhornu jsou obaleny tlustou vrstvou ledu. Jen na jihu se pod zaledněným oblým vrcholkem
ukazují skalní stěny a hřebeny. Celá severní stěna je zhruba pět kilometrů dlouhá. Je strmá a pokrytá
ledovcem. Stěna sahá od Sattelhornu až k Dreieckhornu. Touto severní
stěnou vede řada výstupů, ale vylézt se dá jen jedna přímá cesta, tedy pokud se člověk chce z oblasti
lámavých séraků dostat se zdravou kůží. Méně přímou, ale krásnou túru nám nabízí známé Haslerovo
žebro (Haslerrippe). Tato cesta je vlastně po Gustavu Haslerovi pojmenována
neprávem. Prvovýstupcem byl C. Lüscher s vůdci v roce 1888. Na Haslerův účet se
však připisuje první zimní výstup v lednu 1904. Kombinované žebro je sice rok od roku skalnatější, ale
přesto patří stále ke klasickým výstupům na Aletschhorn. Přes výrazný charakter severní
stěny je žebro objektivně bezpečné. Některým horolezcům vadí, že nevede přímo k vrcholu, ale pouze na
kótu 3718, což je víc než kilometr východně od vrcholu. Jiným to zase vyhovuje. Mohou si vyzkoušet atmosféru
severní stěny, ale ze studené strany už po dvou až třech hodinách odlezou a vychutnají si zasloužený odpočinek
na slunečném severovýchodním hřebeni. Severovýchodní hřeben je cesta prvovýstupce F. Tucketta s
vůdci z roku 1859, relativně snadná firnová túra s několika skalními partiemi. Neleze se často, nejspíš
proto, že výchozí bod – bivak Mittel - aletsch – nemá správce a neumožňuje vaření. Přístup k tomuto bivaku
je sám o sobě ledovcovou túrou. Ať se začne na hřebeni Bettmer nebo u plesa Märjelen, vždy je nutné traverzovat
přes ledovec v oblasti poseté trhlinami. I při následujícím nástupu přes ledovec Mittelaletsch je nutné
vybírat trasu s rozvahou. Na blízkou spoustu lanovek člověk brzy zapomene a nechá se postupně okouzlit
nádherou světa z ledu a skal. Vysoko v kotli ledovce Mittelaletsch stojí na skalní kazatelně bivak. Odtud
se dá prohlížet další trasa a těšit se na následující den.
Radost z výstupu však rychle pomine, když v nekřesťanskou hodinu zazvoní budík. První kroky v chladném
svítání jsou těžké. Ale malomyslnost rychle přejde, když se na svět takřka nepozorovaně vrátí světlo.
Z tmavofialové se zvolna stává svítivá oranžová, špička Aletschhornu začne doutnat a najednou jako by
celý vrchol stál v plamenech. Červánky na firnové čepici Aletschhornu jsou nezapomenutelným
zážitkem. Krátce nato se z prvních tep lých slunečních paprsků těšíme i my. Severovýchodní hřeben začíná
ostře. Překračujeme bod, k ně muž vede Haslerovo žebro. Hřeben se rozšiřuje a vede strmě
přes předvrchol na plató. Posledních šedesát výškových metrů kráčíme po exponované části hřebene, která
vyžaduje maximální soustředění. Nejvyšším bodem je široká kopule, kde konečně můžeme upřít zraky do dálky.
Zvláštností výhledu z Aletschhornu je pohled na rozvětvený systém ledovce Aletsch. Z žádného jiného vrcholu
nejsou tři obrovská ramena, Ewigschneefäld, Jungfraufirn a Grosser
Aletschfirn, spojující se na plató Konkordia v ledovec Grosser Aletschgletscher,
tak dobře viditelná. Severovýchodní hřeben je nejsnazší túrou na Aletschhorn. Za Normální cestu je však
považováno poněkud obtížnější jihozápadní žebro. Cesta začíná od chaty Oberaletsch, která
stojí na skalním masivu asi 150 m nad ledovcem Oberaletsch. Příchod k chatě z Belalp není
obtížný. Ledovec Oberaletsch v dolní části tvoří spíš suť než led. Výstup skalní stezkou
podél řetězů a žebříků však vyžaduje jistý krok a žádné závratě. Zvláštní opatrnost se doporučuje, pokud
se vyráží v noci. Jihozápadní žebro vyrůstá z ledovce Oberaletsch ve výšce asi 2700 m.
n. m. jako kamenitá ostruha a v polovině výšky ho znovu zalévá led. Až poté vlastní žebro vede přímo k
vrcholu. Zajímavé jsou vrstvy hornin, které po cestě potkáváme. V oblasti Belalp putujeme ještě přes vápencové
sedimenty, které se tu usadily takřka před 200 miliony let, když po Alpách nebylo ani památky a krystalická
primární hornina byla zaplavena tropickým oceánem.
V oblasti Oberaletsch se nacházíme v západním výběžku masivu Aar, kde
se objevuje střídavě kompaktní aarská žula a středně pevná rula. Vrchol a horní část našeho žebra tvoří
právě tato rula. S žulou jsme se setkali i v dolní části ostruhy a u chaty, kde se rula a granit dotýkají.
Trochu větší podíl solidní žuly mají okolní vrcholy, jako Schinhorn, Breithorn a Nesthorn.
S nádhernou žulou očekávají horolezce i vrcholky poblíž chaty, například Torberg nebo Distelberg.
Zvláštní lahůdkou je Grosser Fusshorn, jehož západní hřeben začíná hned za rohem, protože
chata Oberaletsch stojí na úpatí tohoto hřebene.
Kdo navštíví oblast Oberaletsch v zimě, neměl by se kvůli úspoře kilogramů vzdávat dostatečně
teplého oblečení. Aletschhorn má pověst velice studené hory. Přesto je hodnotným zimním
cílem, i když ti, co přicházejí od ledovce Oberaletsch, musí uschovat lyže už ve výšce asi 3700 m n. m.
Od bivaku Mittelaletsch se to dá na lyžích zvládnout až do výšky asi 4100 m n. m. Na nové objevení čeká
kromě dominantního vrcholku po celý rok řada dalších hor, průsmyků a přechodů.
PRVOVÝSTUPY, KRÁTKÝ PŘEHLED
18. 6. 1859 - SV hřeben Johann Joseph Bennen, Peter Bohren, V. Tairraz, Francis Fox Tuckett |
1879 - JZ žebro L. Lichti, A. Kummer |